Světlana Alexijevič: Modlitba za Černobyl

Monolog pro dva hlasy - mužský a ženský

Učitelé Nina Konstantinovna a Nikolaj Prochorovič Zarkovovi. On učí práci v dílnách, ona je filoložka.

Nina:

Slyším tak často o smrti, že se na ni nechodím dívat. Nikdy jste nepoznali dětské řeči o smrti? V sedmé třídě se děti přou a posuzují, co je a co není strašné. Ještě nedávno malé děti zajímalo, odkud jsou. Odkud se berou děti? Teď je vzrušuje, co bude po atomové válce. Klasika je jim cizí, recituji jim zpaměti Puškina - mají chladné, lhostejné oči... Kolem nich už je úplně jiný svět... Čtou vědecko-fantastické knihy, těmi jsou nadšeny, protože jejich hrdina se odpoutává od země, poznává kosmický čas a rozdílné světy. Nemohou se bát smrti, té se bojí dospělí, například já, vzrušuje je jako něco fantastického.

Uvažuji o tom... Přemýšlím nad tím... Smrt všude kolem nás si vynucuje hodně úvah. Učím ruskou literaturu děti, které nejsou podobné těm dětem, jaké žily před deseti lety. Jim před očima pořád něco nebo někoho pochovávají... Zahrabávají do země... Domy a stromy... Všechno se pochovává... Na stupínku tyhle děti omdlévají, když stojí patnáct dvacet minut, teče jim z nosu krev. Ničím je není možné překvapit a ničím potěšit. Jsou stále ospalé, unavené. Tváře mají bledé, popelavé.

Nehrají si a nedovádějí. Ale porvou se, nečekaně rozbíjejí okna - a učitelé jsou dokonce rádi. Neklejí, protože nejsou podobné dětem. A tak pomalu rostou. Prosíš je v hodině, aby něco opakovaly - dítě to nedokáže, dojde to až tak daleko, že řeknete větu, aby ji opakovalo po vás - nezapamatuje si to. Kde vlastně jsi? Kde? Snažím se ho přivést k sobě. Přemýšlím... Hodně přemýšlím... Jako bych malovala vodou na skle, jenom já vím, co maluju, nikdo nevidí, nikdo se nedomýšlí, nikdo nemá představu, oč jde.

Náš život se točí kolem... kolem Černobylu... Kde tenkrát kdo byl, jak daleko od reaktoru žil? Co viděl? Kdo zemřel? Kdo odjel? Kam? V prvních měsících, jak si vzpomínám, zase bylo v restauracích hlučno, zase se pořádaly večírky... „Žijeme jen jednou..." „Když umřít, tak s muzikou"... Přijeli vojáci, důstojníci... Černobyl je teď s námi každý den... Nečekaně zemřela mladá těhotná žena. Bez diagnózy, patolog diagnózu neurčil. Malá dívenka se oběsila. Chodila do páté třídy. Zničehonic. Malá holčička... Na všechno je jedna diagnóza: Černobyl, ať se stane cokoli, všichni tvrdí, to Černobyl. Vytýkají nám: Jste nemocní, protože se bojíte. Ze strachu. Radiofobie. Ale proč stůňou a umírají malé děti? Ty strach neznají, ještě z toho nemají pojem...

