Arnon Grunberg: Vítej doma
24. listopadu 2015 10:15
Arnon Grunberg četl na 25. ročníku Festivalu spisovatelů Praha povídku Vítej doma, kterou přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková.
Mark dal doma vědět, že ho nemusí vyzvedávat na letišti. Nechtěl, aby ho tam někdo odvážel, nechtěl, aby pro něj někdo jezdil. Loučení a opětné shledání na letištích snášel špatně, měl pocit, že se na něj kolegové dívají, cítil se nesvůj mezi dětmi, které nejsou jeho, možná se styděl.
Své ženě řekl: „Bude lepší, když zůstanete doma. Co by tam děti dělaly.“
Svezl ho kolega a v centru Wageningenu mu Mark řekl: „Vysaď mě tady.“ Kolega odpověděl: „Vysadím tě před barákem. Máš těžký bágl.“
Gladiolová 23, tam Mark bydlí. Řadový domek. Koupili ho před šesti lety. Hypotéka nebyla zrovna nejnižší, ale on i jeho žena oba tvrdě pracovali. A vyhlídky byly dobré. Čekalo ho povýšení. Byl nadaný a ctižádostivý. I přesto jim museli tchán s tchyní trochu přispět.
Ženě zavolal z Eindhovenu a řekl jí, že bude doma asi kolem deváté, jenže se to protáhlo. Teď už je skoro deset. Nechtěl znovu volat z auta a neposlal jí ani esemesku. Mark volal ženě v přítomnosti kolegů nerad. Však ona to pochopí. Už ho zná dlouho. Ví, kdo je.
Konečně stojí před vlastním domem. Kdesi ve vojenském vaku má klíče, ale on zazvoní, dá vědět, že je zase zpátky. Zvláštní, že neslyšeli přijíždět auto, že mu už sami neotevřeli. Možná mají televizi puštěnou moc nahlas.
Mark hledá v kapse žvýkačku. Má pocit, že páchne, že má v puse mrtvou myš. Takhle nechce přijít ženě a dětem na oči. Jenže žvýkačky mu došly.
Na dveřích visí obrázek. Veliký pták nebo spíš letící drak. Na obrázku je napsáno: „Vítej doma, tatínku.“
Položí vak na zem. Trvá několik vteřin, než mu dojde, že on je ten tatínek. Tatínek byl pryč skoro pět měsíců.
Mark se rozhlédne po prázdné ulici, pouličních svítilnách, autech. Po své ulici. Jak často si svůj návrat představoval? Nebyly to dlouhé představy, spíš záblesky, krátké okamžiky naděje. Jednou, krátce po přestřelce, si představoval, jak bude jeho návrat probíhat: žena, příchod domů, syn, dcera.
Jenže jediné, nač myslí teď, je: ještě mě neslyšeli. Může klidně odejít, v hospodě kousek dál si zavolat taxíka. Pláchnout. Nikdo si toho nevšimne. Tohle je nejpříhodnější chvíle.
Jako by se téhle myšlenky polekal, jako by ho její hříšnost zasáhla nečekanou silou, stiskne rázně a dlouze domovní zvonek. Tatínek je tu.
Hned nato slyší výskot svých dětí. Radostný výskot, ale v uších mu zní strašidelně. Jako by děti volaly o pomoc. Jsou to vůbec jeho děti?
Jmenují se Tijn a Tess. Se ženou chtěli jednoslabičná jména. A líbilo se jim, že ta jména obě začínají na „t“.
Tess bylo sedm, když odjížděl, a pořád jí ještě je. Tijnovi mezitím, co byl pryč, už bylo pět. Mark mu po telefonu řekl: „Dárky dostaneš, až se vrátím.“
Teprve teď vidí, že to není pták, ani letící drak, nýbrž letadlo. Dveře se otevřou.
Vrhnou se mu do náručí. Zvedne je. S trochou námahy oba najednou. Bojí se, aby jednoho z nich neupřednostnil, aby se jeden z nich necítil odstrčený.
Zahrnuje děti polibky. Hladí je. Vykřikují všechno možné, vyptávají se na všechno možné, slyší jejich hlasy, ale uniká mu, co vlastně říkají.
Pak děti zase opatrně postaví na zem.
Je to jiná vůně. Jiná vůně jeho domu. Vůně, která mu připadá neznámá.
Tohle už není můj dům.
I tuhle myšlenku zažene.
„Počkejte, jen si vezmu bágl,“ řekne.
Sebere vojenský vak, vejde dovnitř a zavře za sebou dveře.
Teprve teď spatří svou ženu.
