Sylvie Richterová

Básnířka, prozaička a esejistka Sylvie Richterová se narodila 20. srpna 1945 v Brně. absolvovala tlumočnictví (francouzština, ruština) na Univerzitě 17. listopadu v Praze.

Od roku 1971 žije v Itálii, kde nejprve působila jako lektorka českého jazyka a badatelka v Ústavu slovanské filologie, roku 1987 se stala profesorkou českého jazyka a literatury a přednášela na univerzitách v Padově a ve Viterbu. V současnosti působí na univerzitě v Římě.

Beletristické texty Sylvie Richterové začaly kolovat již koncem sedmdesátých let v samizdatu, a poté v exilových vydáních. Teprve v devadesátých letech mohla být autorka vydávánaoficiálně i ve své vlasti.

Richterová patří spolu s Věrou Linhartovou a Danielou Hodrovou ke spisovatelkám, které tvoří experimentální díla pomocí nevšedních narativních postupů.

Spisovatelčiny prózy mají blízko k deníkovým záznamům, je pro ně charakteristická fragmentárnost a vzpomínkový proud. Těmito rysy se vyznačují i autorčiny prozaické texty nazvané Rozptýlené podoby a Druhé loučení. Lyrickou tvorbu Richterové zastupují básnické sbírky Neviditelné jistoty (1994) a Čas věčnost (2003).

Zcela plnohodnotnou složku jejího díla tvoří i volná „trilogie“ svazků literárněvědných studií (Slova a ticho, Ticho a smích, Místo domova). Analyzuje dílo vyhraněné skupiny českých spisovatelů, básníků i prozaiků (viz V. Linhartová, M. Kundera, J. Hašek, L. Vaculík, J. Skácel či J. Kolář). Mezi její úhelná tématapatří: domov a exil, ideologie a paměť, etika a estetika, centrum a periferie.