Světlana Alexijevič: Doba z druhé ruky

Narodila jsem se jako sovětský člověk... Naše babička nevěřila v Boha, ale věřila v komunismus. A tatínek až do smrti čekal, že se socialismus vrátí. Berlínská zeď už padla, Sovětský Svaz se rozsypal, ale on stejně čekal. Se svým nejlepším přítelem se nadosmrti rozhádal, protože ten o naší vlajce prohlásil, že je to rudý hadr. Naše rudá vlajka! Z rudé bavlny! Můj otec se účastnil Zimní války^*), aniž by mu bylo jasné, za co bojují; bylo však potřeba jít, tak šel. O téhle válce se mlčelo, nemluvilo se o ní jako o válce, ale jako o finské párty. Nicméně nám o tom později vyprávěl... Potichu. Doma. Bylo to málokdy, ale občas se o tom zmínil. Když něco popil... Scenérie té války byla zimní: les a všude metr sněhu. Finové bojovali na lyžích, v bílých maskovacích pláštích; najednou se zjevili kolem dokola, jako andělé. „Jako andělé,“ říkával tatínek... Během noci dokázali Finové podříznout hlídky, i celou rotu. Všude byli mrtví... V otcových vzpomínkách mrtví pokaždé leželi v kalužích krve, ze spících lidí jí vyteklo strašně moc. Bylo jí tolik, že prosákla metrovými závějemi. Po válce tatínek nemohl ani podříznout slepici. Ani králíka. Vždycky ho strašně rozrušilo, když uviděl jakékoliv zabité zvíře a ucítil teplý pach krve. Bál se vysokých stromů s hustou korunou, na těch stromech se obvykle skrývali finští odstřelovači, kterým se říkalo „kukačky“ (Mlčí.) K tomu bych ještě chtěla říct... Sama za sebe... Po našem vítězství ve druhé světové válce tonulo naše městečko v květinách, bylo to tehdy jakési radostné opojení. Nejvíc bylo jiřinek, jejich hlízy se musely přes zimu schovávat, aby nenamrzly. Chraň pánbu! Balili jsme je a ukládali, jako by to byly malé děti. Květiny kvetly u domů, za nimi, kolem studní i podél plotů. Po tom strachu, co jsme prožili, jsme všichni chtěli žít a radovat se. Pak ale kytky najednou zmizely, dnes už tu po nich není ani památky. Já to však mám stále v živé paměti... Ještě jsem si vzpomněla... (Mlčí.) Tatínek... bojoval všeho všudy půl roku a pak padl do zajetí. A jak se dostal do zajetí? Postupovali po zamrzlém jezeru, a nepřátelské dělostřelectvo rozbíjelo led. Málokdo doplaval až ke břehu, a ti, kdo to dokázali, už neměli žádnou sílu, natož zbraně. Byli skoro nazí. Finové jim tehdy podávali ruce. Zachraňovali je. Někdo se té ruky chytil a jiný... Bylo hodně těch, kteří pomoc od nepřítele nepřijali. Tak je to prostě učili. Tatínek se však chytil něčí ruky a vytáhli ho. Dobře si pamatuju jeho živý úžas: „Dali mi pálenku, abych se zahřál. Taky suché oblečení. Smáli se a plácali mě po ramenou: ‚Jsi živ, Ivane!‘“ Tatínek nikdy dřív neviděl nepřátele zblízka. Nechápal, z čeho mají radost...

