Jorie Graham: To, co je

Jinde. Jinde si člověk může pohvizdovat, nebo může hořet. A jak hoří, jako by mluvil. Jako by hovořil do jakéhosi malého předmětu. Ale možná se modlí.Snaží se ukrýt za polorozpadlou zdí. Rukou si zakrývá obličej. Nebo tiskne tvář k ruce. Asi se do toho malého předmětu modlí. Třeba udílí rozkaz, velmi tiše, šeptem – něco jako trvám na tom, aby se ta slova uchovala – nebo trvám na tom, že existuje jediný původní zploditel – ale pozor, nehoří ten člověk? Není to oheň, co šlehá z jeho úst? Zítra zítra včera zítra včera.

Kdy budeme pořhbeni
Do jaké půdy
Do jaké země bude ta půda patřit

Děti mají na hlavě kloboučky a ruce vzhůru, nad ní. Dívají se naším směrem. Na zemi leží ztvrdlé návěje sněhu. Jedna matka, s rukama nad hlavou, se otáčí a ječí na svého chlapce, aby držel ruce nad hlavou, držel je nad hlavou. Na paži má doposud zavěšenou kabelku, všemožně se ji snaží udržet nahoře. Kdyby právě nakupovala, vypadalo by to, že na někoho mává.

Kdy budeme pohřbeni
Do jaké půdy
Do jaké země bude ta půda patřit

 Ze zpěněné vody tahají jakéhosi muže. Jiní kolem něj plují tváří ve vodě. Z hořící budovy vybíhají tři muži v těžkých pláštích s puškami v rukou. Jsme velmi blízko, mohli by to být ptáci, co vidíme, bývalo tu město, ještě na začátku týdne, stále je vidět tu síť, mřížoví puchýřů na tvém těle, sledujících každou žilku, nebo je to možná pohled na svět z vnějšího prostoru.
 
V Boha vě-
Říkáme
Kdy budeme pohřbeni
Do jaké půdy
Do jaké země bude ta půda patřit

 

Překlad: Miroslav Jindra