Uvolněná

 

Uvolněná,

češu si vlasy,

co bylo, je za námi,

co nebylo, bude.

 

Za lahví

fousky mé kočky,

zítra jí řeknu,

jak je to se mnou.

 

Tvář nořím do zrcadla,

a nohy do nylonek,

čekám návštěvy, čekám,

až zazvoní zvonek.

 

Ospalé oči, hnědé a krásné…

 

Řeči o lásce,

ani zdání,

to, na co čekám,

je milování.

 

 

Dokonalost první opravdové bolesti

 

Dokonalost první opravdové bolesti

neodpočívá a neptá se na dovolení.

Je tu, ničemná a podlá,

ať čtu knížku, ať se dívám z okna,

scházím se s kamarády, zvedám telefon,

a zvlášť jí jde k duhu

ticho svátečních dní.

 

 

Kdo ještě může tvrdit 

 

Kdo ještě může tvrdit,

že jsem plachá, že nechodím

mezi lidi, že mě nic nenadchne?

Vystála jsem dnes na poště

půlhodinovou frontu;

krůček za krůčkem

prošla ji celou, čichala jsem

hrozné pachy chlapů,

starců a taky ženských, nějaké ruce

mi sahaly na zadek, strkaly 

do boků. Poznala jsem 

nevolnost a nechala ji 

tam, kde byla, mé tělo

se nalilo potem, málem jsem dostala

zápal plic. Nejde

o sebelásku, poznávám se

v hrůze z druhých.

 

 

Dělám, že na tě čekám

 

Dělám, že na tě čekám, abych prodloužila minuty.

Dobře, že nepřicházíš.

 

 

Ve skutečnosti se venku nic nezměnilo

 

Ve skutečnosti se venku nic nezměnilo,

je to zastaralá choroba, co mě odcizuje ulicím:

rozlezla se mi uvnitř a napadla mé oči

a všechny ostatní smysly: svět ke mně přichází

jako citát.

Vše se už stalo, ale kde jsem přitom byla já?

Kdy se vše velkolepě rozložilo?

Kde se rozpárala nit, kde vznikla

trhlina, jaké jezero

to přišlo o své vody,

změnilo krajinu

a teď mi mate cestu?

 

 

Na tvář mi padají noci

 

Na tvář mi padají noci

a také dny mi padají na tvář.

Vidím je, jak se vrší,

jak vytvářejí nepřehledné místopisy.

Jejich tíha není vždy stejná,

někdy padají z výše a dělají díry,

jindy jen spočinou

a někde v šeru zanechají vzpomínku.

Jako zkušený zeměměřič 

je přeměřuji, počítám a rozděluji

na roky, roční doby, měsíce a týdny.

Popravdě ale potají

čekám, že se spletu,

že se mi zmatou počty.

vyjdu z vězení

a dostanu milost nové tváře.

 

 

Aby nás nestínil čas

 

Aby nás nestínil čas, musíme mít spoustu starostí,

závazků, termínů, složenek a všechno odkládat,

odkládat do chvíle, než všechno skončí

a nežli přirozeně, nevyhnutelně vyprší lhůta.

Zbývají listy papíru: pomačkané, tisíckrát

zkontrolované, nakonec zahozené. Je to komické,

roky však plynou a my s tím pocitem,

že musíme udělat něco důležitého, 

něco, co spěchá, navždy zůstáváme

ve věčném předvčerejšku.

.