Ve čtyřicátém roce ta finská anabáze skončila... Sovětské zajatce Finové vyměnili za své krajany, kteří byli v našem zajetí. Kráčeli si v zástupech vstříc. Když se Finové se svými setkali, začali je objímat, tisknout jim ruce... Naše nikdo takhle nevítal, dívali se na ně jako na nepřátele. „Kamarádi! Bratři!“ vrhali se ke svým ti, kteří se vraceli. – „Stát! Dál ani krok, nebo budeme střílet!“ Zástup obklíčili vojáci s vlčáky a bývalé zajatce vedli do speciálně pro ně přichystaných baráků. Kolem nich byl ostnatý drát. Začaly výslechy... „Jak ses dostal do zajetí?“ zeptal se vyšetřovatel otce. – „Finové mě vytáhli z jezera“. – „Jsi zrádce! Zachraňoval sis vlastní kůži a ne vlast.“ Tatínek  taky věřil tomu, že je vinen. Tak je to učili... Neproběhl ani žádný soud. Všechny je vyvedli na plac a před nastoupenými řadami přečetli rozkaz: šest let v lágru za vlastizradu. Poslali je do Vorkuty. Stavěli tam železnice – na věčně zmrzlé půdě. Panebože! To byl jednačtyřicátý rok... Němci už dorazili k Moskvě... V lágru ale nikomu neřekli, že začala válka – vždyť to byli nepřátelé, měli by z toho radost. Němci už získali celé Bělorusko. Byl dobyt Smolensk. Když se o tom v lágru dozvěděli, okamžitě všichni chtěli jít na frontu, psali dopisy veliteli tábora... taky Stalinovi... Prý jim odpověděli: vy, to tedy určitě, jste lůza, pracujte pro vítězství v zázemí, na frontě zrádce nepotřebujeme. A tehdy všichni... i tatínek... tak mi to říkal... plakali... (Mlčí.) Čím vším člověk musí projít... Otec už ale nežije... Lágr mu podlomil zdraví. A taky perestrojka. Hodně se trápil. Nechápal, co se to děje. S naší zemí, se stranou. Náš tatínek... Během šesti let v lágru zapomněl, jak vypadá jablko a hlávka zelí... polštář a prostěradlo... Třikrát denně dostávali bryndu a bochník chleba, jeden pro pětadvacet lidí. Spali s polenem pod hlavou, místo matrace měli prkna na podlaze. Tatínek... Byl zvláštní, ne jako jiní otcové... Nedokázal uhodit koně nebo krávu, kopnout psa... Vždycky mi ho bylo líto. Ostatní chlapi se mu posmívali: „No, jakej ty jsi chlap? Jsi baba!“ Maminka plakala... že není jako ti ostatní. Někdy třeba vzal do ruky hlávku zelí a díval se na ni... Nebo rajské jablíčko... Nejdřív skoro pořád mlčel, s ničím se nám nesvěřoval. Mluvit o tom začal až tak za deset let. Dřív vůbec... tak to prostě bylo... V lágru jednu dobu vozil mrtvé. Během dne posbírali deset patnáct těl. Živí se vraceli do baráků pěšky a mrtví na saních. Přikázali jim, aby mrtvé svlékli, a ti pak leželi na saních nazí, jako holátka. Tak to otec líčil... Je mi z toho nanic... z té představy... úplně mě to rozhodilo... První dva roky v lágru nikdo z nich nevěřil, že to přežije; na domov vzpomínali jen ti, kteří byli odsouzeni na pět šest let, ale ti, kteří dostali deset či patnáct let, o domově mlčeli. Nevzpomínali vůbec na nikoho: ani na ženy, ani na děti. Ani na rodiče. „Když člověk začne vzpomínat, tak nepřežije,“ říkal tatínek. A my jsme na něj zatím čekali... „Taťka se vrátí... a vůbec mě  nepozná...“ – „Náš tatínek...“ Kolikrát se mi marně chtělo vyslovit slovo „táta“. A on se vrátil. Babička jednou zahlédla u vrátek člověka ve vojenském plášti: „Vojáčku, koho hledáte?“ – „Mami, copak mě nepoznáváš?“ Babička se na místě zhroutila. Tak takhle se náš tatínek vrátil domů... Byl celý promrzlý, nohy a ruce si už pak nikdy nedokázal zahřát. A maminka? Ta říkala, že tatínek se po tom všem vrátil a zůstal dobrý člověk, kdežto ona se předtím bála... strašili ji, že odtamtud se vracejí lidé už jen zlí... Náš tatínek se však chtěl radovat ze života. V každé situaci měl úsloví: „Hlavu vzhůru – to horší tě teprve čeká.“

