Archivy | Autoři | Jorie Graham
Jorie Graham Spojené státy americké FSP 2006
-676548200187d_360x202.jpg)
Do kamenů Parnasu bylo vyryto jméno Jorie Graham v roce 1996, kdy získala nejvýznamnější americkou literární cenu - Pulitzerovu. A to byl také ten okamžik, kdy se její poezie dostává do osnov tisíce studijních programů na universitách uměleckého zaměření. V poesii Jorie Graham se mísí intimní lyrika s přemýšlivou reflexí světa, která souvisí i s její činností uměleckého kritika, i když původně vystudovala film.
Básnířka má obrovský náboj duševního tvoření a za to jsou jí vděčni ti, kterým nejen přednáší na universitách v Iowě a v Harvardu, ale i na mnohých kursech tvůrčího psaní.
Z vydaných knih můžeme jmenovat Never, The Region of Unlikeness, The End of Beauty, Hybrids of Plants and of Ghosts. Její zatím poslední sbírkou veršů je Svrchovaný pán (Overlord).
Jorie Graham se narodila v roce 1950 a nyní žije částečně ve městě Cambridge v Massachusettes a částečně ve Francii.
-67654f043ea29_150x84.jpg)
Jorie Graham: Superstar
18.01.2008 Články
V uzavřeném světě americké poezie nejsou revoluce nikdy vysílány televizí – proto jsou jen velmi těžko rozlišitelné od státních převratů. Průměrnému čtenáři nic neosvětluje tento mimořádný fenomén vhodněji než delikátní, tajnůstkářský, tajemný proces, kterým dnes autoři dovršují (nebo chcete-li „dosahují“) svého básnického renomé.

Jorie Graham: To, co je
18.01.2008 Ukázky
Jinde. Jinde si člověk může pohvizdovat, nebo může hořet. A jak hoří, jako by mluvil. Jako by hovořil do jakéhosi malého předmětu. Ale možná se modlí. Snaží se ukrýt za polorozpadlou zdí. Rukou si zakrývá obličej. Nebo tiskne tvář k ruce. Asi se do toho malého předmětu modlí. Třeba udílí rozkaz, velmi tiše, šeptem – něco jako trvám na tom, aby se ta slova uchovala – nebo trvám na tom, že existuje jediný původní zploditel – ale pozor, nehoří ten člověk? Není to oheň, co šlehá z jeho úst? Zítra zítra včera zítra včera.