Jišaj Sarid: Limassol

Ujížděl jsem směrem na jih, dálnice oranžově svítila. Okénko jsem nechal otevřené a vítr mě šlehal do tváře. Zapnul jsem majáček a projížděl na červenou, měl jsem naspěch. Někdo na mě čekal.

Noční vrátný mě znal, otevřel mi bránu, popřál dobrý večer a zeptal se, jestli jsem viděl zápas reprezentace. Hráli se Slovenskem a dopadlo to nerozhodně, nejspíš se jim ani tentokrát nepodaří dostat se na mistrovství světa. Poprosil jsem ho o cigaretu. Zaparkoval jsem uvnitř, u železných vrat vyšetřovací budovy. Stál jsem venku a kouřil. Tmu nad mou hlavou křižovaly paprsky reflektorů. Vzduch voněl slaně. Mohl bych vzít kluka k moři do Aškelonu, voda je tam prý čistší než v Tel Avivu. 

Vyťukal jsem kód, ozvalo se zabzučení a vrata se otevřela. Britové postavili budovu účelně, jednoduché linie, silné betonové zdi a rozsáhlá sklepení. My jsme provedli úpravy, které si vyžádal technologický pokrok. Navzdory dezinfekci byl ve vzduchu neustále přítomný pach výkalů. Sešel jsem po schodech a vydal se hledat toho mladého vyšetřovatele, který mi zničil manželství.

„Omlouvám se, že jsem vás rušil, když máte volno,“ přivítal mě, „ale chtěl jste, abych vás informoval, jak se to vyvíjí. Nemůžu se hnout z místa. Ten chlap je tvrdohlavý jako mezek.“ Vzezřením připomínal technika. Básníka v něm nebyla ani špetka. 

„Kde je teď?“

„Poslal jsem ho do cely, sedí tam na stoličce.“

„Řekněte, ať ho přivedou,“ vybídl jsem ho. 

Cely se nacházely v podzemí, kterému zadržení říkali „peklo“. Pracoval jsem tu už dvanáct let, ale dolů jsem nezašel ani jednou. Zadržené vodili k výslechům vojáci, kteří se armádě nehodili na složitější úkoly, v mezičase se pak povalovali u dveří do vyšetřovacích místností jako znudění rotvajleři a čekali na rozkazy.

Ve vyšetřovací místnosti stál obyčejný kovový stůl, židle pro vyslýchaného, u stropu žárovka se stínítkem plným hmyzích mrtvolek. Nahrávací zařízení bylo ukryté ve zdi. Místnost neměla okno, klimatizace byla stará a hlučná. Někdy jsem ji vypínal, abych vyšetřovaného vůbec slyšel. Na zdi osamoceně visel vybledlý plakát s obrázky divokých zvířat žijících v Izraeli. Nikdo se nenamáhal ho sundat.

Do dveří vstrčili mžourajícího muže. Dole měli tmu. Byl to obtloustlý mladík s černým plnovousem. Posadili ho na židli, ruce měl spoutané za zády. Nabídl jsem mu vodu, před začátkem výslechu jsem to obvykle dělával. Vždycky se napijí. Když má člověk žízeň, nemyslí na to, že se později počurá do kalhot. Nechal jsem mu sundat želízka. Tak je to lepší, teď jsme oba svobodní lidé.

Oslovil jsem ho tak, jak bývá u Arabů zvykem – přízviskem podle jeho prvorozeného syna. Před výslechem si pokaždé pročtu spis dotyčného. Zeptal jsem se ho, jak se cítí. Vypil vodu a něco zamumlal. „Co jsi říkal?“

„Trochu to bolí,“ zamumlal arabsky. „Není mi dobře.“

Odpověděl jsem mu, že bych ho rád pustil domů, jen nám musí povědět, kde je jeho bratr.

Něco si zabručel po vousy, dělalo mi potíž mu rozumět. Někteří vyšetřovatelé si s sebou brali tlumočníka, protože se v arabštině necítili dost jistí. Já to nedělal. Ten jazyk jsem se učil na základní škole, čtyři roky jsem jím mluvil na vojně, na vysoké jsem chodil na přednášky o dějinách Středního východu a přes deset let vedu arabsky výslechy. Moje arabština je čím dál primitivnější, je to arabština check-pointů s jednoduchými otázkami, kde a kdy, proč, cos tam dělal, opičí skřeky. Na to, abych si v arabštině četl hodnotnou literaturu, nemám čas. Tomuhle mladíkovi jsem stěží rozuměl, polykal slova.

Zhluboka jsem se nadechl, jako by nás netlačil čas, jako by se někde venku nepotloukal jeho bratr s pásem plným hřebíků a železných kuliček. „Kolik ti je?“ položil jsem mu otázku, na kterou jsem sám znal odpověď.

„Třicet tři.“ Vypadal mnohem starší, asi za to mohlo všechno to skopové a baklavy, kterými se cpal.

„A kolik je tvému bratrovi?“ 

„Jakému bratrovi?“ dělal hloupého. Trochu zvedl oči, pohled měl plný vzdoru.