Už jsem zapomněla... vypadlo mi z hlavy, kde to tenkrát bylo... na jakém místě? Snad někde v přestupním táboře? Lidé se tam po čtyřech plazili po obrovském dvoře a jedli trávu. Byli tam umírající hladem, malomocní. Před tatínkem jsme si nesměli nikdy postěžovat, on věděl že „aby člověk přežil, potřebuje celkem tři věci – chleba, cibuli a mýdlo“. Jenom ty tři věci... Jenom tři... Takové lidi jako byli naši rodiče už dnes nepotkáte... Pokud někdo zbyl, měli by ho dát do muzea, zasklít, aby se ho nikdo ani nedotkl. Co všechno tihle lidé museli vytrpět! Když tatínka rehabilitovali, dali mu za všechna ta muka dva vojenské platy. Stejně ale v našem domě dál visel Stalinův velký portrét. Hodně dlouho... dobře se na to pamatuju... Otec žil bez jakéhokoliv pocitu křivdy, byl přesvědčený, že taková byla doba. Krutá. Budovali velkou a mocnou zemi. A vybudovali ji a porazili Hitlera! Tak to říkával tatínek...

Ze mě vyrůstala zodpovědná dívka, budoucí pionýrka. Teď si všichni myslí, že nás tehdy do pionýra naháněli. Nikam nás nenaháněli. Všechny děti snily o tom, že se stanou pionýry. Že budou chodit pěkně všichni spolu. S bubnem a s fanfárami. A že budou zpívat pionýrské písně: „To je ten kraj milovaný / co se jinde nenajde…“, „Sovětská moc má orlů miliony / na děti své hrdá je vlast…“  

Kvůli tomu že tatínek seděl, měla naše rodina vždycky škraloup. Maminka se bála, že mě nevezmou do pionýra nebo aspoň ne hned. A já jsem tak chtěla být tam, kde všichni ostatní. Opravdu to tak bylo... Kluci ze třídy mě vyslýchali: „Na čí jsi straně? Jsi pro slunce nebo pro měsíc?“ Musela jsem být pohotová! „Pro měsíc“ – „Správně! Pro sovětskou zem.“ Když bych ale řekla „Pro slunce“, hned by se ozvalo „Pro zatracenýho Japonce“. Hned by se mi začali smát a pošklebovat. Jeden druhému jsme přísahali „čestný pionýrský“ nebo „čestný leninský“. Největší přísaha byla „čestný stalinský slovo“. Rodiče věděli, že když jim dám „čestný stalinský“, tak že doopravdy nelžu. Panebože! Když si vzpomenu na Stalina a na náš tehdejší život... Přihlásila jsem se do zájmového kroužku a učila se hrát na akordeon. Maminka dostala vyznamenání za údernickou práci. Tehdy lidé  zažívali nejenom hrůzy... a kasárenský život... V lágru otec často potkával opravdové vzdělance. Nikde jinde tak zajímavé lidi nepotkal. Někteří z nich psali básně, a ti také častěji přežili. Stejně tak duchovní, kteří se modlili. Proto si tatínek přál, aby všechny jeho děti měly vysokoškolské vzdělání. Byl to jeho sen. Všichni čtyři jsme vystudovali vysokou školu. Naučil nás ale i chodit za pluhem, sekat trávu. Umím naložit seno na vůz, vyrovnat stoh. „Všechno se může hodit,“ říkával. A měl pravdu.

