Jorie Graham: Superstar

DAVID ORR

V uzavřeném světě americké poezie nejsou revoluce nikdy vysílány televizí – proto jsou jen velmi těžko rozlišitelné od státních převratů. Průměrnému čtenáři nic neosvětluje tento mimořádný fenomén vhodněji než delikátní, tajnůstkářský, tajemný proces, kterým dnes autoři dovršují (nebo chcete-li „dosahují“) svého básnického renomé. Jednoho dne milovník poezie pospává pod stromem a na klíně má „Sbírku básní“ Elizabeth Bishopové; a když se probudí, zjistí, že dopravní značky neplatí, z pošty se stala Banánová republika a do kamenů Parnasu – nebo alespoň do osnov tisíce studijních programů na univerzitách uměleckého zaměření – bylo tiše vyryto jméno nového Poety.

Jestliže je současný stav jakýmsi vodítkem, pak je velká šance, že jméno, které tam je vyryto, bude „Jorie Graham“. Grahamová je jasná hvězda světa poezie, která ve svých čtyřipadesáti letech dosáhla svaté trojice met americké poezie: 1) získala významnou literární cenu – v jejím případě Pulitzerovu; 2) dlouhodobou pozici na fakultě v programu the Iowa Writers´ Workshop, která je mocnou zbraní současného univerzitního systému; a 3) akademickou funkci na jedné z prestižních amerických univerzit (konkrétně na Harvardu, kde nyní Grahamová zaujímá místo, které dříve patřilo laureátu Nobelovy ceny Seamusi Heaneymu). Časopis The New Yorker jí věnoval rozsáhlou obdivnou studii, od Nadace Johna a Catherine MacArthurových obdržela „grant tvořivosti“ a vysloužila si několik nadšených recenzí – mimo jiné i celou třetinu publikace – od své kolegyně z Harvardu Helen Vendlerové, která je obecně považována za nejvlivnější kritičku poezie uplynulého půlstoletí. Zdálo by se, že Grahamová je, jak se říká, „udělána“.

Jaký druh tvorby ale vede k tomu, aby byl autor „udělán“? Jakkoli jsou články o Jorii Grahamové působivé, nepocházejí od Apolla; byly napsány jen lidmi, často působícími jen v pozemských komisích. Komitéty básníků a kritiků, stejně jako skoro všechny ostatní komitéty, jsou obvykle méně nakloněny shodě než rozporům. V současné době je americká poezie rozlomená disciplína – dílem ji píší profesionálové, dílem se jedná o blábol úzce propojené kliky, a dílem je to jen nafouknutá soutěžní bublina. Její duch může přebývat v údolí duševního tvoření, ale její zdravý rozum myslí na Knižní cenu Lorny Snootbatové (či kohokoli jiného). Poezie však je, v prvé řadě, jako akademické umění vystavena stejným nejistotám, které trápí všechny humanitní obory obecně, zejména obavě z toho, že nebude dostatečně „seriózní“ nebo „užitečná“.

V této nejisté atmosféře je Grahamová sjednocující jednotkou, nikoli někým, kdo rozděluje. Především je milá. Při rozhovorech působí dobrosrdečně a nešetří chválou – typ člověka, kterého byste chtěli za kolegu nebo učitele. O představitelích avantgardy, jako je například Susan Howeová, hovoří přátelsky; stejně tak o formalistech, jako je Anthony Hecht, a o svých bývalých studentech („Mám je všechny ráda,“ říká a musí to být pravda, protože z mnoha soutěží, kterým předsedá, vycházejí až pozoruhodně často jako vítězové). Kromě toho, jak by mohl říci Shelley, kdyby se Grahamová vydala obyčejnou trnitou cestou života, mohla by psát recenze a reklamní věty na záložky knih. Jedna její typická zní tak rapsodicky a tajemně (na přebalu se hovoří o „uchu tak jemně naladěném, že nemůže nezaznamenat všechna nejjemnější vlákénka pravdy, která je oko schopno rozlišit“), že téměř jódluje Poooeeeziééé! Což neznamená, že je neupřímná. Sama Grahamová říká: „Je jen pár básníků, nad jejichž dílem aspoň v nějakém ohledu nežasnu.“ Poooeeeziééé!

A tak se Grahamová líbí, protože nevyhledává potíže tam, kde už jich je víc než dost. Kromě toho každý je samozřejmě vždycky rád, když se mu dostane požehnání od skutečné veličiny světa poezie. A rozhodně neškodí – nikde – vypadat dobře, být znalý světa a mít ty nejlepší konexe (profily

básníků z pera Grahamové nevyhnutelně obsahují „skutečně hollywodské“ věty, jako je tato z „Harvard Magazine“: „Básníkovo mládí bylo téměř neskutečně okouzlující a romantické“). Ale víc než čímkoli jiným dosáhla Grahamová úspěchu druhem poezie, kterou píše.