„Marwánovi. Tomu, co zmizel.“

„Aha. Tomu bude brzo devatenáct.“

„A kde je?“ 

„Já vážně nevím. Možná šel hledat práci.“

Mladý vyšetřovatel seděl vedle mě jako bychom byli u přijímacího pohovoru. Prsty nervózně bubnoval do stolu. Cítil jsem hroznou únavu, neměl jsem tušení, jak se ve výslechu někam posunout. Něco jsem zkusil.

„Máš Marwána rád?“

„Jo. Mám.“

„A nevadí ti, že se ze sebe chystá udělat lidskou bombu?“

Svěsil hlavu, viděl jsem, jak se mu rty roztáhly do úsměvu, který nedokázal potlačit.

„Víš, co se s člověkem děje, ve chvíli, kdy na sobě odpálí nálož?“ zeptal jsem se. „Nejdřív mu hlava vyletí do vzduchu jako míč, ale oči ještě několik vteřin vidí. To zní strašidelně, co? Umíš si to představit? Potom se všechny vnitřní orgány rozmáznou po okolí, penis letí někam do háje. Přemýšles někdy o tom, jak taková show vypadá?“

Pohroužil se do sebe. Prsty mnuly neviditelné modlitební korálky, ústa mumlala verše modlitby.

Přistoupil jsem k němu. Potřeboval jsem ho zaujmout, chtěl jsem, aby se soustředil na mě a na to, co mu říkám. V určité fázi musíte všechnu pozornost strhnout na sebe.

„Takhle se staráš o bratra?“ zeptal jsem se ho šeptem. „Takhle se staráš o svého mladšího bratra? Co jsi to za člověka?“

„Možná se bojí, co s jeho bratrem bude, až ho chytíme,“ zahrál si můj mladý kolega na hodného vyšetřovatele. Jeho neohrabaný pokus mě rozčílil.

„Zachráníme ho. Posedí si čtyři pět let ve vězení, bude dostávat třikrát denně teplé jídlo a pak se vrátí domů,“ šeptal jsem mu do ucha s masitým lalůčkem. „Možná nám mezitím unesete nějakého vojáka a budeme ho muset pustit dřív.“

Potil jsem se v podpaží a na zádech, košili jsem měl úplně mokrou. Muž byl navlečený do dlouhého černého oděvu a měl plnovous, přesto se nezdálo, že by mu bylo takové horko jako mně. Moc mluvíš, běželo mi hlavou, jsi mu pro smích.

„Trávili jste spolu hodně času, když byl malý?“ chtěl jsem vědět.

Znovu něco zamumlal. Všiml jsem si tmavých skvrn na jeho čele, takové mívají zbožní muži, kteří při modlitbě tlučou hlavou do podlahy. Být na jeho místě, udal bys svého bratra, který jde na smrt ve jménu božím? ptal jsem se sám sebe.

„Co se ti na něm nejvíc líbí? Co máš na Marwánovi nejradši?“ položil jsem další otázku a pomyslel na svého syna, který doma zvrací a nemůže usnout. Ptá se po tobě, řekla mi Sigi v kavárně, kam jsme před představením zašli. Cítil jsem neklid.

Poprosil jsem kolegu, aby mi přinesl černou kávu. „Můžu vás s ním nechat o samotě?“ pošeptal mi. Bylo to proti předpisům. 

„To je v pořádku,“ odpověděl jsem. „Na nohu má pouta. Nikam neuteče.“

Kolega odešel. Stiskl jsem spínač pod stolem a vypnul nahrávání, pak to svedu na technickou závadu. Došel jsem těsně k muži a postavil se nad něj. Hlavou mi prolétla představa, jak si rozepínám poklopec a močím na něj. V té chvíli jsem k tomu člověku necítil žádnou úctu, pro mě nebyl ničím víc než tlustou schránkou ukrývající smrtelné tajemství.

„Dobře mě poslouchej,“ pronesl jsem tou nejlepší arabštinou, na jakou jsem se zmohl. „Jestli mi neřekneš, kde tvůj bratr je, zabiju tě ještě dneska v noci. Nedočkáš se rána a svoji ženu a děti už nikdy neuvidíš. Slyšíš mě?“ chytil jsem ho za límeček a zesílil sevření. „Musíš se mnou mluvit, jinak je s tebou konec. To mi věř.“

Rychle, pokradmu si mě změřil. Jeho řeč zněla těžkopádně, ale pohled měl inteligentní, zkoumavý. Vyvolat v něm strach se mi nepodařilo, takže mu musím začít působit bolest. Facka, kterou jsem mu vrazil, byla silnější, než jsem měl v úmyslu. Zaskočila ho, zvedl ruce v pokusu se bránit a dřív, než se stihl postavit, dostal kopanec do břicha. To všechno není nic proti střevům vyhřezlým na asfalt. Dokud se netrhá kůže a vnitřnosti netečou ven, je všechno v pořádku.