Vzpomínám si na ty dny... Pálilo mě v krku, v celém těle jsem cítila jakousi tíhu. Jste hypochondrická, řekl lékař. Všichni jsou teď hypochondři, protože došlo k Černobylu... Jaká hypochondrie? Mám bolesti a jsem zesláblá... Styděli jsme se s mužem přiznat se jeden druhému, že nám ochrnují nohy. Všichni kolem si stěžovali, naši přátelé, všichni lidé, že jdou po cestě a na místě by si lehli. Žáci se povalovali po lavicích, při hodinách ztráceli vědomí. A všichni se strašně kabonili, mračili, za celý den člověk nepotkal jedinou jasnou tvář, aby se jeden usmál na druhého. Od osmi ráno do devíti večer byly děti ve škole, bylo přísně zakázáno hrát si na ulici, běhat. Vydali jim uniformy: dívkám sukně a blůzky, chlapcům obleky, ale oni šli v tomhle oblečení domů, kde v něm běhali, to jsme nevěděli. Podle nařízení musely matky každý den to oblečení prát, aby děti přicházely do školy v čistém. Jenže vydali jenom jednu sukni a jednu blůzku, rezervní už ne, a navíc, matky byly přetížené domácími pracemi - slepice, kráva, prasátko, a vůbec nechápaly, proč se mají tyhle věci prát každý den. Špína pro ně znamenala inkoust, bláto, mastné skvrny, už vůbec ne působení jakýchsi krátkodobých izotopů. Když jsem se snažila rodičům svých žáků něco vysvětlit, nechápali mě o nic víc, než kdyby se k nám náhle dostavil šaman z Afriky: A co je to ta radiace? Nikdy jsme o ní neslyšeli a neviděli ji. Mně nestačí peníze od výplaty k výplatě. Poslední tři dny jsme jen o mléku a bramborách... A matka mávne rukou. Ani mléko se nesmí konzumovat. Do obchodu dovezli čínské uzené a pohanku, ale za co je koupit. Instrukce počítají se vzdělaným člověkem, s určitou životní kulturou. Kromě toho se nedá jen tak lehce vysvětlit, čím se liší béry od rentgenů... Z mého hlediska. Já bych mluvila o fatalismu, o takovém lehkém fatalismu. Například ze zahrad první rok nebylo možné upotřebit nic, ale stejně se to jedlo, schraňovalo se do zásoby. Navíc byla tenkrát obrovská úroda. Zkuste to a řekněte, že okurky se jíst nesmí, ani rajčata... Co to znamená - nesmí? Na chuť jsou normální... Tamten je jí, a břicho ho nebolí... A ve tmě nic nesvětélkuje. Naši sousedi položili toho roku novou podlahu z místního lesa, změřili radiaci - byla stonásobně vyšší než bylo přípustné. Nikdo tuhle podlahu nevytrhal, žili tak dál. Všechno se nějak vyřeší, nějak bude, ale vyřeší se to samo, bez nich, bez jejich účasti. Ze začátku některé plodiny zanášeli k dozimetristům, ověřovali si jejich radiaci - desetkrát převyšovala normu, ale potom toho nechali: Kdo to kdy viděl a slyšel. To si všechno vymejšlí tihle vědátoři!... Život šel svou zaběhanou cestou: zorali, zaseli, sklidili... Stalo se něco neuvěřitelného, ale lidé žili tak jako dřív. Odříci se okurek ze své zahrady bylo závažnější než Černobyl. Děti drželi celé léto ve škole, vojáci ji omyli pracím práškem, odstranili kolem vrstvu země. ..A na podzim? Na podzim poslali žáky sklízet cukrovku. A na pole přivezli studenty, průmyslováky. Všechny tam nahnali. Černobyl není tak strašná věc jako nechat na poli nevykopané brambory...

Kdo byl vinen? Inu, kdo je vinen kromě nás samých!

Dříve jsme tenhle svět kolem nás nepozorovali, byl jako obloha, jako vzduch, jako by nám patřil navěky a nezávisel na nás. Bude vždycky záviset na nás. Dříve jsem si ráda lehala v lese na trávu a měla radost z oblohy, bylo mi tak dobře, že jsem zapomínala, jak se jmenuji. Ale teď? Les je krásný, je plno borůvek, ale nikdo je nesbírá. V podzimním lese se zřídkakdy ozve lidský hlas. Strach je v pocitech, v podvědomí... Zůstal nám televizor a knihy... Představivost... Děti vyrůstají v domech... Bez lesa a řeky... Mohou se na ně jen dívat. Jsou to úplně jiné děti. A já k nim přicházím: „Den hasne nevlídný, jak teskný, truchlý dým..." Pořád s tím Puškinem, který mi připadal věčný. Někdy mě napadá rouhavá myšlenka: Co když je celá naše kultura jen truhlou se starými rukopisy? Se vším tím, co mám ráda...

Nikolaj:

Víte, my jsme dostali vojenské vychování... Cvičili nás, jak odrážet a likvidovat atomový útok. Měli jsme být schopni odolávat biologickým a atomovým válkám. A ne odstraňovat z organismu radionuklidy... S válkou se to nedá srovnávat, není to přesné, přesto to všichni srovnávají. Přežil jsem jako dítě leningradskou blokádu. To se nedá srovnávat. Tam jsme žili jak na frontě, za nekonečného ostřelování. A hlad, několik let hlad, kdy se člověka zmocňovaly zvířecí instinkty. A tady jsem prosím vyšel z města, a v zahradách roste kdeco! To je nesrovnatelné. Ale chtěl jsem říci něco jiného. Ztratil jsem nit... Vyklouzla mi... Hm... Když začíná ostřelování, pomoz Pámbu! Člověk může umřít ne někdy, ale v této chvíli. V zimě byl hlad.

Spálili jsme nábytek, všechno, co bylo v bytě dřevěné, spálili jsme všechny knihy, podle mě jsme topili dokonce nějakými prastarými hadry. Člověk šel po ulici a sedl si, když šel kolem někdo druhý den, viděl ho tam stále ještě, to znamená, že zmrzl, sedí takhle týden nebo až do jara. Až se oteplí. Nikdo nemá sílu ho z ledu vysekat, ve vzácných případech, když někdo padal na ulici, přiběhli k němu a pomohli mu. A šli po svých. Všichni se vlekli dál. Vzpomínám si, že lidé nechodili, ale vlekli se, tak pomalu chodili. To se nedá s ničím srovnat!

...Když vybuchl reaktor, žila ještě matka, moje matka, a stále opakovala: Synku, to nejstrašnější jsme spolu přežili. Přežili jsme blokádu. Nic strašnějšího nás nemůže potkat.

