Když selže spravedlnost: O Aně Blandianě

.V říjnu 1964, kolem 16. nebo 17., tedy v pátek nebo v sobotu, při pobytu v sedmihradském městě Oradea dokončila rumunská básnířka Ana Blandiana svou báseň Carantină. Bylo jí dvaadvacet let.

Durerea nu e contagioasă, durerea

Singularizează mai atroce decât zidurile,

Nici o carantină nu izolează atât de perfect,

E banal ce spun - acesta e argumentul.

Bolest není nakažlivá, píše, bolest vyděluje, izoluje, odděluje jednoho od druhého. Tohle je druhá sloka básně. Nezáleží na tom, jak moc se snažím, bolest druhého nikdy poznat nemohu. Patří jen jemu samotnému.

Z rumunského překladu by se báseň jmenovala Karanténa.

Bolest není nakažlivá, bolest

odděluje surověji než zdi.

Žádná karanténa neizoluje tak dokonale,

je banální to říkat – a v tom to je.

Nic neizoluje jedince víc než utrpení, nic není tak těžké vyjádřit, tak nemožné pochopit někým jiným než jím samotným. A když bolest vstřebá i představu karantény, co je povahou toho viru? V době, kdy Blandiana tu báseň napsala, bylo její rodné Rumunsko v područí komunistického režimu, těsně před začátkem represivního vůdcovství Nicolae Ceaușesca, který se moci chopil následující rok, v roce 1965.

Ale v roce 2020, v roce nového koronaviru, jsou v básni zjevné určité další významy, určité spojitosti s dneškem. Svět pohltil sám sebe ve své vlastní bolesti.

Symbol sám v Blandianině textu není příliš podložený, vždy je jaksi zakalený. Básnířka tvrdí, že symbol zakrývá víc, než odhaluje, že ukrývá víc, než ukazuje. Ve své eseji Poezie mezi tichem a hříchem tvrdí:

Poezie není sledem událostí, ale sekvencí vizí. Není záležitostí banální zkratky nebo prostého zhuštění, nýbrž podstaty a symbolu. A když říkám „symbol“, nemyslím slovo nebo tropus, ani směr zvaný „symbolismus“; myslím symbol matematický. V nekonečně dlouhém čase se poezie – stejně jako matematika – posunula od věcí k symbolu, od číslovaných objektů k samotné nahé číslici.

Blandiana si půjčuje svoje příjmení od rodné obce své matky. A samo její psaní rozvíjí jistou bezejmennost, univerzálnost, která je rovná nebo se přibližuje k nepopsatelnému. Je postavena nová vesnice. O tuto poetickou obec se dělí s ostatními rumunskými básníky ticha, básníky selhání jazyka v artikulační podstatě, kde je zapotřebí hmoty, a ve hmotě, kde existuje podstata abstraktní: Paul Celan.

V její básni Rugă, nejlépe překládané jako Modlitba, se ukazuje jakási mez slova ve formě modlitby. Opakování nabírá transcendentní vlastnost. Blandiana tvrdí, že akt psaní je gestem zoufalství, touhy po nedosažitelném.

Ajută-mă să blestem şi să plâng

Lumea supusă ochiului meu stâng,

Ajută-mă să plâng şi să accept

Lumea ascunsă ochiului meu drept;

Ajută-mă să plâng şi să suport

Catapeteasma ochiului tău mort

Şi nemaidesluşitul paradis

Strivit în ochiul tău închis.

To jsou dvě závěrečné sloky básně z její sbírky Soarele de Apoi vydané původně v roce 2000 a do angličtiny přeložené až v roce 2017 jako The Sun of Hereafter, česky Slunce onoho světa (překlad Libuše Valentová). Je těžké je převést do angličtiny i češtiny.

Help me for to curse and for to cry

For the world contained within my left eye,

Help me for to cry and for to accept

The world of which my right eye is bereft;

Help me for to cry and for to abide

The iconostasis of your dead eye

And the interscrutable paradise

Crushed in your closed eye’s sight.

Pomoz mi klít a plakat

svět do levého oka poskládat

Pomoz mi plakat a za svůj vzít

svět, jejž mé pravé oko neuzří.

Pomoz mi plakat a smířit se

s ikonostasem, jenž zakrývá tvé mrtvé oko

i čím dál nezřetelnější ráj

drcený v oku, co se neotvírá.

Celanovo básnické občanství bylo filtrováno německým jazykem jeho zhoubců. Blandianino není. Oba básníci vysvětlují, že jazyk je materiálem, z něhož je utvářen význam, nikdy naopak. Němčina Celanovi usnadnila traumatický rozchod se samotným významem. Pro Blandianu dává rumunština v tomto traumatu, v této mnohosti významu najevo osamění. Co je vidět a co k sobě nelze vztahovat. Drcený v oku, co se neotvírá. Celanův mysticismus prostupuje jeho judaismem. Blandianin esoterikou pravoslaví, s jeho ikonami, s jejím zemřelým otcem, ortodoxním knězem. V jazykové obci jsou sousedi.

Ve stejné eseji píše:

Kde nic není řečeno, vše může být naznačeno. Mallarmé byl první, kdo dal přednost tichu před poezií. Může se to zdát šílené, ale je to logické, protože ticho obsahuje poezii stejným způsobem, jako když bílá obsahuje všechny ostatní barvy.

A když barvy smícháme, co dokáže oddělit jednu barvu od druhé? To není otázka čistoty či nečistoty. Pokud je poezie, jak tvrdí Blandiana, absolutní redukcí vize, drcené v oku, co se neotvírá, pak je básnická pravda navždy ztracena. Nejsem schopna plně pochopit vnímání druhé osoby víc, než jsem schopna pochopit její bolest. Ta náleží pouze jí a jejím vzpomínkám. To je nespravedlivé. A jak Blandiana tvrdí ve svém proslulém citátu: „Když spravedlnost selže být formou paměti, paměť sama může být formou spravedlnosti.“ Poezie je ztracena mezi tím, co může a nemůže být stvořeno tichem. A přesto pokračuje, neboť ví, že „nesmiřitelná povaha poezie je jejím jediným, bolestivým důvodem být.” A v tomto složitém teritoriu, píše, je pouze bolest to, čím si můžeme být jisti.

...

Článek Joshuy Jonese přeložil z angličtiny Luboš Snížek. Editovala Libuše Valentová, překladatelka z rumunštiny.