Křik dětí neustává. Křičí pořád dál, on jim nerozumí ani slovo, ale na konci chodby stojí jeho žena. Má na sobě župan. Na nohou bačkory.
Bianca.
Říkává jí Káťo. Když spolu spí, když si vzpomene, jak se seznámili, když ho dojme, tak je Káťa.
Jde k ní.
„To jsi nemohl zavolat?“ ptá se. „Měl jsi přijet v devět. A je skoro půl jedenácté.“ Zní zklamaně. Unaveně. Možná i naštvaně, tak jak umí být naštvaná. Odměřeně. Vyrovnaně a přesto kousavě.
„Děti byly už od odpoledne k neudržení. Jsou úplně vyřízené.“
Kárá ho. Nadporučík Mark Gisbers je kárán.
Hodí vak na zem a obejme svou ženu.
Přitiskne se k němu a zašeptá mu do ucha: „Promiň, promiň. Já jsem tak ráda, že jsi zase zpátky.“
Žena voní po nočním krému. Mark by rád cítil svou ženu, ne noční krém. Povolí objetí.
Na stole v obývacím pokoji je dort se svíčkou. Poleva je jedovatě zelená. Je na něm napsáno: „Vítej, tati.“
Dokonce i dort ho vítá. Pohled na něj ho přemůže, z jedovatě zelené polevy se mu dělá zle, téměř na zvracení, ale zároveň ho dojímá, že mu upekli dort. Děti, žena.
„Ten je ale hezký,“ řekne. „To bude ale dobrota.“ Obejme je všechny tři najednou, jako by byli tým, který se musí připravit na rozhodný okamžik zápasu. Chce se mu brečet, ale ne před dětmi. S pohledem upřeným na polevu dortu se opět pomalu vzpamatuje.
Posadí se a Tess si mu vleze na klín.
„Ty už jsi v županu,“ řekne.
„Čekali jsme na tebe celé hodiny. Děti musí zítra do školy.“
Opozdil se o hodinu a půl. Začíná mít pocit, že tu hodinu a půl zpoždění už nikdy nedožene.
„Musel jsem se ještě rozloučit s kolegy. Víš, jak to chodí,“ vysvětluje.
„Tati,“ říká Tess, „tenhle dort jsem dneska s mámou pekla. Pro tebe.“
„To vidím,“ odvětí. „Ten je ale hezký. Strašně hezký. Ty jsi hodná. Moc hodná.“
Tijn mu ukazuje obrázky.
Prohlíží si je a komentuje, ale nic nevidí.
Tess vyskočí a vrátí se s keramickou soškou. „To jsi ty, tati,“ říká, „vidíš to, tati? Vidíš to?“ „Ano, vidím,“ potvrdí. „To jsem já. To je krása, Tess. Nádhera.“
„To dělala ve škole,“ řekne jeho žena.
„A co je tohle?“ ptá se a ukazuje na špičatý výčnělek.
„To je tvoje pistole,“ vysvětluje mu dcera.
„Aha,“ řekne. Přikývne.
Výčnělek mu připomíná penis, nemocný penis.
„Musíš sfouknout svíčku,“ řekne Bianca.
Sfoukne svíčku a Bianca nakrájí dort. „Slíbila jsem dětem, že si můžou kousek dát. A pak už vážně do postele.“
Dort je sladký jako cecek. S obtížemi spořádá svou příliš velkou porci. Několikrát se mu zvedne žaludek, nemůže za to. Doufá, že to není vidět.
Když mají dort snědený, prohlásí jeho žena: „Zítra vám táta přečte pohádku, dneska ne, táta je unavený a vy musíte taky na kutě.“
Tijn se ho nechce pustit. „Proč jsi unavený?“ vyptává se. „Jsi unavený z války, tati?“
„Jo, válka člověka hodně unaví,“ odpoví Mark, „tak moc, že pak musí dlouho odpočívat. Musím se dospat.“
„Pusť tatínka,“ zavolá jeho žena.
Uloží děti.
Markovi se uleví. Není sto číst jim pohádku. Dneska ne. Přesto mu přišlo líto, že ho Tijn musel pustit. Nejen líto. Přišlo mu to nepoctivé. Sprosté.
Teprve když se Bianca vrátí, jde ke skříňce s alkoholem.
„Whisky?“ podiví se. „Odkdy máme doma whisky?“
„Tu jsem dostala,“ odvětí. „Byl to dárek.“
Zaváhá, ale nalije si sklenku whisky.
„Dáš si taky?“ zeptá se.
„Ne, napiju se vody,“ řekne. „Děti byly tak rozjařené, doufám, že usnou.“
Jde do kuchyně. Hodí si do sklenice kostky ledu. Whisky mu nikdy nechutnala, ale dneska večer to pro jednou zase zkusí.
