Yasmina Khadra: Černá vdova

Kapitán Moše se svými nohsledy mi nedovolil zamhouřit oko celých čtyřiadvacet hodin. Střídali se u mě v nevlídné, špinavé komoře, kde mě vyslýchali. Byla to díra s nízkým stropem a holými zdmi, nad hlavou mi skomíravě svítila zamřížovaná žárovka, jejíž neustálé tiché praskání mě přivádělo k šílenství. Propocená košile mě dřela na zádech jako metla z kopřiv. Měl jsem hlad a žízeň, bylo mi zle a konec tunelu byl v nedohlednu. Na záchod mě museli napůl nést. Polovinu obsahu močového měchýře jsem pustil do kalhot dřív, než se mi podařilo je rozepnout. Zvedl se mi žaludek a málem jsem si rozbil nos o mušli. Zpátky k výslechu mě museli doslova táhnout, nohy jsem jen bezvládně vlekl za sebou. Následovalo další kolo výpadů, otázek, bouchání do stolu, plácání po tvářích, abych neusínal. 

Pokaždé, když mi únava a spánek zastřely smysly, zatřásli mnou a nastoupil svěží, odpočatý vyšetřovatel. Kladli mi stále stejné otázky, už jsem je znal nazpaměť a zněly mi v uších jako refrén kolem dokola omílané odrhovačky.

Kymácel jsem se na kovové židli, která se mi zařezávala do stehen, chytal jsem se stolu, abych nespadl a jednou jsem se dokonce zhroutil vpřed jako hadrový panák, narazil jsem hlavou na hranu stolu a rozsekl jsem si obočí.

„Řidič autobusu vaši manželku spolehlivě identifikoval, doktore. Ihned ji poznal na fotografii a vypověděl, že skutečně ve středu nastoupila do autobusu, odjíždějícího v 8.15 do Nazaretu. Ale hned za Tel Avivem, asi dvacet kilometrů od nádraží, požádala, aby zastavil, že jí není dobře a chce vystoupit. Musel zastavit na krajnici a než se znovu rozjel, spatřil ji, jak nasedla do auta, které jelo za autobusem. To ho zarazilo. Nezná státní poznávací značku, ale tvrdí, že se jednalo o starší model mercedesu béžové barvy. Říká vám to něco?"

„Co by mi to mělo říkat? Já mám nového bílého forda. Má žena neměla sebemenší důvod z autobusu vystupovat. Váš svědek plácá nesmysly." „Není sám. Poslali jsme do Kafr Kana kolegu. Hanan Šedad tvrdí, že svou vnučku neviděla už devět měsíců." „Je to už stará osoba..."

„Potvrzuje to i její synovec, který s ní žije na statku. Jestliže tedy vaše žena nevkročila do Kafr Kana už více než devět měsíců, kde strávila poslední tři dny svého života?"

Kde strávila poslední tři dny?... Kam jela?... Kde byla?... Vyšetřovatelovy otázky se ztrácely v nezřetelném hluku. Neslyšel jsem je, viděl jsem jen jeho ústa, pronášející jakési věty, pohybující se obočí, netrpělivé a velitelské posunky...

Štafetu převzal další policista, skrývající oči za velkými černými brýlemi. Svá slova provázel hrozivými gesty a máváním ukazováčku. Jeho hrozby se však odrážely od zdi mého polobezvědomí. Nezůstal dlouho a s kletbami na rtech vyklidil místnost.

Nevěděl jsem, kolik je hodin, je-li den či noc. Hodinky mi sebrali, svoje hodinky si před vstupem do místnosti rovněž sundávali.

Objevil se znovu kapitán Moše a tvářil se zklamaně. Výslechy k ničemu nevedly. Byl také unaven, páchl tabákem, měl červené oči a ztrhané rysy, jeden koutek úst měl pokleslý a byl neoholený.

„Všechno nasvědčuje tomu, že vaše žena ve středu ani v následujících dvou dnech neopustila Tel Aviv."

„To z ní ještě nedělá zločince."

„Vaše manželské soužití..."

„Neměla milence," přerušil jsem ho.

„S tím se vám přece nemusela svěřovat."

„Neměli jsme před sebou žádná tajemství."

„Skutečné tajemství se nikomu neprozrazuje."

