Salah El Ouadie: Právo na poznání minulosti zůstává velkou výzvou

Dočetl jsem se o vás, že jste strávil deset let ve vězení za vlády krále Hassana II. Jeho syn Mohammed VI. je nyní u moci. Co to pro vás představuje?

Předně musím říct, že od té doby se v Maroku odehrála evoluce, na níž jsem se sám podílel. A myslím, že byla přínosná. Neboť, a to je pro mne opravdu velmi důležité, jsem nikdy nechtěl, aby u mne převládla nenávist nad láskou. V rámci naší komise Pravda a spravedlnost, kterou jsme vytvořili podobně jako v jižní Africe, Argentině, Chile a v dalších zemích, jsme se snažili toto téma nastolit, a to samozřejmě bez obcházení pravdy.

Základ našeho sdružení tvořili bývalí vězni nebo exulanti, ti, co byli mučeni, fyzicky nebo psychicky poznamenáni bývalým režimem, a dokázali sami překonat všechna ta obtížná léta a cosi pozitivního z nich vyvodili. Cosi dobré a pozitivní pro celé společenství. A samozřejmě, pokud by neexistovala ze strany státu snaha se k tomuto dobrat, nikdy by k tomu nedošlo, a to je zásluha krále Mohammeda VI.

Můžete přeci jenom přiblížit, na čem bylo založeno vaše obvinění, a nakonec i uvěznění. Patřil jste ke studentskému hnutí...

Ano, na počátku sedmdesátých let jsem byl jedním ze členů mládežnického hnutí, které se vymezovalo proti absolutistickému režimu té doby, odvolávalo se k levicovým principům a dlouho s tehdejším režimem bojovalo. Což všem, a byly jich stovky, vyneslo obvinění a odsouzení, mučení – a v mnoha případech také nenávratně zmizeli. Občanské hnutí, jež převzalo v 80. a 90. letech odkaz založený na původních principech, dosáhlo s příchodem krále Mohammeda VI. mnohem širší dimenze ve snaze dobrat se k pravdě a spravedlnosti. To nás přivedlo k založení hnutí s názvem Fórum svobody a spravedlnosti.

Otevřeli jsme v celé společnosti velkou diskusi, jež by se dala shrnout do otázky: Jak mohou být vážná porušení lidských práv prostředkem pro demokratizaci společnosti? Myšlenka se rozrostla a šířila a král Mohammed VI. ji přijal za svou, a proto byla komise Pravda a spravedlnost v letech 2004 až 2006, spolu s ostatními uskupeními – vedle Jižní Afriky, Chile, Argentiny, Východního Timoru – pozvána i do Tuniska, jež se nedávno zbavilo diktatury.

V knize francouzského spisovatele Gillese Perraulta Notre ami le roi (Náš přítel král) mne zaujala postava generála Oufkira, který nejprve sloužil francouzské koloniální správě, později jako šéf tajných služeb i králi Hassanu II. Byl to právě on, jenž velkou měrou prováděl organizované únosy, mučení a likvidace. Setkal jste se s ním někdy osobně?

Setkal jsem se s jeho synem. Protože rodina Oufikrů byla zároveň v mnoha ohledech také obětí tehdejšího režimu. Můj otec, který mne předešel ve vězení, byl mučen přímo lidmi od Oufkira. V roce 1999, když jsme založili Fórum svobody a spravedlnosti, jsme organizovali „sitting“ – protestní sezení – před místy, kde se odehrávala věznění a mučení. A mezi ta místa, které jsme si vybrali, patřil i tajný tábor Tanzmamart, smutné proslulé vězení na jihovýchodě země. Dnes již neexistuje... a to místo je nyní klidnou vesnicí na jihu Maroka.