Ženě natočí sklenici vody.
V obývacím pokoji mu žena pokyne, aby si sedl vedle ní ke stolu.
Uposlechne jejího rozkazu a položí jí ruku na stehno.
„Jak se máš?“ zeptá se ho.
Napije se vody, hraje si s dezertní vidličkou.
Stáhne ruku z jejího stehna.
„Všechno jsem ti řekl po telefonu,“ odpoví. „Co jsem neřekl, není důležité.“
Podívá se na sošku, co pro něj vyrobila dcera. Voják s nemocným penisem, který má představovat zbraň.
„A tady?“ zeptá se. „Jak se tu máte?“
„Já ti taky všechno řekla,“ opáčí. „Co jsem neřekla, není důležité.“
Ze skleničky vyndá kostku ledu a strčí si ji do pusy.
Jeho žena uklidí zbytek dortu do lednice. Pak jdou nahoru.
V ložnici si svlékne uniformu. Chce se osprchovat, ale neudělá to. Vyčistí si jenom zuby.
Po tomhle dlouho toužil: po své ženě, své posteli, své ložnici, své koupelně, ale teď mu dokonce i ložnice připadá příliš malá, menší a zatuchlejší než v jeho vzpomínkách. Chtěl by opět cítit tu touhu, realita mu připadá nedostatečná. Plná rozčarování.
Bianca si sundá župan. Neoblékla si žádné speciální prádlo. Růžové kalhotky, trochu seprané. Podprsenku, která ke kalhotkám nepatří.
Nenamáhala se kvůli němu.
Pár týdnů před jeho odjezdem spolu nakupovali prádlo v sexshopu v Arnhemu. Přijel o hodinu a půl později. Určitě to prádlo na sobě měla, ale zase si ho svlékla, protože nezavolal. Dneska mě v sexy prádélku neuvidíš, hošánku, pomyslela si.
Lehne si vedle něj.
„Tak už tu zase ležíme spolu,“ řekne. Jenže on neleží. Sedí napůl v tureckém sedu a palcem pravé ruky si přejíždí po mozolu na levém chodidle.
Dívá se na svůj šatník. Noční stolek.
V jeho představách to probíhalo vášnivě, zalykal se při návratu touhou a vzrušením, a jeho žena také. Museli se přemáhat, nemohli se dočkat, až děti půjdou spát. A nehledě na děti křičeli tak hlasitě, že se za to potom až styděli.
„Určitě jsi unavený,“ řekne Bianca. „Určitě jsi vyčerpaný.“ „Jde to,“ odvětí jí.
Posadí se, rozepne si podprsenku a stáhne kalhotky.
Jemně mu tlačí trup dozadu, narovná mu nohy, pomůže mu svléknout si slipy. Sedne si na něj.
„Tolik jsem po tomhle toužila,“ pronese.
To říká, ale on tomu nevěří. Nevěří jí ani slovo.
Bianca je zdravotní sestra na geriatrii.
Má pocit, že mluví k nějakému pacientovi. Provádí úkony, které provádět musí. Rutinně a s jistou jemností, která by mohla být považována za lásku. Tohle není touha, tohle je povinnost.
Stejně jako tohle není jeho dům a ona není jeho žena; vedle spí děti, ale ne jeho. On zaplňuje prázdné místo. To je vše. Ví to. Ale jeho žena na něm nic nepozná. Na něm se nic poznat nedá.
Ještě na něm sedí a ptá se ho: „Bál ses tam vlastně?“
„Koho?“
„Tálibánu.“
Zavrtí hlavou.
Ne, Tálibánu se nebál. Neměl čas, aby se ho bál. Strach začal, až když ho kolega vysadil v Gladiolové 23. Neví, čeho se bojí víc, že svou ženu ztratí, nebo že s ní zůstane. Navždy budou muset předstírat. To mu nahání strach. To předstírání.
Uprostřed noci se probudí. Vstane. Nahý jde do kuchyně. Tam si nehne na břicho na zem. Na dlaždičky. A brečí, dlouho, ale potichu.
Nepamatuje si, kdy brečel naposled.
Přináší to úlevu, pláč a studené dlaždičky.
Když se vybrečí, strčí hlavu pod kohoutek se studenou vodou.
Otevře lednici a dívá se na zbytek dortu.
Ticho je tu jiné než tam. Auto v dálce. Něco tu bzučí. Lednici zase zavře.
Potmě se jako kočka plíží po obývacím pokoji, jako by tam leželo něco, co nikdy předtím neviděl.