Dominique De Villepin: Předmluva k publikaci Mehdi Qotbiho

Je to barva či jazyk, ten řinoucí se proud znaků, vlasové čáry arabesek či pravidelný déšť jednotlivých tahů? Vše je tak tajemné, všude jen podivné ticho, ukryté ve spleti písma. Iluminace rukopisu, umělecká zámečnická práce, štukatura či rytina, nic z toho nepostihuje vyčerpávajícím způsobem smysl zničujícího gesta, jež se jak dravčí spár zarývá do osnovy plátna, proniká prostorem, tančí a pozvolna klouže stále vpřed, stále hlouběji k tajemství barvy.

Protože obojí, barva i jazyk, zde vzájemně splývají. Prostor a znak spolu vytvářejí novou, jedinečnou krajinu. Společně i mluví. Jako když pták kráčí po sněhu či po písku a zanechává za sebou lehounké stopy, a pak přiletí jiný, a vzápětí tisíce dalších ptáků, po kterých zůstávají stopy na všech polích světa. Pták si tu osvojuje sypkou hlínu. A rovná či zakřivená čára si ochočuje barvu.

Zkrocená malba se pokouší vyprostit z těsného sevření, otevřít se do všech čtyř světových stran. Nitky se kříží a vzájemně zaplétají, třaskají na stránce, jako když bičem práská, skvrny světlé a tmavé modři se přelévají jedna do druhé, na průniku jednotlivých písmen se rozsvěcují žluté body, avšak z toho všeho je utkána jediná látka, navázána jediná osnova, jejíž celistvost a úžasná jednota je zcela očividná.

Země je z téže látky. Chodec vnímá jen oblázky, jež lámou klasy obilí, jen suché a prázdné lusky či divokou trávu, nebo příkré srázy, vymleté prudkou vodou ze stružek. Všude panuje nepořádek. Jakmile však chodec dorazí na vrchol kopce, stačí jediný krok, a spatří pravidelné, dlouhé žluté pruhy, povlovně uspořádané v rytmu obnažené půdy a pohybu rostlin. Oblohu vnímá jako obrovskou, nafialovělou vlnu, která se zmocňuje noci.

Právě v tom okamžiku zahlédnu miniaturní postavičky, vlastně klíčové hráče, a sleduji dětské loďky, prozrazující přítomnost jediného rozlehlého moře. Snažím se sečíst všechny ty barevné čtvercové tabulky, rozryté hieroglyfy a zářezy jizev, i tisíce pečlivě uzavřených ohradníků, které s ním soupeří o prvenství na nebi. Závratná malba, jež nezkrotně sytí prostor, přesto již na první pohled zanechává na jazyku chuť soli a svobody.

A zde je ta záhada. Nejde totiž o žádné snoubení barvy a zaznamenaného zápisu, ale o pocit rodící se svobody. Obrysy dávných run na pozadí Orientu, pole olova, roztaveného sluncem pouští, zpěv, který přichází jakoby odjinud a zase odchází na jakési neznámé místo, zpěv, jenž se stáčí kolem sebe sama, jak to lze vidět u hadů, to vše vypovídá o člověku naprosto svobodném. Jazyk, směřující k barvě, se náhle vyprošťuje ze svého uvěznění. Stává se průchozím místem, úzkou soutěskou, otevřenou silnému větru, nezvratným důkazem vzdálených, palčivě žhavých proudů. Celé to bludiště čar však zcela nečekaně prolamuje bránu k opravdu velkému srdci. Neúprosná čerň inkoustu, která jinak vše třídí a přísně posuzuje, se proměňuje ve výzvu k rytmu a tanci.

Zázrak vášnivého objetí, jež se zmocňuje prchavého okamžiku, tak znovu nalézá místo jinak nedosažitelné. Zahradou, vytvořenou ve stínu vrhaném kaligrafem, proudí vítr, blízký spíš záchvěvům dechu; duše stoupá zvolna vzhůru a narůstá, probleskuje v rezavě okrovém plameni slaměných pochodní, jimiž se svítilo v prvotních jeskyních; jazyk, který hovoří o dobách dávno minulých, kdy plošně vrstvená barva pigmentů ještě nezaschla na zdech paláců. Liany se ve snu vzájemně proplétají, v ramenech řek se shromažďuje voda a bahno. V prostoru, zjizveném rýhami po našich úzkostech, se zřetelně rýsuje křehký sen.

Předmluva náleží k publikaci Le voyage de l'écriture (Somogy, 2004).

Dominique de Villepin (* nar. 1953 v marockém Rabatu) je francouzský spisovatel, diplomat a politik. V letech 2005 byl předsedou francouzské vlády. Vystudoval politologii na Pařížském institutu politických věd a pokračoval na prestižní francouzské univerzitě École nationale d'administration. Stal se diplomatem a působil jako vyslanec ve Washingtonu D.C. (1984-1989) a v Novém Dillí (1989-1992). Stoupal v hodnostech francouzského práva jako jeden z chráněnců tehdejšího prezidenta Jaquese Chiraca. Do všeobecného světového povědomí se dostal jako ministr zahraničních věcí, když vyjádřil v roce 2003 svůj nesouhlas s invazí do Iráku. Vše vyvrcholilo jeho proslovem před OSN, kdy vystoupil proti druhé rezoluci OSN povolující použití síly proti režimu Saddáma Husajna. Má za sebou rovněž bohatou literární zkušenost.