Marek Šindelka: Luk
24. listopadu 2015 11:09
Úryvek, z nějž autor četl na 25. ročníku Festivalu spisovatelů Praha, pochází z povídkové knihy Zůstaňte s námi.
Všechno je slyšet. Dvě klapnutí dveří. Skřípnutí podrážky o mokrou trávu. Kuba smrká. Petr otvírá kufr. „Pomůžeš mi?“ Vytáhnou čtverec. Terčovnici. V dřevěném rámu jsou pomocí šroubů stlačené pásy jakési hmoty. Kobercovina, filc, skelná vata. Na dotek tvrdá a pevná plocha, ale šíp do ní snadno vklouzne a dá se pak bez obtíží vytáhnout. Jdou loukou. Nesou. Asi šedesát metrů od auta se zastaví, vyklopí dřevěné nohy a terčovnici postaví. Napnou na ní nový papírový terč. Petr se rozhlédne. Kolem dokonalá rovina. V trhlině nad lesem svítí podvečerní slunce. Opět je vidět kus duhy. Voní zmoklé luční trávy.
„Tak co, byls trénovat?“ ptá se Petr.
Jakub zavrtí hlavou. Stojí nad velkým otevřeným pouzdrem z černého laminátu. Skládá luk. K rukojeti z pevného bukového dřeva přišroubuje dvě plastová ramena podobná lyžím. Spodní rameno zezadu zahákne o levé lýtko, tělo luku zapře o druhou nohu tak, že vede šikmo vzhůru přes stehno a záda k pravé paži. Zapře se rukou, otočí trupem, celým tělem luk ohne a nasadí tětivu. Najednou drží v ruce zbraň. Zkušebně luk napne, tětivu přitiskne k líci, chvíli drží, cílí, pomalu zase povolí. Jak zesílil. Jak vyrostl a zmužněl, napadne Petra. Před rokem mu ještě musel tětivu nasazovat sám. S jakou lehkostí to teď zvládl. Už dávno přešel na dospělou zbraň. Stejně jako Petr používá těžký, na přímou střelbu do osmdesáti metrů naprosto přesný luk nejtvrdší kategorie, který lze ještě napnout vlastní silou, bez kladkostroje.
Svou zbraň má Petr složenou za chvilku. Oba si připnou toulce, chrániče na levé předloktí, navléknou prstýnek s koženou ploškou chránící bříška ukazováčku a prostředníčku pravé ruky, která napíná tětivu, před pořezáním. K rukojeti přišroubují kovové zaměřovače. Oba nasadí první duralový šíp. Oba se postaví bokem, rozkročí se. Petr napne tětivu, krátce míří, střílí. Střílí Jakub. Střídají se. Mlčí, míří, mhouří oči. Klid. Jen duté drnčení tětiv. Letky šípu syknou a téměř okamžitě se ozve tlumené ťuknutí do terčovnice. Rychlost. Ve vzduchu čerstvo, syrovo, slabé studené slunce, cáry mraků, v lese pták. Zařve, ztichne a už ho slyšet není.
Každý vystřelí desetkrát. Jdou k terčovnici. Počítají, z terče vytahují studené kovové šípy, Petr něco ukazuje, naznačuje, vysvětluje. Jakub kýve hlavou. Snad dokonce sám něco říká. Jdou zpět k autu. Vše se opakuje.
Po několika kolech se Petr zahledí přes pastviny, Jakub zrovna nasazuje šíp, už skoro napíná tětivu, Petr mu zlehka položí ruku na rameno, zastaví ho, kývne hlavou, „hele!“ zašeptá, jakoby nechtěl vyplašit, polekat, Jakub otáčí hlavu, chvíli nerozumí, ale pak už vidí. U lesa nalevo od nich veliké, snad dvacetičlenné srnčí stádo.
Oba mlčí, tiše je pozorují. Srny se klidně pasou, jsou daleko, takových dvěstěpadesát, třista metrů, snad o nich vůbec neví, slabý vítr vane směrem k Petrovi s Jakubem, nemůžou je cítit. Neví o nich. A najednou Kuba šeptne: „Pojďme jednu střelit...“ A v Petrovi hrkne. Snad až příliš. Snad si toho i Kuba všiml a... Usměje se! Lehce, ale přece... Petr stojí jako opařený.
„Pojďme!“ naléhá Jakub.
Petr si Jakuba dál nejistě prohlíží a nakonec váhavě řekne „To nejde Kubo...“
„Proč?“
„Jsou daleko... A... Nemusíš ji zabít. Postřelíš jí, ona uteče... Museli bysme jí pak hledat v lese... Dorazit ji...“
„Tak jí budem hledat.“
Petr skousne spodní ret. Sloupne z něj tenký vlásek prasklé kůže. Vyplivne.
„Ty bys jí uměl... Zabít?“ podívá se na Jakuba.
