Mahi Binebine: Hvězdy ze Sidi Moumen

Druhého dne jsme se probudili v deset hodin. Abú Zubejr měl kruhy pod očima, jako kdyby vůbec nespal. Emír Zajd si v noci oholil bradku a náhle jakoby omládl. Sotva jsem ho poznal. Vypadal jako chlapec s taškou, kterou odevzdává učiteli. Odešli sami až na druhý konec místnosti a chvíli si tiše povídali. Nusejr a bratři Ubajdové přišli později. Svlékli bílou ganduru a oblékli si moderní oděv: proužkované kalhoty a modré sako. Také se oholili a ostříhali si vlasy. Když je Azzi uviděl přicházet, hvízdl a my jsme se trochu zasmáli. Nabíl a Fuád už byli vzhůru, ale ještě se jim chtělo spát. Hamíd vypadal klidnější než den předtím. Poklepal mě na rameno a já jsem byl rád, že ho vidím. Potom jsme se všichni společně nasnídali: chléb, olivový olej a mátový, hodně oslazený čaj. Hamíd se mnou nemluvil o Yammě, ale mysleli jsme na ni oba dva. Neměl jsem moc hlad a jen tak jsem mlsal, věděl jsem, že je to moje poslední jídlo. Nikdy mně jídlo nepřipadalo tak dobré. Malým okénkem nade dveřmi pronikalo dovnitř několik slunečních paprsků. Den bude asi krásný. Nasládlý hlas z kazety recitoval vybrané verše z Koránu. Pokaždé, když bylo vysloveno jméno Prorokovo, zahučelo to v sálu sborem: „Pokoj a Spása ať je s ním.“ Ve skutečnosti byla naše pozornost více upřena na úkol každého z nás. Všech šest se nás mělo dostavit do hotelu Genna Inn, ale ve dvou skupinách. Nejprve Fuád, Nabíl a já, potom Chalíl, Azzi a Hamíd. Pokud jde o Emíra Zajda a jeho společníky, ti měli odejít z města na nějakou jinou misi. Provedli jsme rituální očistu a společně se pomodlili, modlitbu vedl Abú Zubejr. Nemohli jsme se dočkat andělů, kteří nás měli čekat po tom velkém skoku, postarat se o nás a odvést nás k Bohu. Abú Zubejr nám připomněl, že se musíme neustále modlit, protože Satan se pokusí všemi prostředky zachránit bezbožníky. Jeho lsti neznají mezí. Do našich duší vdechne pochybnosti a udělá všechno možné, aby naše odhodlání zlomil. Válčíme ve jménu Božím. Jsme Jeho vojáci. Nadešla chvíle džihádu. Abú Zubejr nám blahopřál, že jsme byli Pánem vybráni, abychom uskutečnili Jeho vůli. Řekl, že není třeba se obávat nepřátel islámu, držíme své osudy a jejich osudy na tenké niti. Stačí utáhnout a poslat je do pekla. Alláh je velký! Alláh je velký!

