Spisovatelka Světlana Alexijevič o Putinovi, Ukrajině a podstatě ruského člověka

Letošní 24. ročník Festivalu spisovatelů Praha, jehož jste se stala mimořádným hostem, se zabýval tématem „lásky a nenávisti“. Znáte výrok přisuzovaný prezidentu Václavu Havlovi „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“?

Nejsem si zcela jistá, že bych o něm slyšela. Dělá na mě dojem, že od samotných lidí očekává snad až příliš. Bylo by to jistě krásné, kdyby tomu tak bylo, ale mé životní zkušenosti, stejně jako zkušenosti mnoha lidí ze země, kde jsem se narodila, často vyprávějí o něčem jiném. Nemusí jít pouze o zážitky těch, kteří prošli světovou válkou nebo gulagy, ale i o prožitky lidí s naprosto obyčejnými životy v bývalém Sovětském svazu. Ukrajina, Bělorusko a Rusko bývaly vždy spjaty mnoha vazbami, nejen těmi mocensko-politickými, ale i těmi obyčejnými, lidskými. Z poslední doby mám pocit, že lidé ztratili mezi sebou spojení – jako kdyby byla vypnuta elektřina. Nic mezi námi nejiskří. Ztratili jsem důvěru v sebe samé, jeden nevěří druhému. A v takové atmosféře nedůvěry a podezřívání se samozřejmě nejvíce daří kultu síly: to je také důvod, proč byl v Rusku prezidentem znovu zvolen Vladimir Putin. Nezbývá nám nic jiného, než abychom se o vrácení důvěry a onoho spojení znovu pokoušeli – obyčejným každodenním dílem.

Ve své poslední knize Konec rudého člověka často používáte termín „homo sovieticus“, sovětský člověk, s nímž kdysi přišel filozof Alexandr Zinovjev. Žije dosud „homo sovieticus“?

Již Dostojevskij psal, že v ruském člověku je jenom malá část člověka západního. Ruský člověk často potřebuje, aby se mu shora dostalo velké myšlenky a vzápětí vedení a podpory. S tím vším velmi dobře zachází právě Putin. Ostatně sám Zinovjev v závěru života učinil velký obrat, což překvapilo nejen mě, neboť se dostal od satiry až na pozice podpory například Stalinova odkazu. Pro pochopení toho, co je ve skutečnosti ruský národ, je zapotřebí vědět, že tento národ je ochotný učinit vše – nikoli pro národ samotný, ale pro myšlenku svého národa. Jedna hrdinka mé knihy říká: „Sovětský svaz zemřel, ale my jsme zůstali.“ Lidé, kteří zůstali, se v zásadě příliš nezměnili. Byli a jsou ochotni velkých obětí – například vlastním tělem udusit plameny, jež šlehají z Černobylu... Jde přitom o zcela obyčejné lidi, kteří od života neočekávají příliš. Podléhají velmi snadno vlivu masové psychózy, takové té plíživé fašizaci společnosti.

Co se podle vás děje na východě Ukrajiny? Jde o válku občanskou, nebo, jak se dnes módně říká, „válku hybridní“?

V první řadě jde o zájem Ruska. Lidé v Donbasu nikdy nepatřili zcela na Ukrajinu. Ale vojenské úspěchy, kterých vzbouřenci nyní dosahují, by nevznikly, nebýt ruské vojenské podpory. V obecném slova smyslu se jedná o zájmy geopolitické...

Tedy i Ameriky.

Samozřejmě, i Ameriky. Pro Rusko samotné by ztráta Ukrajiny byla obrovská katastrofa, protože, jak jistě víte, Putin se snaží o vytvoření eurasijského svazu. Čím by však byl tento svaz pouze s malinkým Běloruskem a Kazachastánem? Bez Ukrajiny by neměl valného významu.

Vy sama nyní žijete po desetiletí, které jste strávila mimo Bělorusko, opět v Minsku. Jak se v něm cítíte?

Když jsem z Běloruska odjížděla, byl to z mé strany protest. Odjela jsem sama a stejně tak jsem se sama vrátila. Prezident Lukašenko mě trpí. Nedostává se mi žádné mimořádné pozornosti. Víte, Lukašenko je sám ve velmi zvláštní a složité situaci. Z Ruska bývá často kritizován, přesto s Moskvou udržuje úzké kontakty. Občas se snaží také zalíbit Západu. Vypadá to někdy dost schizofrenně. V Bělorusku ovšem mé knihy nevycházejí, nemohu chodit do rádia ani do televize. Vše, co mi vychází, přichází z Ruska.

Jak by se mělo jednat s putinovským Ruskem? Trestat ho sankcemi, nebo se s tímto režimem domluvit? Mělo by se vůbec mluvit s Putinem?

Ano, samozřejmě. Sankce jsou realitou na obou stranách a Rusko není jen Putin. Pouze cena lidského života na Západě a na Východě mají v některých očích často zcela jinou váhu. Na východní Ukrajině dnes umírá mnoho velmi mladých lidí, jsou to doslova chlapci, děti. Když dnes projíždíte Ukrajinou, v každém menším městě se konají pohřby. Přivážejí mrtvé na velkých autech v mrazicích boxech. Novináři ty příjezdy fotografují a z domů vycházejí lidé – po kolenou. Oni vědí velmi přesně, co se v jejich zemi děje. Trpí za svoji zemi, jako tomu bylo i dříve. Přinášejí oběti, protože všichni rozumní lidé vědí, že to nejstrašnější, co by se mohlo stát, by byl postupný rozpad Ukrajiny.

Ukrajina je zároveň zemí s vysokou koncentrací oligarchů. Kým je pro vás prezident Petro Porošenko řečený „čokoládový král“?

Porošenko je pro mě momentálně optimální. Oligarchové jsou ale přece všichni, Putin i Porošenko – všichni jsou to miliardáři. Na Ukrajině stejně jako v Rusku ale žijí také obyčejní lidé, kteří mi vyprávěli své příběhy, kteří mi věřili.

Jakou knihu nyní máte na svém nočním stolku?

Píšu právě novou knihu, měl by to být příběh lásky mezi jedním mužem a ženou. Dalším mým tématem, jemuž se věnuju velmi intenzivně, je putování ke smrti. Nikdo nás o této pouti nikdy nic nenaučil. Čtu proto básně i filozofická pojednání. Mezi mými oblíbenými autory, k nimž se stále a pravidelně vracím, je například ruská básnířka Olga Sidaková a z filozofů především Gruzínec Merab Mamardašvili.

Publikoval časopis Reflex (13. 11. 2014) 
Autor: Josef Brož
Foto (c) Petr Machan, FSP