Ještě bych chtěla promluvit o... Chci pochopit, co jsme to prožili. Porozumět nejen svému životu, ale i tomu našemu sovětskému... Z lidí kolem sebe nejsem nijak nadšená. A z komunistů taky ne, to samé platí o našich komunistických lídrech. Obzvlášť dneska. Všichni změšťáčtěli a zpanštěli, všichni si jen chtějí dobře, pohádkově žít. Konzumovat a konzumovat. Něco si urvat! Komunisti dnes už taky nejsou, co bývali. Nynější komunisti berou roční důchod ve statisících dolarech. Jsou to milionáři! Mají byt v Londýně... Palác na Kypru... Jací jsou tohle komunisti? V čem tkví jejich přesvědčení? Když se jich na to zeptáte, dívají se na vás jako na husičku. „Ty sovětský pohádky si nechte. Ty tak zrovna potřebujem.“ Takovou skvělou zemi zmařili! Rozprodali ji za pakatel. Naši vlast... Aby kdokoli mohl nadávat na Marxe a vyrazit si z kopýtka, jezdit si po Evropě. Doba je teď opravdu hrozná, je to jak za Stalina... Za tím, co jsem řekla, si stojím! Otisknete to? Tomu nevěřím... (A já vidím, že tomu nevěří.) Dneska už neexistují ani okresní, ani krajské výbory. Zmizely se sovětským zřízením. A co jsme získali? Boj, džungli... Vládu zlodějů... Všichni  pospíchali honem si něco  urvat – kdo dřív přijde, ten dřív mele, koláč byl velký. Panebože! Ten Čubajs... „otec perestrojky“... teď se vytahuje, přednáší po celém světě. Prý jinde se kapitalismus formuje celá staletí, ale u nás byl hotový za tři roky. Provedli rychlý ostrý řez... A jestli si někdo nakradl, nobóže, tak ať, jejich vnuci už budou spořádaní lidé. Brrr! A to si říkají demokrati... (Mlčí.) Zkoušeli jsme si americký obleček, poslouchali Strýčka Sama. Ale americký obleček nepasoval. Seděl nakřivo. Tak je to! Nerozběhli jsme se za svobodou, ale za džínami... za supermarkety... Nechali jsme se nalákat jásavými obaly... I my teď máme narvané obchody vším možným. Praskající ve švech. Ale hromady salámu nám žádné štěstí nepřinesou. Ani slávu. Byli jsme veliký národ. A stali se z nás kšeftaři a šmelináři... kramáři a manažeři...

Nastoupil Gorbačov... Tehdy se začalo mluvit o návratu leninských principů. Nastalo všeobecné nadšení. Probuzení. Lidi už dlouho toužili po změně. Svého času uvěřili Andropovovi... ano, kágébákovi... Jak bych vám to... Tehdy už se lidé  KSSS nebáli. Chlapi u stánku s pivem si klidně troufli utrousit drsnější slovo na adresu strany, ale nadávat na KGB – to nikdy... To nepřicházelo v úvahu! Měli jsme to celé ještě v živé paměti... Všem nám bylo jasné, že svou železnou rukou, rozžhaveným železem, ostnatou rukavicí... zjednají tihle chlapci pořádek. Nechce se mi opakovat pořád dokola banální věci, ale geny nám prostě zmršil Čingischán... a taky nevolnictví... Zvykli jsme si, že je potřeba všechny mlátit, že bez bití se ničeho nedosáhne. A Andropov z toho taky vyšel –  začal s utahováním šroubků. Všichni  si tehdy zvykli lajdačit: v pracovní době chodili do kina, do lázní, běhali po obchodech. Popíjeli čaj. Milice začala lidi nahánět a dělat razie. Kontrolovali dokumenty a chytali ulejváky rovnou na ulicích, v kavárnách, v obchodech a hlásili je zaměstnavatelům. Pokutovalo se a propouštělo. Jenže Andropov byl už tehdy těžce nemocný. Umřel brzy. Pohřbívali jsme a pohřbívali. Brežněva, Andropova, Černěnka...  Nejoblíbenější vtip před Gorbačovem byl: „Hovoří agentura TASS. Budete se hrozně smát, ale umřel další Generální tajemník ÚV KSSS...“ Cha, cha, cha... A lidi se doma v kuchyních smáli, vždyť byli mezi svými. To byl počátek svobody. Kuchyňské tlachání.. (Směje se.) Dobře si pamatuju, jak jsme při našich debatách pouštěli televizi nebo rádio hodně nahlas. Byla to hotová věda. Učili jsme se navzájem, jak to zaonačit, aby kágebáci, kteří odposlouchávali telefonní hovory, nezaslechli ani slovo: otáčeli jsme číselníkem – staré telefony měly otočný číselník s otvory pro čísla, do jednoho z otvorů se vsunula tužka a číselník se tak zafixoval v určité pozici... také ho bylo možné přidržet prstem, ale prst za chvíli umdlel... Vás to taky museli učit, ne? Vzpomínáte si? Když bylo třeba říct něco „důvěrného“ odstoupilo se dva tři metry od telefonu, tedy od sluchátka. Udavačství, odposlechy – bylo to všude, celá společnost tím byla prolezlá odshora dolů a my jsme si na okresním výboru tipovali: kdo z nás je ten práskač? Jak se potom ukázalo, podezřívala jsem nevinného člověka, a donašeč nebyl jeden, ale hned několik. O těch bych si to však nikdy nepomyslela... Jedna z nich byla naše uklízečka. Přívětivá, hodná žena. Nešťastná. Její muž byl opilec. Panebože! Dokonce i sám Gorbačov... generální tajemník ÚV KSSS... Četla jsem v jednom jeho interview, jak při důvěrných rozhovorech dělal ve své pracovně to samé – pouštěl televizi nebo rádio co nejhlasitěji. Naprosto jasná věc. Pokud jde o důležité rozhovory, zval jejich účastníky na svoji chatu za městem. A tam... si vyšli do lesa, procházeli se a rozmlouvali. Ptáčci přece nic nepoví... Všichni se něčeho báli, báli se i ti, kterých se báli. Já jsem se taky bála.