Vyšli jsme z Garáže v malých skupinkách na místě cvičení. Prudké světlo nás oslnilo a trvalo nám chvíli, než jsme přivykli ruchu ulice a jejím barvám. Nějaký muž na kole, na jehož rámu seděl obkročmo malý černoušek, strčil do Chalíla. Chlapeček spadl a z ucha mu tekla krev. Chalíl nereagoval a požádal o prominutí, i když vina byla na straně cyklisty. Za normálních okolností by se taková nehoda proměnila ve rvačku a hned by byla kolem celá čtvrť.Chalíl pomohl chlapci vstát a předal ho tatínkovi, který ihned nato odjel. Smetiště bylo plné lidí jako obvykle. Do šustění košíků a nůší se mísil naříkavý hlas zpěvačky Um Chaltum, která lkala z krámku do krámku, bylo slyšet obvyklé hádky a štěkání psů, ozýval se ještě Korán, který recitovali zbloudilí slepci, aby obměkčili srdce. Spletli si čtvrť, kde žebrali, a kráčeli za sebou držíce se za dželaby. První měl hůl, kterou mával v prázdnu, protože kluci na něj pokřikovali. Podíval jsem se na Hamída a on se na mě usmál. Dělali jsme totéž v jejich věku. Ale teď ty uličníky odehnal a vynadal jim. Já jsem recitoval súru se slepci. Šli jsme kolem krámku uhlíře Omara. Azzi se na chvíli zastavil, aby políbil na čelo svého otce. Stařec přijal jeho omluvu a řekl mu, že se může vrátit domů, protože maminka je smutná. „Inšá Alláh“, odpověděl, ale my jsme věděli, že Bůh má s námi jiné úmysly. A já, já jsem hořel touhou znovu uvidět Yemmu, zlíbat jí ruce a nohy, pod nimiž se skrývá ráj. (V Koránu je řečeno „Ráj je pod nohama maminek.“)Byl bych býval strávil několik okamžiků se svým otcem, kterého jsem tak málo znal. Po prvé a naposledy bych ho objal. Said by mě dráždil nespravedlivou politikou Američanů a jejich vetem ve Spojených národech, a já bych dělal, že rozumím chodu dějin. A když už, proč se nezastavit v Duáru Scouila? Ghizlane mně strašně chyběla. Odpusť mi všechny němé sliby, které jsi četla v mých očích, promiň mi přísahy, které jsem nevyslovil, ale které ty jsi tušila. Promiň mi, že jsem vtáhl do tohoto dobrodružství tvého bratra, vždyť jsme se mohli obejít i bez něho. Mučedníků pro jedno místo už bylo dost. Jeden jediný by stačil. Výbuch však měl nastat na různých místech hotelu ve čtvrthodinovém intervalu tak, aby vzniklo co nejvíce škod. Stejně jsme k tomu nemohli nic říct. O rozhodnutí mistra se nediskutovalo, protože on sám je měl od Boha. Samozřejmě, že Ghizlane by byla ráda, kdyby mě ještě viděla. Vyprávěla by mi o různých hloupostech a mně by se to líbilo. Vysmívala by se mému řečnění a já bych ji dále na kolenou prosil za odpuštění za všechno, co jsem jí mohl nabídnout, kdyby si laskavý Bůh nevyžádal mé tělo a moji krev. Ještě jednou bych ji rychle políbil, celý rozechvělý. Svěřil bych jí vše, co mám na srdci, všechno co jsem jí nedokázal říct, neboť má slova neposlouchala: „Miluji tě nekonečně, ale odcházím, má lásko, protože nemám na vybranou. Jak dlouho ještě máme snášet ponižování a pohrdání a žít v Sidi Moumen jako krysy? Tak, už jsem to promyslel, odcházím zemřít. Pomstít tě za všechny, kteří tě připravili o dětství a povalili tě do bláta. Zaplatí mi za roky ponižování, které jsme museli trpět. Budou trpět tak, jako jsme trpěli my. Všem těm kolaborantům, kteří jako pštrosi strkají hlavu do písku, ty hlavy vytáhnu a zaříznu je jako berany. Ať jejich děti pláčou, jako jsme plakali my. Odcházím, má lásko, ale slib mi, že se budeš dál věnovat vyšívání. Máš velký talent. Jsem si jist, že to jednou někdo ocení, a ty budeš žít důstojně ze svého vyšívání. Vím, že se staráš o babičku Mi-Lallu, ale musíš myslet také na sebe. Nachystej si výbavu, protože jednoho dne tě přijde nějaký chlapec požádat o ruku. Musíš být připravená, mít všechno v pořádku tak jako vždycky. Slib mi, že budeš šťastná, protože si to zasloužíš. přeju si, aby se ti nestalo nic zlého. V každém případě víš, že budu stále s tebou. I když budu objímat krásné dívky v ráji. (No tak, přece nebudeš žárlit!), v mé mysli budeš stále jenom ty. Budu pít všechny rajské nápoje na tvé zdraví. A budu na tebe čekat, protože dříve či později stejně všichni zemřeme. Já umírám předčasně pro dobrou věc, ale ty spěchat nemusíš. Můžeš vychutnat čas, který je ti dán, mít děti, vidět, jak rostou. Dáš jim lásku, kterou jsi sama nedostala. Nechtěl bych, aby žily v Sidi Moumen, protože tam není naděje. Spojenci Satanovi ji zničili. Budeš-li mít syna, dej mu jméno Yachine. Je to nejlepší brankář, jaký kdy země poznala. Přinese mu to štěstí. Já na tebe budu čekat v ráji, to ti přísahám. Tam se budeme moci milovat a objímat se jako onehdy večer za šera blízko tvého domu. Bylo tak krásné té objímat.“

Tady jsem se ve svém snění zastavil, protože už jsme nebyli daleko od toho místa. Dostali jsme rozkaz jít za sebou v určitých vzdálenostech, nerozcházet se, s nikým nemluvit. Vždyť Emír Zajd a Abú Zubejr přivírali oči, kráčeli nedaleko od nás a stále nás úkosem sledovali.

Na tom místě bylo všechno připraveno. Bratři Ubajdové pečlivě přichystali materiál. V kapsách vest byly skutečné nálože trhavin. My jsme se cvičili na cihlách. Proto nám Emír Zajd doporučil, abychom byli co nejopatrnější. Bratři Ubajdové nám vysvětlil,  že jakmileje jednou mechanismus nainstalován, už ho nemůže vypnout nikdo venku. Měl jsem z toho husí kůži. Abú Zubejr nás jednoho po druhém objal a my jsme se objali mezi sebou. Když mě vzal Hamíd  do náruče, měl jsem slzy v očích. Všem se nám leskly oči. Znovu jsme recitovali Korán a přitom si oblékali vesty, které bratři Ubajdové opatrně upnuli, plivli jsme na Satana a na jeho armádu nevěřících a vyšli jsme vstříc svému osudu. Fuád, Nabíl a já jsme měli jít jako první. Ostatní pojedou tím dalším autobusem. Emír Zajd a jeho přátelé nás doprovodili až ke stěně a pak odešli tak, jako jednoho večera přišli do Sidi Moumen. A tak jsme byli vrženi do přírody jako hladoví vlci, připraveni roztrhat celou planetu.

Z francouzštiny přeložila Jana Petrová