Kolega se vrátil s kávou a hned mu bylo jasné, o co jde. Pochopil, že jsem přešel do další fáze. „Nedá se nic dělat, co?“ pošeptal mi. „Doufám, že jste vypnul nahrávání.“

Znovu vytáhl želízka a ruce mu připoutal k židli tak, aby se muž musel prohnout dozadu. „Pustím tě hned, jakmile mi řekneš, kde je,“ pokračoval jsem. „Zachovej se jako správný muslim a udělej dobrý skutek. Zachraň svého bratra, a sebe taky. Nikdo se nedozví, žes promluvil. Kvůli tvému bratrovi jsme sebrali třicet lidí. Nikdo nezjistí, žes to byl ty.“

Nechali jsme ho v té pozici sedět tak dlouho, dokud nebylo z výrazu jeho tváře zřejmé, že trpí. V takovém okamžiku máte chuť sundat jim pouta, dát jim napít, doufáte, že by z vděčnosti mohli začít vypovídat. Omyl. V té chvíli totiž uvnitř cítí jen strašnou nenávist.

„Kolik máš dětí?“ zeptal jsem se ho.

„Čtyři,“ zamumlal. Teď už mu po čele tekly pramínky potu. Konečně cítil, že je v úzkých.

„Chceš, aby zůstaly bez táty?“ Musím se tomu chlapovi dostat do hlavy. Bitím se zlomit nenechá, uteče jinam – do světa, kde s ním je jeho Bůh a kam za ním nemůžu.

„Proč se na nás zlobíš?“ chtěl jsem vědět. Opět se usmál. Kolega do něj bez mého dovolení vrazil ramenem, muž bolestivě vykřikl. „Sahat na něj budu jenom já,“ usměrnil jsem ho.

Došel ke mně a pošeptal mi: „Promiňte, ale venku jsou všichni úplně bez sebe. Kolují zprávy, že ten terorista už má na sobě nálož a že ho dnes v noci převedou do Izraele, jen se neví, kdo to udělá. Musíme to z něj dostat.“

Možná by v tu chvíli pomohlo strčit mu tyč do zadku, pustit do něj proud nebo vypustit krysy, jako to mívali ve zvyku jihoameričani blahé paměti, ale já měl jenom vlastní ruce, pytel a pouta. Nebyl čas na to, nechat ho změknout ve sklepě. Musí začít mluvit hned. V kapse mi zabzučel telefon, vytáhl jsem ho a viděl, že volá Sigi.

„Hned jsem zpátky,“ oznámil jsem kolegovi a na chvilku vyšel ven. 

Sigi mi brečela do sluchátka. Uběhlo mnoho drahocenných vteřin, než se mi povedlo přimět ji k řeči. Prý je celou noc vzhůru, kluk zvrací a má teplotu. „A teď spí?“ zeptal jsem se. „Spí. Ale já nebrečím kvůli tomu,“ vzlykala dál, skoro jí nebylo rozumět.

„Tak dobře, jestli to nespěchá, můžeme si promluvit později.“

Začal jsem cítit tlak v hrudi. „Kdy přijedeš?“ chtěla vědět. „Hned jak tu skončíme.“ Otevřel jsem dveře do vyšetřovací místnosti.

„A to bude kdy?“

„Až chytíme toho atentátníka,“ prohlásil jsem, zaklapl mobil a vešel dovnitř.

Přitáhl jsem si židli a posadil se těsně k němu, vdechoval jsem jeho pach, naše obličeje se téměř dotýkaly, snažil jsem se zachytit jeho pohled. „Co kdybychom tvého bratra společně zachránili,“ navrhl jsem. „Pomoz mi s tím.“ Vší silou zavrtěl hlavou. Byl z těch lidí, kteří se nenechají zlomit. Ten by nezradil, ani kdybychom ho rozsekali na kousíčky.

„Teď si dojedeme pro tvoji ženu,“ změnil jsem taktiku. „A víš, kam ji dáme? Do mužské věznice, tam, co sedí násilníci a úchyláci, už tam na ni čekají, každý týden jim posíláme čerstvou zásilku. Myslíš, že jen tak plácám? Myslíš, že Židi takové věci nedělají? Ale dělají, to víš, že dělají, staly se z nás stejné svině jako jste vy.“ Styděl jsem se sám za sebe. Ze slov, která mi vycházela z úst, se mi dělalo zle, tomuhle vyslýchanému jsem nesahal ani po kotníky. Jestli se někdy dostanu do podobné situace, v jaké je teď on, doufám, že najdu sílu chovat se přesně takhle.

Dal jsem kolegovi znamení, aby ještě víc přitáhl pouta, muž byl teď prohnutý jako luk, břicho mu trčelo dopředu, jako by se oddělilo od těla a na kalhotách se mu začala rýsovat skvrna od moči. Elegantní vyšetřovací metody jak vyšité, pomyslel jsem si a vzpomněl si na Chajima. Nechal jsem ho pár minut změknout. Vyšel jsem zatím na chodbu zavolat Sigi, nezvedala to.