Z autorského čtení Miguela Sousy Tavarese
18. června 2013 11:00
Portugalský novinář a spisovatel četl z knihy Rovník (vyšlo v překladu Lady Weissové) v Senátu Parlamnetu ČR.
Během tří neděl navštívil přes třicet plantáží, někde strávil jen půlden, jinde, na těch větších či vzdálenějších, celý den. Na plantáže ležící u pobřeží připlouval lodí, která byla nejrychlejším dopravním prostředkem, a ty, které se nacházely ve vnitrozemí, dobře ukryté v džungli, na kopci, navštěvoval koňmo či vozem, kdy cesta vedla po zdlouhavých a svízelných pěšinách a stezkách, které se téměř každý den musely čistit a klestit, jinak by je bující vegetace v mžiku pohltila. Díky tomu poznal ostrov jako málokdo: vyšplhal se na nejvyšší body, odkud bylo za jasných dní vidět moře, na koni přejížděl řeky, strmými údolími sjížděl až k černi pralesa, míjel vodní kaskády a jednou se dokonce vykoupal ve studené, průzračné vodě laguny pod vodopádem. Mapa ostrova už pro něj neskrývala tajemství a dokázal zpaměti určit polohu plantáží a přístavů, pláží, řek a hor.
S návštěvami začal na jihu a postupoval k severu, a proto mu téměř až na konec zbyla cesta, o níž předpokládal, že bude nejméně příjemná a nejvíc náročná - návštěva na farmě Rio do Ouro, spravované plukovníkem Máriem Maltezem, jehož projev na večeři ve vládním paláci dal jasně najevo, že od něho se dočká nepřátelství. Proto ho překvapilo, když krátce po poledni dorazil do Ria do Ouro, že ho plukovník nečeká: kvůli neodkladné záležitosti prý nutně musel odjet do města. Ještě podivnější bylo, že si jako zástupce vybral kurátora Germana Valenta, který se doposud neráčil ukázat na žádné z navštívených plantáží. Luís Bernardo nevěděl, co si o tom myslet, ale plukovníkovu nepřítomnost chápal jako jasný důkaz nedostatečné úcty ke své osobě: na Svatém Tomáši nebylo nic tak naléhavého, co by ospravedlnilo osobní nepřítomnost správce plantáže při první návštěvě nového guvernéra. Poselství, které vyplývalo z přítomnosti kurátora na této jediné farmě, navíc v roli správcova zástupce, bylo naopak zcela jednoznačné: pokud by došlo ke sporu s guvernérem, budou ti dva táhnout zajeden provaz, kurátor osobně odpovídá za zdejší pracovní podmínky. Luís Bernardo na sobě nenechal nic znát, ale uvnitř ho spaloval vztek a ponížení. Chvíli váhal, zda se má otočit na místě a rovnou odjet, nebo si farmu prohlédnout, jako by se nic nestalo. Nakonec se rozhodl pro kompromisní řešení a nechal si farmu ukázat, ale na vysvětlování hlavního šafáře nereagoval jedinou otázkou či poznámkou. Větší a impozantnější farmu než Rio do Ouro, s hranicí dlouhou přes třicet kilometrů, zatím neviděl. Majestátní budovy, technické vybavení včetně vozů „Decauvflle" představovalo nejmodernější zařízení, jaké bylo k dispozici, pozemky byly pečlivě osázeny a udržovány, organizace práce by zjevně mohla sloužit za vzor: není divu, že farma produkovala stě třicet tisíc arob kakaa ročně za astronomickou cenu jednoho milionu dvou set tisíc reisú, které majitel vévoda z Valle Flor utrácel střídavě v Lisabonu a v Paříži. Šafář recitoval nekonečné řady čísel, jako by to byla