Autor nahlíží do životních serpentin především dvou postav – vyrovnané ženy Jean, která má za sebou takřka devět dekád poměrně osamělého, skromného až odpíravého bytí a jejího syna Gregoryho, rovněž kvapem stárnoucího, samotářského a nadto smýkaného bytostnými pochybnostmi. Dotyční strávili většinu života bez partnera, kompletní rodiny i jiných než povrchních přátel, byli si společníky navzájem a zakotvení obou znamenala jen pomíjivá, přechodná pozastavení. Mají libovolní dva lidé srovnatelné předpoklady pro to, aby si porozuměli? A dokáže snad stroj člověku lépe naslouchat, analyzovat jeho problémy, vysvětlit nejasnosti a poradit mu? Barnesovy řádky přivádí na pomyšlení, zda již brzy budeme sdílet svou existenci takřka výhradně s technikou namísto přímých kontaktů s ostatními bytostmi. V případě odevzdání strojům a strojové, mechanické a virtuální komunikaci ztratíme mnohé. Třeba schopnost vyprávět – nebude už ostatně beztak co.

Představy a úvahy o konečnosti a ukončitelnosti života rozvíjí Barnes jak se svou matkou, tak se „vševědoucím“ superpočítačem (výstižně nazývaným všeobecným). Nemá ostatně příliš na výběr, s kým ony rozmluvy vést. Někteří se s radostí nechají naprogramovat s vidinou toho, že si ušetří námahu. Ovšem namísto ušetření se tak utratí. Barnes nepotřebuje složité formulace na to, aby vyjádřil hlubinné postřehy. Ani celková kompozice jeho próz není komplikovaná, což rovněž vyznění jeho textů nedegraduje. Tento příběh nehýří tolika odkazy jako třeba před nedávnem vydaná česká verze románu Žádný důvod k obavám, nicméně to neznamená, že by působila řídce. Naopak. Tak jako předešlé knihy pojednává i tato o hledání směru, udržení kurzu a bezpečném – důstojném přistání. (V tomto případě i doslovně prostřednictvím jednoho letce, který za poznání zaplatil skoro tolik jako bájný Ikaros.)

Jak to s námi a mezi námi vlastně bylo, se zde oproti „stejnojmenné“ knize Talking It Over nerozebírá ze čtyř úhlů pohledu – čtyřmi páry očí. Tady se křižuje pohled dvojí, přičemž se mezi aktéry neodehrává souboj, každý zde soupeří zejména s vlastními obavami a nevírou. Ačkoli kdo by si mohl být jistý svým spojencem a povahou jeho loajality? Jak tedy lze zpříma pohlédnout do skutečného i pomyslného slunce a nemžikat přitom, netřást se ani nepopírat? Původní znění názvu napovídá (a obsah potvrzuje), že se nejedná o ledajaký letmý pohled či pohled úkosem – jde o upřený, zkoumavý a utkvělý pohled, který proroste skrz. V knize je případně citováno z Kirkegaarda: „Nesmrtelnosti se naučit nelze.“ Zato smrtelnosti snad alespoň částečně ano. Ale předpokládá (a vyžaduje) to vytrvalou vůli, smělost a dost duchapřítomnosti na to, abychom si nenamlouvali, že nám někdo nadiktuje instrukce.