Světlana Alexijevič: Stejný scénář

Ruská vojska zřídila na Krymu zákopy. Mocenské struktury Krymu s kulomety v zádech se chtějí stát co nejdříve součástí Ruska. Podpora Putina láme rekordy. Před obsazením Krymu bylo se svým prezidentem spokojeno 27 procent ruského obyvatelstva, nyní je to procent 67.

Po dlouhých letech ponížení chtějí všichni „malou, vítěznou válku“. Všichni větří možnost odplaty za rok 1991. Překvapivé, jak moc je dokonce mládež infikována imperiálními ambicemi. „Putin je skvělý chlápek!“ bylo první, co jsem na moskevském nádraží slyšela. „Sevastopol je ruské město. Krym má patřit nám.“

„Totální výplach mozku.“

Stále slyšíte: Putin, samovláda… Ale samovláda neexistuje ve vzduchoprázdnu. Je třeba hovořit o kolektivním Putinovi. S vpádem na ukrajinské teritorium souhlasili všichni poslanci v Dumě bez výjimky. Televize a noviny poslušně začaly informační válku proti novým vládcům v Kyjevě. 

Konal se nacistický puč, v Kyjevě jsou u moci fašisté, na západní hranici Ukrajiny se shromažďují statisíce utečenců, všude jsou pronásledováni Židé a pravoslavné kostely jsou ničeny. Mluvit rusky je zakázáno, rusky hovořící jsou lidé druhé kategorie. To poslouchají diváci ruské televize celý den. Totální výplach mozku. 

Západoukrajinské město Lvov mluvilo celý den jenom rusky, aby demonstrovalo, že pravda je první válečnou obětí. 

Rozdělení ruské společnosti je všudypřítomné – na internetu, v práci, v rodině, na ulici. Krym je třaskavé téma. Do 18. století byl tatarský, od osmnáctého do dvacátého století ruský. 

Proto patří Krym „nám“, že ho „nám“ Chruščov v opilosti vzal a daroval ho Ukrajině, bylo nespravedlivé. Tolik Rusů tam leží pochováno! Názory se polarizují od „musíme zachránit naše bratry!“ až po „na Ukrajince by se mělo shodit pár atomových bomb!“

„Jděte si do Izraele!“

Nedaleko Rudého náměstí jsem se stala svědkem následující scény: dva mladí lidé tam stáli s plakátem, na němž bylo napsáno: „Kolemjdoucí! Kolik dětí, bratrů a sousedů chceš pohřbít, aby se Krym stal součástí Ruska?“ Musela jsem přihlížet, jak bylo oběma nadáváno do fašistů, do stoupenců radikálního nacionalistického vůdce Stepana Bandery, do otroků Ameriky. Sypaly se nejhrubší nadávky.

Staré ženy na ně plivaly, trhaly plakát. Chodci křičeli: „Sevastopol je ruské město!“ a „když se vám nelíbí Rusko, tak si jděte do Izraele!“ a „když neobsadí Krym Rusko, obsadí ho Američané!“ Několik mužů v rozepnutých kožiších a s ohromnými kříži na prsou zavolali policii a řekli: „Vezměte si ty šašky na stanici, nebo je ještě zlynčujeme.“

Přijelo policejní auto a naložilo je. Ženy chtěly uvést do protokolu, že nadávali a bili staré lidi. Putin vsadil na nízké instinkty a vyhrál. I kdyby už tu zítra nebyl, my zůstaneme stejní. 

Jen pár tisíc lidí na protiválečném pochodu

Byla jsem na dvou demonstracích, jedné za válku, jedné proti válce. Na té za vítězství na Krymu se shromáždilo dvacet tisíc lidí s plakáty jako: „Ruský duch je nepřemožitelný“, „Ukrajinu Americe nepřenecháme!“ nebo „Ukrajina, svoboda, Putin“. Lidé se modlili, kolem stáli kněží, nesli se transparenty, pronášeli se patetické řeči, bylo to velmi archaické. 

Jeden řečník oznámil: „Ruská vojska obsadila všechny strategické objekty. Orgány samosprávy jsou blokovány, ukrajinské vojenské základy taktéž. Nádraží, letiště, dopravní uzly jsou pod kontrolou.“ Následoval divoký aplaus. Ale obličeje byly plné vzteku a nenávisti. Jak se to hodí k dobrému oblečení, moderním autům, kavárnám a dovoleným na Miami nebo v Itálii?

Protiválečný pochod se skládal jen z několika tisíců lidí. Skandovali: „Svět potřebuje mír! Řekni válce ne!“ „Idioti!“, křičeli na ně kolemjdoucí. „Nepřátelé Ruska! Chcete na Krymu základnu NATO?“ Dva muži, kteří stáli vedle mě, měli oči podlité krví. 

