Mahmúd Doulatabádí: Plukovník

Když Kolonel vstupoval do uličky, věděl, že si musí dát pozor a připravit se na otázky mladíků, kteří slídili na každém rohu i zákoutí a nedočkavě číhali, aby i v té nejobyčejnější chůzi odhalili cosi spikleneckého. Vypadalo to, jako by si to pozorování a slídění nacvičovali a trénovali ho rovnou na kolemjdoucích. A aby se ta nebezpečná hra jevila dostatečně důležitě a uvěřili jí i oni sami, tvářili se, že vlastně každý chodec je něčím vinen, přinejmenším cizoložstvím, pašováním drog, přechováváním zbraní či úmyslem svrhnout režim.  Dokonce i to, jak se kolemjdoucí dívali, odkud šli a kam měli namířeno, zavdávalo sebemenší záminku k podezření. Snad se Kolonel nechával příliš unášet svou představivostí, nicméně ve zveličování a přehánění si nijak zvlášť neliboval, a když nad ním nyní tyto klamné představy začaly získávat moc, přijímal je jako svého druhu nákazu, trpkou a nepřirozenou. Tyto pocity strachu a ohrožení jen odrážely atmosféru v ulicích i celých čtvrtích a Kolonel je pojímal jako celospolečenský trénink, jejž musí každý chtíc nechtíc podstoupit. Stejně jako vnímání strachu. Člověk má z něčeho strach, ale neví z čeho. Mysl ho přesvědčuje, že mu nad hlavou švihá neviditelná ruka šavlí a ta šavle se noří do jeho útrob a zanechává v nich všudypřítomnou stopu. Jako by v každém okamžiku znovu a znovu pociťoval, že se bojí, ale neví čeho. 

„Bojíš se, že tě sledují, až nakonec opravdu podlehneš dojmu, že tě sledují. Ale pokud tě nesledují, jak to, že tě ten pocit stále svírá, odkud se bere, ten vyčerpávající a umrtvující pocit, že tě odkudsi neustále pozoruje nějaký pár očí a nohou, co nemá nic jiného na práci, než tě pořád špiclovat.“ 

„Mám strach. Celé roky žiju strachem. Myslím, že ve mně zapustil kořeny tenkrát, když jsem si poprvé připnul pistoli a uvědomil si, že u sebe nosím zbraň.“ Ale aniž by si to připouštěl, ten strach v něm vězel dávno před oním prozřením, starý, pradávný strach, předávaný z generace na generaci a mysteriózně působící na vše, co činil.  Pradávný strach? Člověk se celý život potýká s pocitem ohrožení a neklidu, aniž by znal jejich příčinu, aniž by věděl, proč se nedokáže upokojit. Když ale nakonec zemře, nevezme si onen tajemný a těžko pojmenovatelný pocit sebou do hrobu. Naopak, propůjčí jej dalším generacím do zástavy. „Ale protože já jsem si svůj strach uvědomil, musel jsem ho přijmout a postupně se s ním sžít. A teď ho již umím rozptýlit na drobné části.“

„Já i celá moje generace si dobře pamatujeme, co se dělo po událostech roku 1953.“ V atmosféře zmaru narůstal všeobecný negativismus, jenž přetrvával bezmála dvacet let, než neúspěšnou generaci vystřídala generace nová. Druhá polovina tohoto období se pak nesla v duchu sporů mezi těmito dvěma generacemi. Ale nečekejte, že by snad zkroušenou a pesimistickou generaci vystřídala generace zkušenějších a realističtějších mladých. Následující generace rovněž stavěla na negativismu, odmítání čehokoliv. A z tohoto úpadku povstala revolta. Otcové odmítali vše a utápěli se ve vzpomínkách, zatímco jejich synové jednali tak, aby byli zapuzeni, případně se zavrhli sami.  Otcové byli paralyzovaní, kdežto synové apatičtí a vykořenění. A i když každý z nich jednal podle svých metod, odmítali se navzájem a uzavřeli se před minulostí i budoucností. Jedni byli pasivní a odmítaví, druzí zas po sobě zanechávali spoušť. Zatímco otcové neuměli předat synům svou zkušenost, synové neměli trpělivost jim naslouchat. Historie byla jako meloun, nad kterým se uzavírají sázky. Jedni tvrdí, že je uvnitř nezralý a zelený jako mýdlo, druzí zase že je zralý a červený jako krev. Nikdo z nich nemá pořádný nůž, aby meloun rozřízl a přesvědčil se; nikdo nemá ani odvahu či souhlas, aby to udělal. A tak historie zůstává skrytá a neznámá, dokud celá neshnije.