Revoluce íránského vypravěče

Od té doby Írán samozřejmě prošel Islámskou revolucí a třemi dekádami teokratické vlády a Doulatabádí, kterému je nyní přes sedmdesát let, napsal mnoho dalších knih jako například The Colonel (Plukovník), který vyšel také v anglickém překladu. Jedna věc se ale nezměnila: Ti, kteří Íránu vládnou, nepřestávají autora a jeho práci považovat za podvratné.

„Jako spisovatel jsem se dal cestou tvorby epických vyprávění. Ta nezbytně obsahují mnohé z historie mé země, která dosud nebyla zapsána. Vyžadovalo to ale hodně trpělivosti a vytrvalosti a nic moc od života nečekat.“

The Colonel (Plukovník), román o revoluci v roce 1979 a o násilí, které následovalo, je toho jasným dokladem. Každé z pěti dětí hlavního hrdiny, důstojníka šáhovy armády, se dalo jinou politickou cestou a každé za to draze zaplatilo. Příběh se začíná odvíjet jedné deštivé noci, kdy se plukovník snaží o vydání těla své nejmladší dcery, která byla umučena za rozdávání letáků kritizujících nový režim, aby ji mohl pohřbít.

„Je načase, aby si každý, kdo se alespoň trošku o Írán zajímá, tenhle román přečetl,“ napsal londýnský list The Independent ve své recenzi, když The Colonel (Plukovník) vyšel ve Velké Británii. Knihu popsal jako působivý portrét „společnosti zdecimované pokřivenou morálkou“.

Román byl napsán na počátku osmdesátých let v době nepříliš vzdálené událostem, o kterých vypráví, kdy přední intelektuálové byli popravováni a Doulatabádí byl předvolán k výslechu. „Když jsem knihu dopsal, měl jsem ji jen v šuplíku.“ řekl Doulatabádí, obával se totiž, aby nebyl přidán na seznam nežádoucích spisovatelů, což by mu znemožnilo realizovat další projekty, včetně jeho později velmi ceněného trojdílného díla nazvaného Bygone Days of the Elderly (Zašlé časy starců).

„Nechtěl jsem, aby jim to vůbec přišlo do hledáčku,“ řekl o knize The Colonel (Plukovník). „Buď by mne zavřeli, nebo by mi znemožnili pracovat. Způsob by si už našli. Když jsem to dopsal, ale to o tom ještě ani nevěděli, dali mi varování, že už bych neměl učit na univerzitě, že bych měl pěkně sedět doma, aby mně nebylo slyšet, což mi vyhovovalo, protože jsem tak mohl pracovat na další knize, té třísvazkové.“

Důsledkem toho je, že The Colonel (Plukovník) je sice dostupný v angličtině a němčině, ale oficiální verze v perštině neexistuje. Doulatabádí říká, že nakonec před třemi lety rukopis podstoupil cenzorům na Ministerstvu kultury a Islámské radě, kterými musí být v Íránu schváleny všechny knihy, než mohou být publikovány. Ale nedostal žádnou odpověď, dokud se íránští čtenáři o knize nedoslechli a nezačali se jí dožadovat.

„Konečně si to zástupce vedoucího oddělení knih na ministerstvu přečetl,“ říká Doulatabádí. „Díky tomu tlaku mi odpověděl: Ano, je to dobrá kniha. Ale je to jiný pohled na převrat. Není to tak, jak my událostem rozumíme. Tak jsem řekl: Ale je to tak, jak jim rozumím já. Od té doby nezaznělo ani ano, ani ne. Takže to uvízlo na mrtvém bodě.“

Mezi Íránci je Doulatabádí známý jako autor knihy Kelidar – 3 000 stránkové ságy o kurdské nomádské rodině. Íránská encyklopedieopěvuje „heroický, básnický a senzuální jazyk knihy“ a přisuzuje jeho nesmírnou popularitu Doulatabádiově schopnosti detailního vykreslení politických a společenských změn, jakožto jeho spisovatelské doméně. „Mahmúd byl vždy zaangažován ve společenských otázkách, ale nemohl se spokojit se zjednodušeným moralistickým rámcem daným socialistickým realizmem,“ říká Kamran Rastegar, profesor Jazyků a kultury středního východu (studií Středního východu) na Tuftově universitě, který přeložil některá z Doulatabádiových děl. „Namísto toho zkouší prozkoumávat komplexní morální ambiguitu životní zkušenosti chudých a opomíjených, mísí brutality tohohle světa a básnivost perského jazyka.“

I přes Doulatabádiovu popularitu doma je The Colonel (Plukovník) teprve jeho druhou novelou vydanou ve Spojených státech. Tou první byla Missing Soluch (Zmizelý Soluch), kterou napsal během téměř tříletého vězení za šáhovy vlády a pak horečnatě sepsal v 70 dnech po svém propuštění v roce 1976. Vyšla v roce 2007. Tak jako ostatně většina jeho tvorby před knihou The Colonel, je z prostředí venkovského života – v tomto případě o chudé rolnické ženě z izolované vesnice, která bojuje o udržení rodiny pohromadě po záhadném zmizení jejího manžela.

Toto venkovské prostředí je Doulatabádimu (který má ocelový pohled a nápadný bílý knír) důvěrně známé. Narodil se ve farmářské rodině v Khorasanu, vyprahlé severovýchodní provincii na hranicích s Afghánistánem a v mládí pracoval po boku svého otce na poli.

Už tenkrát byl dychtivým čtenářem živě se zajímajícím o ostatní svět. „Čítával jsem při lampě na střeše domu,“ vzpomíná. „Takhle jsem přečetl Vojnu a mír.“ Ve čtrnácti se s otcovým povzbuzením vydal do hlavního města provincie a nakonec do Teheránu. Živil se jako švec, holič, opravář kol, pouliční vyvolávač a sběrač bavlny, než nastoupil u divadelní společnosti a stal se hercem.

Na otázku, jestli bral podřadné práce, aby načerpal materiál pro knihy, které chtěl napsat, odpovídá: „Ne, jen jsem si vydělával na živobytí.“ Nakonec to byla divadelní práce, spolu s občasnou novinařinou, která ho přivedla k psaní knih a scénářů. A tato činnost na něj také přitáhla pozornost tajné policie, protože repertoár divadelní společnosti zahrnoval také díla Bertolta Brechta a Arthura Millera.

„Má filozofie a můj způsob práce nejsou konfrontační. Chci dál psát a být íránským spisovatelem v Íránu, takže se do žádných konfrontací nepouštím. Napsal jsem texty, které ve vás vzbudí otázky. Nedělám to, abych stát konfrontoval. Vlastně je to pro režim dobré – pro minulost, přítomnost a budoucnost – mít tu zkušenost spisovatelů, kteří pracují uvnitř systému. To se musí v naší zemi stát normou a zavedenou praxí: že lidé s odlišnými názory mohou racionálně nesouhlasit.“

Ze zahraničního tisku připravil Adam Jedlička.