Wole Soyinka: Nemoci světa

Nyní zapomeň na mrtvé, zapomeň i na živé. Svou mysl

upři jen k nenarozeným.

Tak končí Soyinkova zásadní hra Death and The King’s Horseman (Smrt a Královský jezdec), poprvé uveřejněná v roce 1975, slovy vyřčenými matriarchou Iyalojou po vyvrcholení tragédie, při níž na jevišti zemřely dvě aristokratické generace, otec i syn, a zůstalo jen potenciálně nezrozené dítě v nemilost upadnuvšího Elesina, Královského jezdce, jenž zůstal jako pokračovatel budoucí rodové linie. Ta proklamace znamená naději stejně jako zoufalství.

A je to velkolepé prohlášení, s veškerým shakespearovským tušením, že bude následovat dramatický zvrat událostí, který každou přízeň osudu krutě ukončí, i jazyk sám je tíživý a prorocký. Nijak se nepodobá hurávlasteneckému manýrismu britských postav ve hře, ani lámané mluvě místních policistů ve službě. Soyinka instinktivně tvoří odlišný slovník gramatického projevu, jenž není protikladem evropských vlivů ani jej nevtahuje do smyčky ironie. Soyinka, jako všichni velcí dramatikové, nastavuje světu mnohokrát zmiňované zrcadlo. Obraz není zlý, ale obrovský, složitý a budí hrůzu.

Jako spisovatel a nositel Nobelovy ceny bývá Soyinka často spojován s politickými nepokoji v jeho rodné Nigérii a jejím okolí, oblasti západními čtenáři často ctěné za její literární počiny, ale již méně za její širokou předkoloniální tradici, obzvláště v podobě představení, jež měly rituální povahu a plnily též sociální, spirituální a politické cíle. Soyinka by neměl být již mylně označován jen jako mluvčí z bouřlivých časů, když samotná povaha jeho kulturní tvorby má dědičný společenský význam.

Ale jak již bylo řečeno a nelze vzít zpět, Soyinkovo dílo nedefinují mrtví ani živí, ale ti nezrození. Možné budoucnosti Soyinkových světů jsou ty znovuzrozené a znovu objevené, včetně té z Bacchae of Euripedes (Euripidova bakchanta), jež vyšla dva roky před Death and The King’s Horseman, v roce 1973. Tím, že se chopil nejvyviklanějšího základního kamene antické klasiky, Euripidovy hry o hýření, anarchii, kde se společenský svět stává násilným a smyslové extáze střílejí na iluzi, pohybuje se Soyinka mezi nejistými základy západní civilizace a vymezeným rámcem imperiální vlády.

Někde tam leží otázka, jaký nezrozený vzejde z živých a mrtvých.

„Cos udělal s krví?“

Zastavila se, pohlédli na sebe. Otec se poněkud zachmuřil a položil mi ruku na čelo. Zlobně jsem potřásl hlavou a nevšímal si bolestného bušení, které tím vyprovokoval.

„Spláchl jsi ji?“ trval jsem na svém.

Opět na sebe pohlédli. Matka jako by už už otevírala ústa, ale utichla, jakmile můj otec zvedl ruku a sedl si na postel, vedle mé hlavy. Upřel na mne oči a dlouho se na  mne díval: „Ne-e-e-e-e.“

Tato scéna z Aké: The Years of Childhood (Aké: Léta dětství) vykreslují mladého Soyinku zotavujícího se ze zranění, jež utrpěl při hádce s kamarádem, je to součást jeho vzpomínek na mládí strávené v Nigérii. Jako dítě věří, že krev ztracená ze zranění na hlavě musí být nahrazena, otec jej ujišťuje, že se tak již stalo.

Můj otec souhlasně přikývl a usmál se: „Jak jsi věděl, že je správné to udělat?“

Překvapeně jsem se na něj podíval: „To ví přece každý.“

Pak na mne ukázal prstem: „Á-ha. Ale co nevíš, je, že my už jsme to udělali. Všechna je zpátky, zatímco jsi spal. Abych ji nalil zpět, použil jsem Dipovu kojeneckou lahev.“

Byl jsem spokojen. „Zítra už budu moc do školy,“ prohlásil jsem.

Napravování věcí je v Soyinkově díle běžné, příslovečné vracení ztracené krve do hlavy. Jeho známým výrokem je: „Člověk může uchopit své autentické bytí pouze konfrontací se zvraty života.“ A tyto zvraty jsou pokusy o definici budoucnosti, budoucnosti jako směřování jedné každé individuální existence, přičemž individuální je symbolem případného universálního. Naděje v Soyinkově díle tkví v tom, že každý člověk má obrovskou možnost ovládnout naději na budoucnost i za všemi žaly a radostmi minulosti. Nebo jinými slovy:

Nyní zapomeň na mrtvé, zapomeň i na živé. Svou mysl

upři jen k nenarozeným.

To je Soyinkův imperativ, stejně tak zoufalý i nadějný.

Článek britského básníka Joshuy Jonese přeložil z angličtiny Luboš Snížek.