Ježíšova blahoslavenství, popisoval stav každého pozemku, výnosy z každého hektaru, výkony každé pracovní skupiny. Kurátor se držel dva kroky za Luísem Bernardem a stejně jako on mlčel, díval se stále před sebe, jako by všechno znal nazpaměť nebo ho nic z toho nezajímalo. Čísla vybuchovala v Luísově hlavě jako nezvratná a neoddiskutovatelná fakta. Vedro, které dosáhlo vrcholu a předznamenávalo osvobozující večerní déšť, umocňovalo pocit, že jakákoliv pochybnost nebo znepokojení stejně nemají smysl, toužil uzavřít příměří a vycouvat se ctí: do stínu, na židli, ke svěží citronádě. Kvůli tomu příměří by je v případě nutnosti dokázal i omluvit. Při večerním nástupu se na centrálním dvoře seřadila armáda černochů, jejíž konec se ztrácel v nedohlednu, a nečišela z ní radost ani vzdor, byl to pouhý fakt stejně jako dvě stě třicet tisíc arob, milion dvě stě tisíc reisů ročně, jako jistota, že Bůh stvořil tenhle svět s černými a bílými, prostě jen končil další den v malé tečce uprostřed lidského světa, kterou byla tahle plantáž v Riu do Ouro na prokletém Svatém Tomáši. Když se dělníci rozešli. Luís Bernardo sebral poslední zbytky sil a hrdosti a požádal, aby osedlali jeho a Vicentova koně, protože se vracejí do města. A teď si konečně mohl vychutnat kurátorův a šafářův překvapený výraz:
„Jak to? Vy nezůstanete na noc?"
„Ne, opravdu děkuji: také mě čekají naléhavé záležitosti ve městě."
„Ale už j sme pro vás připravili večeři i pokoj, pan plukovník Maltez to nařídil...!"
„Chápu, ale když mě pan plukovník připravil o potěšení setkat se s ním osobně... Vyřiďte mu, že za nabídku velice děkuji, že ji využiji příště, až bude pan plukovník přítomen."
„Odjedete jen tak na noc, pane guvernére, dolů do té tmy?"
„Ano. Zbývá nám ještě půl hodiny světla, a kdybyste byli tak laskaví a půjčili nám s lampou někoho, kdo by se mohl vrátit až zítra, cestu bez problémů zvládneme." Tak odjeli doprovázeni dvěma černochy, kteří šli pěšky vpředu se dvěma petrolejkami a mačetami přichystanými v pravé ruce. Asi dvacet minut postupovali mlčky, zatím se zhasnutými lampami, ale déšť je dostihl, právě když se chystali k sestupu z Opičí hory, kde si chtěli zkrátit cestu pěšinou ústící na druhé straně kopce na silnici, která vedla do osady Santo Amaro. Tam končil les a cesta do hlavního města se dala lehce zvládnout i v noci.
Když déšť zhoustl tak, že nešlo rozeznat pěšinu, Luis Bernardo rozhodl, že zastaví. Sesedli, přivázali koně ke kmeni nejbližšího stromu a sami se schovali pod keře na kraji cesty. Vicente rozbalil plachtu, kterou s sebou pro všechny případy vozil, a když ji rozprostřel přes větve, vznikl provizorní přístřešek, pod nímž se s Luísem Bernardem ukryli. Oba černoši z Ria do Ouro zůstali stát na dešti. Luís Bernardo jim mávnutím naznačil, aby se šli také schovat, ale zdálo se, že nechápou. Pokusil se překřičet hukot deště a zavolal na jednoho z nich:
„Ty, jak se jmenuješ?"
Černoch zaváhal, ale nakonec odpověděl:
„Říkají mi Josué, pane."
„Pojďte se schovat k nám, Josué."
Mlčky na Luise zírali, jako by ta slova nebyla určena jim.
„Tak slyšíte, pojďte sem, dělejte."