V tvorbě Jorie Grahamové se slučují dvě hodnoty, které se obvykle nenacházejí pohromadě – předně je nádherně „poetická“ („v jiskřivý zahalen záhyb tkaniny ze světla svítání“; a za druhé okázale přemýšlivá (typické názvy: „Poznámky k podstatě ega“, „Čemu říkáme myšlení“, „Relativita: Kvartet“). První vlastnost se líbí milovníkům operní lyriky; druhá pak vyhovuje nejen určité části převážně akademického publika, ale uklidňuje úzkost, kterou tato umělecká forma soustavně trpí (něco, kde je tolik Heideggera, přece musí být důležité!). V nejzdařilejších básních Grahamové se její bohaté, neotřelé výrazové prostředky nádherně snoubí s její zálibou v abstrakci. Například báseň „Pozorovala jsem hada“ obsahuje vzdušné poetismy jako „uzdravení/ očividného/ zřejmým“, ale zároveň je velmi dobrou básní o dívání se na hada.

Přesto je v jejím psaní vždy něco podivně zakaleného – jako by si právě všimla něčeho zajímavého, co chce čtenáři ukázat, ale přitom si mu stoupne do cesty tak, že mu zaclání ve výhledu svým vlastním nazíráním. Tento trend se stává stále zřetelnějším, jak Grahamová stárne; v posledních knihách dosahuje rádoby umělecké neurčitosti, až se skoro nechce věřit, že to myslí vážně (z básně „Roj“: „Vysvětlete opětované / vskutku vysvětlete krev vašich životů, kterou si budu žádat / vysvětlete podivnou tíhu prozatím“). Zní to možná paradoxně, ale tato její slabina jí pravděpodobně na veřejnosti velmi prospívá. Začala psaním hutných krátkých básní volným veršem; nyní píše dlouhé, mnohoslovné nerýmované skladby; v průběhu své tvorby vyzkoušela asi patnáct různých stylů. Ať už jako básník píšete jakýmkoli stylem, těžko by se dalo říci, že jej Grahamová zcela zavrhuje.

Ve své nové sbírce OVERLORD (SVRCHOVANÝ PÁN): Básně (Ecco/HarperCollins, $22.95), odvážně sází na přímočaré téma. Kniha je převážně hloubáním o současné politické atmosféře vnímané perspektivou Druhé světové války; hlavním pocitem básnířky je, že my lidé máme veliký problém. „Overlord“ obsahuje i velmi zajímavé básně, zejména těch několik, kde sleduje zkušenosti veteránů, a sbírka jako celek je srozumitelná, lyrická a vroucně upřímná. Je ale také velice rozvláčná. Například úvod básně„Modlitba (Pokus 19. dubna 2004)“: „Kdybych tak mohla křičet, já ale nesmím křičet. / Ta dívka, která stála včera v mých dveřích, ronila slzy. / V pravé ruce svírala čerstvou zprávu o globálním oteplování.“ Budiž tedy, alespoň že je to „čerstvá“ zpráva; asi by nás neuspokojilo, kdyby „ronila slzy“ (namísto starého dobrého „plakala“) nad zprávou z minulého úterka. Báseň v tomto lehce exaltovaném duchu pokračuje dál, až konečně vpadne na nádvoří Harvardu a káže: „Nechť sen nákazy / dál šíří svůj virus. Nedovol jí utéct. / Já, tady a teď, ji nechávám vykřičet tato čísla, tyto scénáře, / nechávám ji mávat stránkami staženými z webu/ do tohoto úředního ovzduší mezi námi.“ Když pomineme nadbytečnosti („nákaza“ a „virus“?), nevhodnosti („stránky stažené z webu“?) a téměř komiksové prostředí (ta „dívka“ evidentně potřebuje před svou kampaní morální podporu), když tedy toto vše pomineme – o čem ty verše vlastně jsou? Je to zobecněný hněv? Óda na Adobe Acrobat?

Nejde o to, že by Grahamová byla špatnou básnířkou – to ona vskutku není –, ale mlhavost, která je chronickým problémem její tvorby, v jejím posledním díle „Overlord“ obzvláště ruší, protože zde není pro nejasnosti téměř žádný prostor. Grahamová hledá odpověď na aktuální události a vyslovuje se k nim svým jasným lyrickým hlasem, před zraky veřejnosti. Je to úctyhodný plán. Není to ale ten druh výzvy, která může být vyřešena rétorikou, rozpitvána do všech detailů nebo zdolána dobrými úmysly. V bolestně klišovité skladbě „Potomci“ se Grahamová například snaží nakrmit -bezdomovce kuřetem přímo z aluminiového obalu, a přitom volá:

„Bubere, Kafko, doktore Robinsone – vy odborníci na hladovění“ (ale kde je plukovník Sanders?) – a nějak se stane, že tomu muži spálí ruce. To je, bohužel, navzdory dobrým úmyslům „Overlord“ v kostce (nebo alobalu?).

Nepřehnali jsme to tedy trochu s tím, koho prohlašujeme za své Poety? Pokud jsme toho názoru, že by tito významní autoři měli být hlasem své doby, pak možná ne: mlžný opar v díle Grahamové trefně odráží zmatek a roztříštěnost současné americké poezie. Pokud si ale myslíme, že významný básník by měl být víc než to, pak bychom možná měli o těchto záležitostech diskutovat mnohem častěji – a veřejněji. Jestliže totiž knihy, jež svět poezie vloží podřimujícím čtenářům do rukou, budou spíše kompromisem než nutností, nemůže se nakonec stát, že až se čtenáři probudí a protřou si oči, jen zběžně prolistují pár stránek, povzdechnou si a půjdou raději znovu spát?