„Já nevím.“ pokrčí Kuba rameny „Možná... Máme přece nůž...“
Petr kývne. Ano. Mají nůž. Petr má v autě vystřelovací nůž.
„Kubo, to není jen tak... A navíc, jsou daleko. Nedostřelíš na ně...“
V tu ránu Jakub vystřelil. Všechno se zastavilo. Louka, les, oči srn, Petrovo srdce. Jakub stojí. Sleduje dráhu střely. Vystřelil chytře, pod správným úhlem šikmo vzhůru. Šíp opsal oblouk, vystoupal do nejvyššího bodu a začal padat, začal nabírat strašnou, děsivou rychlost, začal těžknout.
Zaryl se do země asi padesát metrů od stáda. Srny poskočily. Petr vydechl.
Jakub spustil luk.
„Vidíš, jsou daleko...“ řekl Petr.
Opět pozorují stádo. Srny se dál klidně pasou. Občas některá zvedne hlavu a zavětří. Bezvýsledně. Vzduch proudí špatným směrem.
„Zkus to ty, tati,“ šeptl Jakub. Znovu se trochu usmál. A Petr najednou ucítil, že Jakub je blízko. Je tady, je skoro u něj. Jsou spolu. Zkus to, tati. Loukou projel vítr. Jemně pročesal trávu. Spolu s její vůní k nim donesl i něco dřevnatého, vlhkého, nasládlého. Čpavého. Dusný pach zvěře. Trochu hnůj, trochu stromová kůra. Vítr utichnul. Pach zmizel.
Petr vystřelil. Šíp dopadl zhruba třicet metrů od prvních zvířat. Stádo poskočilo, popoběhlo, zastavilo. Hlavy zmateně pátrají, čenichají, po chvíli opět klesají k zemi. Opět klid. Srny žerou ostřici.
„Vůbec nevědí, co se děje!“ šeptá Jakub nadšeně.
„Musíme blíž,“ řekne Petr. Dojde k autu, z vyklápěcí přihrádky u sedadla spolujezdce vyndá nůž. Zmáčkne pojistku, ostří s cvaknutím vyskočí. Patnáct centimetrů kovu. Jak tvrdé asi jsou srnčí šlachy? Kudy vést řez? Přes krk? Porušit páteř? Dobře Jakube, půjdu do toho s tebou. Půjdu. Se vším všudy. Jen jestli ty víš, jaké to bude. Jen jestli ty budeš připravený. Umíš si to představit? Petr si zkusí představit. Dobrou ránu. Uprostřed louky chaos v těle malého zvířete. Buší kolem sebe kopyty. Šípem přibité k zemi – protože až sníží vzdálenost, přibili by tou střelou k zemi krávu... a srna je malá, křehká jak ohař. Petr to vidí. Vidí hrůzu v korálech. V hlubokých černých očích. Petr i Jakub běží. Zvíře se zvedne, stihne se vysvobodit (radši myslet na nejhorší), utíká, kulhá, padá, opět vstává, rozkročené, jako se zvedá právě narozený kůň. Utíká. Mizí v lese. Mezi stromy svitne odlesk duralové tyče. Je pryč. Petr zahodí luk a běží ze všech sil, běží, co mu síly stačí. Dere se mrtvým ostružiním. Klopýtá přes kořeny a mechové balvany. Ale zvíře je pryč. Ztracené hluboko v lese, samo se svým zraněním. Jak dlouho bude dodělávat? Tlamou se natahovat po cizí věci zaražené v těle. Motat se v kruhu. Jako pes za ocasem... Půjdu do toho Jakube. Co je mi po zvířeti? Co je mi po všem? Půjdu, protože možná právě tohle je naše cesta... Naše cesta k sobě.
Nůž zavře, schová do kapsy.
Jdou.
Šíp na tětivě. Tlumí dech a kroky. Přikrčení se plíží trávou. Tráva je mokrá, nesyčí. Když některé ze zvířat zpozorní, strnou. Vyčkávají. Jakmile se situace uklidní, pokračují dál. Jakub je úplně bez sebe, Petr to vidí. A vidí to na sobě. Vzrušení. Je v tom něco dávného, zašlého. Prastarý vzorec. Archetyp. Otec, syn, lov. Zabíjení. Petr cítí tep. V dlaních, v hrdle, ve spáncích, na levé straně hrudi. Olízne rty. Ještě pár kroků. Každý pohyb odměřit, zvážit, vykonat. Čím blíž stádu jsou, tím čistší a prázdnější si Petr připadá. Odhazuje vše nepotřebné. Svléká se z rozumu, z usazenin a nánosů myšlenek. Připadá si lehký. Myslí za něj šlachy, nervy a kosti. Gestem zastavil Jakuba. Přiblížili se o dobrých padesát metrů. Jakub se tázavě podíval. Petr kývl. Střílejí. Oba naráz. Jakub okamžitě nasadí další šíp a střílí znovu. Petr tedy taky vystřelí ještě jednou. Střely dopadnou.