Podívali se po sobě, jako by se snažili zjistit, zda to bylo pozvání, nebo rozkaz. Luís Bernardo se už mezitím posunul ke kraji plachty, aby jim uvolnil místo a mohli přisednout. Přišourali se mlčky a zaraženě, posadili se a dál upírali pohled kamsi do lesa, jako by sem ani nepatřili. Luís Bernardo si všiml, že Josuému, sedícímu zády k němu, se od nahého ramene až na záda táhne hluboká jizva. Po obnažených trupech jim stékaly kapky potu a deště a jejich pach mísící se s vlhkým pachem lesa činil vzduch v těsné improvizované skrýši téměř nedýchatelným. Doktor Valenga králem jmenovaný guvernér ostrova Svatého Tomáše a Princova ostrova, jenž byl v přestávce mezi královským honem ve Vila Vicose pověřen, aby opustil celé své dosavadní živobytí a pohodlí v Lisabonu, se tísnil pod špinavou celtou chránící ho před průtrží mračen, žrali ho komáři, dusil vlastní pot a společnost mu dělali tři černoši, se kterými neměl nic společného, to všechno kvůli vlastnímu trapně nafoukanému pokusu dostát svému poslání. Ať už jím bylo cokoliv. Protože právě teď, uprostřed džungle, viděl jediný smysluplný cíl v naději, že až přestane pršet nasedne na koně a proklestí si cestu vzhůru temným óbó naplněným výkřiky, praskáním, děsivými stíny až do nejbližší osady a z ní bude po bezpečnější cestě pokračovat nějaké další tři hodiny, aby se nakonec mohl natáhnout do vany a na postel ve svém domě na ostrově. Zaplavila ho únava z toho nekonečna tíživý smutek a odevzdanost, až dostal strach, že tady zůstane navždycky, pokořený, poražený jako člověk, který selhal a za pomněl na svou hrdost. Vrátí se do paláce guvernéra jímž stále byl, usedne k psacímu stolu a napíše dopis, jediný dopis králi: „Vzdávám to. To, o co jste mě požádal, Výsosti, je nad mé síly." A první lodí se vrátí do Lisabonu, do života který zná a miluje. Tisk a královi nepřátelé ho pomluví. Vlast, či ti, kteří se za ni považují, to budou chápat jako dezerci. Ale aspoň přežije a bude žít dál. Unikne tomu zelenému peklu, samotě tropů, nezvladatelnému smutku zdejších obyvatel. Vrátí se z Afriky.
Všechno kolem zahalila tma. Les připomínal hustou černou skvrnu, vzdychající chraplavě ve větrných poryvech. Jeden z černochů z Ria do Ouro zažehl svítilnu a pach petroleje, který naplnil jejich přístřešek, v něm probudil nesmyslný pocit klidu a čehosi důvěrně známého. Stejně voněly i noci v Sesimbře, když s lodí Antonia Amadora vyjeli na ryby. Voněl tak i babiččin dům, kde jako dítě poslouchal hlasy služek a z ložnice otcův kašel, předzvěst smrti kroužící kolem, stejnou vůní se plnila chodba když tudy kráčela matka se svícnem, ztracená v myšlenkách, mezi smrtí, která se zabydlela v ložnici, a bezmocným životem v kuchyni. Maminka byla tak daleko, opuštěná, ztracená v temném pralese óbó jeho zmatených vzpomínek na dětství. Vůně petroleje, muž umírající na tuberkulózu, žena bloudící bez cíle po chodbách, když ztratila smysl života, hlasy přicházející z hloubi domu, kde se život skrýval, a on sám jako dítě zachumlaný do plátěného prostěradla a těžkých flanelových dek, které ho chránily před zlem a bouřkou, pozorně naslouchající všemu v bezpečné tmě pokojíku.
„Je tady někdo?" Opakoval tu otázku několikrát, vždycky v noci, když mu všechno připadalo temnější a vzdálenější. Ne, nikdy mu nikdo neodpověděl.