Připravovali jsme se na válku, atomovou válku, budovali jsme protiatomové kryty. Chtěli jsme se schovat před atomem jako před střepinami nábojů. Ale on je všude... V chlebu, v soli... Dýcháme radiaci, jíme radiaci... Že se může nedostávat chleba i sůl a že je možné sníst všechno, včetně toho, že se dá ve vodě uvařit kožený řemen, najíst se vůní - to jsem dokázal pochopit. Ale tohle tedy ne... Všechno je otrávené?

Teď si musíme vyjasnit, jak budeme žít. První měsíce panoval strach, zvláště lékaři, učitelé, zkrátka inteligence, vzdělanější lidi tu všechno nechali a odjížděli. Uháněli odtud. Ale vojenská disciplína... Stranickou legitimaci na stůl... Nikoho nepouštěli... Kdo je vinen? Abychom mohli na otázku jak žít odpovědět, musíme vědět, kdo je vinen. Takže kdo vlastně? Vědci, nebo zaměstnanci elektrárny? Ředitel? Operátoři, co byli ve službě? Ale odpovězte mi, proč nebojujeme s automobilem jako s výtvorem lidského umu, ale s reaktorem bojujeme? Máme požadovat zavření všech atomových elektráren a atomové vědce předat soudu?! Proklínáme! Vědění, samo vědění nebývá zločinné. Vědci jsou dnes rovněž oběťmi Černobylu. Chci žít po Černobylu, a ne umírat po Černobylu. Chci to pochopit...

Reakce lidí jsou teď různé, ale přece jen uplynulo deset let, a oni to srovnávají s válkou. Válka trvala čtyři roky... Takže máme za sebou dvě války... Vypočítám vám, jaké se vyskytují reakce: Všechno už je za námi. Nějak to dopadne. Deset let uplynulo. Už to není tak hrozné. Všichni zemřeme! Všichni brzy zemřeme! Chci odjet do zahraničí. Musí nám pomoci. Kašlem na to! Žít se musí... Snad jsem vyjmenoval všechno. To slyšíme každý den... Z mého hlediska jsme materiál pro vědecký výzkum... Mezinárodní laboratoř... Nás Bělorusů je deset miliónů, více než dva milióny žijí na zamořené zemi. Gigantická ďábelská laboratoř... Zapisuj údaje, experimentuj! Odevšad k nám jezdí návštěvníci... Obhajují disertace... Z Moskvy i Petěrburgu... Z Japonska, Německa, Rakouska... Připravují se na budoucnost... (Dlouhé přerušení rozhovoru.)

O čem jsem přemýšlel? Znovu jsem srovnával... Pomyslel jsem si, že o Černobylu jsem schopen mluvit, ale o blokádě ne. Poslali mi pozvánku na setkání Děti obleženého Leningradu, jel jsem tam, ale nemohl jsem ze sebe vypravit slovo... Vyprávět prostě o strachu? To je málo... Prostě o strachu... Doma jsme na blokádu nikdy nevzpomínali, matka nechtěla, abychom na blokádu vzpomínali. Ale o Černobylu mluvíme... Ne... (Zarazí se.) Mezi sebou o něm nemluvíme, dáme se o něm do hovoru, jen když někdo přijede: cizinci, novináři, příbuzní, kteří tu nežijí. Proč nemluvíme o Černobylu? Ve škole? S žáky?

O tom s nimi hovoří v Rakousku, Francii, Německu, kam jezdí na léčení. Ptám se dětí, o čem tam s nimi besedují, oč se zajímají? A ony si často nemohou vzpomenout ani na město ani na vesnici ani na jména lidí, u kterých byly, vyjmenují dárky, co dobrého jedly. Někomu tam věnovali magnetofon, někomu ne. Přijíždějí v oblecích, na které nevydělaly ony ani jejich rodiče. Jako by snad byly někde na výstavě. Ve velkém obchodním domě... Celý čas čekají, že je tam ještě jednou odvezou. Všechno ukáží, obdarují je. Zvykají si na to. Zvykly si. Je to už způsob jejich života, představa o něm. Po tomhle velkém obchodním domě, který se nazývá zahraničí, po téhle drahé výstavě je potřeba jít k nim do třídy. Na hodinu vyučování.

Jdu a vidím, že už jsou to pozorovatelé... Pozorují, ale nežijí. Vedu je do svého ateliéru, stojí tam mé dřevěné sochy. Líbí se jim. Povídám: To všechno se dá vytvořit z obyčejného kousku dřeva. Zkus to sám... Probuď se! Mně to pomohlo dostat se z blokády, dostával jsem se z toho celá léta...

Často mlčíme. Nekřičíme a nestěžujeme si. Trpíme, jako vždycky trpíme. Ještě pro to nemáme slova. Bojíme se toho tématu jen dotknout... Nedovedeme to. Svět se rozdělil. Jsme my, Černobylci, a jsou oni, všichni ostatní lidi. Všimla jste si toho? Tady u nás nikdo nezdůrazňuje: Já jsem Bělorus, já Ukrajinec, já Rus. Všichni si říkají Černobylci. Jsme z Černobylu. Jsem černobylský člověk... Jako by to byl nějaký zvláštní druh lidí... Nová národnost...

= knihu vydalo v roce 2002 v překladu Milana Jungmanna nakladatelství Doplněk =