Ruský rukopis

Často myslím na dokumentární záběry z obsazování Krymu ruskými jednotkami: kolony vojenských nákladních aut, tahačů, pancéřované osobní transportéry. V otevřených průzorech seděli vojáci s magnetofonem na plné obrátky, rozléhala se ruská píseň: „Dnes je slavnostní den! Dnes je slavnostní den!“ Tito hoši z Rjazaně, z Tveru, ze Sibiře neměli dost peněz, aby přijeli na Krym jako turisté, tak přijeli v tancích. 

Už jsem to jednou viděla, v sovětské válce v Afghánistánu. Stejné lži, stejná nedotčenost diktátorů: „Na žádost afghánské vlády … byl přeložen omezený kontingent sovětské armády … Naše vojska obsadila Afghánistán, aby je nepředběhli Američané … Naše hranice jsou zabezpečené.“ Po několika desetiletích stejný scénář. To je ruský rukopis. Jako v Abcházii, jako v Gruzii. 

Strach, vztek, šibeniční humor

Něco strašného a krvavého se blíží. Můj otec je Bělorus, má matka Ukrajinka. Je to častý případ. Tři sta let jsme žili v jedné zemi. Vše se promíchalo, rodiny, kultury. První i druhou světovou válku jsme přestáli. Nejhorší, co si teď lze představit, je válka mezi Ruskem a Ukrajinou. Taková válka by nikoho nešetřila, nezvítězí nikdo. 

Ukrajinské příbuzné mám jak na západě, v Ivanofrankivské oblasti, tak na východě, ve Vinnycké oblasti. Z východu píší: „U nás je státní převrat. Bandera je opět hrdina. Máme především strach, že přijdou banderovci.“ A z Ivanofrankivské oblasti píší: „Máme strach z Putina.“

Dnes mi napsali přátelé, že u nich na Ukrajině začala všeobecná mobilizace. Přes kyjevský Kreščatik táhnou lidé v maskáčových uniformách se zabalenými střelnými zbraněmi. Zní polní bubny. Někdo se ptá: „Kam je namířeno?“ Odpověď zní: „Nadělat z Moskvanů fašírku, kvůli Krymu“. 

Strašné! Kdo tomu rozumí? Je to jako u Tolstého: nikdo tu válku nechce, ale blíží se. I v této situaci se Ukrajinci umí smát. Vyprávějí si vtipy jako například tento: Ptají se Janukoviče: Jak to, že Putin přepadl Ukrajinu? Odpoví: Požádal jsem ho o to. A jak jste na takovou žádost přišel? Požádal mě o to.

Pohřbená naděje

Bývalý plukovník KGB si pohrává s myšlenkou, že jako „sběratel ruských zemí“ vejde do historie. Kyjev je pro něj „matka ruských měst“. V Kremlu považují někteří i Charkov a Doněck za ruská území. Obyvatelé Krymu mohli hlasovat o návratu k ruskému státu i bez vyzvání z Ruska, Rusové tam představují většinu. 

Ale Kreml rád předvádí svou moc. Aby šířil strach a hrůzu. V Kremlu zkrátka nemohou uvěřit, že se v Kyjevě nekonal žádný nacistický puč, ale národní revoluce. Legitimní. Ukrajinci viděli rezidence se zlatými záchodovými mísami, ze kterých jejich pánové bleskurychle prchali.

Tak jako nomenklatura sovětských dob věřili i tito, že vládcům je dovoleno vše, že společnosti žádné účty skládat nemusejí. Tito lidé se ale v průběhu dvaceti let změnili. První Majdan zplodil druhý Majdan. Lidé udělali druhou revoluci, teď přijde na to, aby ji politici podruhé neprohráli. 

Nedaleko od mého domu v Minsku stojí pomník ukrajinského lidového básníka Tarase Ševčenka. Každé ráno vidím, že je pomník poset květinami a kolem hoří svíčky. První dny byli ti, kteří sem přišli, odvezeni na policejní stanici, úředníci psali protokoly. Byly jich desítky. Mezitím jich už sem chodí stovky. Policie je nemůže všechny zatknout, tak každé ráno přijíždí auto a odváží květiny. Vím ale, že zítra tam zase budou ležet. 

Putin pohřbil mou naději, naději devadesátých let na evropské Rusko. Ukrajincům musíme závidět.

Publikujeme zkrácenou verzi článku běloruské spisovatelky, která vyšla v deníku FAZ.

redakce a Šárka Krtková