Perestrojka... To bylo období, kdy se k nám lidi zase přidávali. Vstupovali do strany. Všichni měli velká očekávání. Tehdy jsme byli všichni naivní – ti leví i ti praví, komunisti i lidé antisovětsky naladění. Všichni jsme byli romantici. Dnes se za tuhle svoji naivitu stydíme. Zbožňujeme Solženicyna. Moudrého starce z Vermontu! Nejen Solženicyn, ale i mnozí další už pochopili, že tak, jak žijeme, žít nelze. Zapletli jsme se do lží. A komunisti – věřte nebo ne – už to taky pochopili. Bylo mezi nimi hodně chytrých a čestných lidí. Upřímných. Osobně jsem takové lidi znala, zvlášť často to byli lidi z venkova. Jako můj otec... Do strany ho nevzali; díky straně sice trpěl, ale věřil jí. Věřil straně i státu. Každé ráno začínal tím, že otevřel Pravdu a od začátku do konce ji přečetl. Komunistů bez stranických průkazů bylo víc, než těch s průkazy, a byli to komunisti celou svou duší. (Mlčí.) Na všech demonstracích se vznášelo heslo „Ať žije jednota strany a lidu!“ Nebyl to výmysl, ta slova byla pravdivá. Nikoho nepřesvědčuju, říkám jen, jak to bylo. Na to všechno jsme už zapomněli... Mnozí vstupovali do strany z vnitřního přesvědčení, nejen kvůli kariéře nebo z pragmatických důvodů: když nejsem ve straně a něco ukradnu, tak mě zavřou, ale když vstoupím do strany a něco ukradnu, ze strany mě sice vyhodí, ale nezavřou. Rozčiluje mě, když se mluví o marxismu přezíravě, s posměchem. Šup s tím do popelnice! Na smetiště! Je to vynikající učení, které přežije všechny perzekuce. A náš sovětský neúspěch taky. A to z mnoha důvodů... Socialismus nejsou jenom lágry, udavačství a železná opona, to je také spravedlivý, světlý svět, kde se všichni rozdělí s ostatními, mají slitování se slabými, soucítí, a nehrabou jenom do vlastní kapsy. Lidé říkají: nebylo možné koupit si auto, jenže tehdy neměl auto skoro nikdo. Nikdo nenosil obleky od Versaceho a nekupoval domy v Miami. Panebože! Životní úroveň vedení SSSR odpovídala úrovni dnešních podnikatelů střední třídy, k oligarchům měli opravdu daleko. To je nesrovnatelné! Nestavěly si jachty se sprchou, z níž prýští šampaňské. Jen si to představte! V televizi teď běží reklama: kupujte měděné vany, jenže stojí tolik, co dvoupokojový byt. To mi řekněte, kdo si to kupuje? Pozlacené kliky... Tohle je ta svoboda? Malý, obyčejný člověk je nic, úplná nula. Na samém dně života.

z ruštiny přeložila Pavla Bošková