Tam jsem se setkal, na základě jeho vlastní žádosti, i s mladým Oufirem. Ptal se, zda mne může přijít pozdravit. Odpověděl jsem: „Samozřejmě.“ Byl jsem tehdy hlavním organizátorem akce. Nemohu přece vyčítat nic synovi. Jeho otci ano, jemu ne. On sám byl ostatně obětí režimu. Setkali jsme se a byl to symbolický okamžik. Setkali se dva lidé, oběť mučení a věznění, a syn věznitele, sám zároveň oběť systému.

Generál Oufkir již zemřel?

Ano, zemřel za dosud nevysvětlených okolností.

Vlastní zkušenosti vám byly zdrojem pro literární dílo. Za všechny Dopis mému katu. Předpokládám, že pro vás byly svého druhu i psychoterapií...

Ano, samozřejmě.

Mluvil jste o symbolickém setkání, o síle takových symbolů, nepřemýšlel jste ale například i o tom, že by došlo k odsouzení a procesu s těmi, co se podíleli na mučení a věznění? Generál Oufikr je mrtvý, ale existují jistě i tací, kteří dosud žijí...

Řeknu vám jednu věc, jež je zároveň i jádrem mého velmi osobního přesvědčení. Vždy jsem usiloval o demokratizaci své země a o její rozvoj. Pokud bychom se dneska pokoušeli vyvolávat nějaký proces, bereme na sebe riziko, že by to trvalo dlouhá léta. A to by podle mého názoru moji zemi nic dobrého nepřineslo. Podstatné je, jak pokračovat v demokratizaci.

Jistě, právo vědět, co se v minulosti dělo, to je pro všechny naše spoluobčany skutečná výzva. A věřím, že to zásadní se nám podařilo. Vím, že existují i země, kde se o něco takového, co zmiňujete, pokoušeli. Žádný proces ale nepřinesl skutečné výsledky. Museli bychom čelit riziku, že v rámci diskuse dojde k falšování, obviňování... To, co je nejpodstatnější, by mělo vést k tomu, aby se již nikdy nemohly opakovat věci z minulosti.

Vy jste dnes součástí nějakého politického hnutí v Maroku?

Ne, pro mne osobně bylo důležité podílet se na politických iniciativách, ale současně jsem spíše aktivní v oblasti občanské společnosti, mezi intelektuály.

Jste v Praze poprvé?

Poprvé, přesto znám Prahu velmi intimně: o to hned z několika důvodů. Samozřejmě jsem sledoval na konci šedesátých let proces Pražského jara; od té doby si nesu s sebou silnou a neopakovatelnou vzpomínku. Nezapomínejme, že tehdejší snaha o demokratizaci, ve smyslu otevřeného humanismu, nebyla vůbec evidentní. Československo bylo navíc v sovětském okruhu, a ona snaha po demokracie s lidskou tváří již tehdy vyjadřovala něco, co zůstává dosud velmi aktuální.

Rok 1989 pro vás také něco znamená?

Jistě. Václav Havel. Vidět intelektuála v čele země – to bylo opravdu něco. Pád berlínské zdi...

Je to již dvacet pět let...

Ano... Víte, já si myslím, že existuje něco jako východoevropská identita, která v okamžiku, kdy se osvobodila od sovětského zajetí, by měla také něco skutečného přinést ostatním. A jestli dovolíte, neměla by být pouze tvořena podle západního evropského modelu. Vy máte civilizaci, kulturu, vlastní profil a společný humanismus, který byste si měli uchovat. Vaše citlivost a schopnost věci vidět by neměla být pouze rozpuštěna v něčem, jako je atlantismus...

Možná to bude naše příští bitva...

Určitě, jsem o tom přesvědčen. Potřebujeme všechny naše odlišnosti, ty obohacují, protože pokud o ně přijdeme, nebudeme mít už vůbec nic. Vždy s velkým zájmem čtu a vracím se k autorovi, jakým je spisovatel a myslitel Milan Kundera. Myslím, že tu máte stále o co pečovat...

Připravil Josef Brož
foto (c) Petr Machan, FSP 2014