V kapsičce vesty zapátral po doutníčku a připálil si benzinovým zapalovačem. Josua se otočil za zvukem zapalovače a plamen mu na chvilku ozářil tvář. V obličeji, který vypadal přísně a dětsky zároveň, se bělaly oči zračící utrpení a nepochopitelnou radost, pak se pokorně, a přitom důvěřivě odvrátil a znovu se zadíval před sebe a zaposlouchal se do deště. Luís Bernardo se zachvěl pod návalem nenadálé náklonnosti, kterou k tomu člověku pocítil. Na celém světě neexistuje osoba, která by mi v tuhle chvíli byla bližší. Přátelé, ženy, milenky ani příbuzní. Jedině tenhle člověk se mnou sdílí dva metry čtvereční úkrytu před deštěm! Natáhl ruku a dotkl se černochova zjizveného ramene, aby ho přiměl znovu obrátit hlavu.
„Odkud jsi, Josué?"
A zase totéž zděšení ve tváři. Stejné váhání. Strach. „Z Bailunda, pane." „A kdy jsi přijel sem?"
Rezignovaně sklonil hlavu. Opravdu musí odpovědět?
„Už dávno, pane." „Jak dávno?"
„Moc... Moc dávno, už se nepamatuju." Zuby se bíle blýskly ve smutném úsměvu.
„A celou dobu jsi na farmě Rio do Ouro?" Josué souhlasně přikývl. Odpověď byla tak zřejmá, že nebylo třeba slov. Luís Bernardo si uvědomil, že Josuův kolega nehnutě sedí, zírá před sebe a neotočí hlavu. Josué byl napůl odvrácený a celý nesvůj se už zjevně nemohl dočkat, až ten výslech skončí. Všiml si, že stejně neklidný je i Vicente, který se vedle něho ošíval jako neposedné dítě. Přesto přihodil další otázku: „Podepsal jsi smlouvu?"
Opět přikývl, tentokrát tak rychle, jako by otázku předem tušil.
„Vážně jsi ji podepsal, Josué?"
„Ano, pane, podepsal."
„A umíš se podepsat, Josué?"
Tentokrát se otřásl, jako by otázku přeslechl. Luísi Bernardovi připadalo vlastní jednání téměř nelidské, když vytáhl z kapsy tužku a svůj poznámkový bloček, nalistoval v něm prázdnou stránku a podal jej i s tužkou muži:
„Napiš sem svoje jméno, Josué."
Zavrtěl hlavou a mlčel s očima upřenýma na zem.
„Víš, kdy ti vyprší smlouva, Josué?"
Znovu zavrtěl hlavou a mlčel dál. Bylo slyšet jen slábnoucí déšť.
„Máš tu rodinu?"
„Mám ženu a dvě děti, pane."
Luís Bernardo dospěl ke konci výslechu. Zbývala už jen poslední otázka a položit ji stálo hodně námahy:
„Josué, víš, že pracovní smlouvy se uzavírají jen na pět let - když vyprší, můžeš odjet, pokud chceš. Chceš se vrátit domů, až ti vyprší smlouva?"
Ticho teď mělo tíhu olova. Přestalo pršet a do lesa jako by se vracel na chvíli přerušený život. Černoch, který tu byl spolu s Josuém, se chystal k odchodu a Josué naznačil, že chce taky jít, ale Luís Bernardo ho uchopil za paži a donutil, aby se mu podíval do tváře:
„Chceš, Josué? Chceš se vrátit domů?"
Konečně odlepil zrak od země. V převažujícím šeru se Luísi Bernardovi zdálo, že když se na něho Josué podíval, měl oči plné slz. Odpověděl tak potichu, že bylo třeba nastražit uši, aby se vůbec dal zaslechnout:
„Nevím, pane. Nic o tom nevím. Promiňte..." A s úlevou nedočkavě vyběhl zpod plachty, jako by tam venku byla skutečná svoboda.
přeložila Lada Weissová
v roce 2006 vydalo nakladateltsví Garamond