„Musí existovat nějaké vysvětlení, kapitáne. Ale nenachází se tím směrem, jímž hledáte."

„Uvažujte chvilku rozumně, doktore. Jestliže vám vaše žena nalhala, že jede do Nazaretu a vrátila se hned, jak jste se otočil, nehrála s vámi poctivě."

„To vy nehrajete poctivě, kapitáne. Lžete, abyste z lidí vytáhl pravdu. Ale vaše blufování nezabírá. Můžete mi bránit ve spánku celé dny a noci, to, co chcete slyšet, ode mě neuslyšíte. Musíte si na to zjednat někoho jiného."

Naštvaně vypadl. Za chvíli byl zpátky, čelo hrozivě na-krabacené, čelisti sevřené jako dva mlýnské kameny, funěl a vypadal, že každým okamžikem exploduje. Škrábal se na neoholené tváři, nehty hlasitě skřípěly o strniště na bradě.

„To mi nenamluvíte, že jste si v chování vaší ženy v poslední době ničeho zvláštního nevšiml. Ledaže jste už nežili pod jednou střechou."

„Moje žena není žádný muslimský radikál, kolikrát vám to mám opakovat? Jste na špatné stopě. Pusťte mě domů, už dva dny jsem nespal."

„Já taky ne, a nehodlám usnout, dokud nebudu mít jasno. Specialisti nepřipouštějí pochyb: vaši ženu zabila nálož, kterou měla na těle. Další svědek, který seděl venku a byl jen lehce zraněn, vypověděl, že poblíž stolů, kde školáci slavili spolužaččiny narozeniny, viděl těhotnou ženu. Poznal ji jednoznačně na fotografii. Byla to vaše manželka. A vy jste uvedl, že nebyla těhotná. Ani vaši sousedé si nevzpomínají, že by byla jedinkrát těhotná poté, co jste se přistěhovali do vaší čtvrti. Pitva prokázala totéž: žádná gravidita. Tak od čeho měla takové břicho? Co jiného mohla mít pod šaty než nálož, jež připravila o život sedmnáct nevinných lidí - děcek, která se chtěla jen pobavit?"

„Počkejte si na video..."

„Žádné nebude. Ostatně na něj kašlu, problém je jinde, a to mi dělá těžkou hlavu. Jak se vážená žena, krásná, chytrá, s moderními názory, bezúhonná, zbožňovaná manželem a v okruhu svých převážně židovských známých bezvýhradně oblíbená, mohla z ničeho nic opásat výbušninou a veřejně zpochybnit vše, co stát Izrael umožnil Arabům, které přijal za své. Uvědomujete si vážnost situace, doktore Džafari? Z téhle strany jsme úder nečekali. Prolezl jsem a pročesal celé vaše okolí, vaše známosti, zvyklosti, slabůstky. Nikde nic. Já jako Žid a zaměstnanec izraelské státní správy se netěším ani zlomku ohledů, jimiž vás toto město každodenně zahrnuje. A to mě štve nejvyšší měrou."

„Nepokoušejte se zneužít mého fyzického a duševního stavu, kapitáne. Má žena je nevinná, nemá s integristy nic společného, nikdy se s žádným z nich nesetkala, s žádným nemluvila, po žádném nezatoužila. Šla se do té restaurace najíst, nic jiného. A už mi dejte pokoj. Jsem na dně."

Dal jsem si lokty na stůl, položil na ně hlavu a usnul.

Kapitán Moše se vracel znovu a znovu...

Třetího dne večer vstoupil do kumbálu, nechal otevřené dveře a ukázal do chodby:

„Můžete jít, doktore, jste volný. Můžete se vrátit domů a do práce, pokud ovšem..."

Vzal jsem si beze slova sako a mátožně se potácel chodbou, středem tiše přihlížejícího špalírů policistů v košilích s vykasanými rukávy, rozepnutými límečky a povolenými kravatami. Tvářili se jako smečka vlků, jimž právě uniká kořist, kterou pracně zahnali do kouta. Policista za pultem mi vrátil hodinky, klíče a peněženku, nechal mi podepsat stvrzenku a rázně sklapl odklopnou desku, která nás dělila. Další policista mě doprovodil až k východu z budovy.

Denní světlo mě na prvním kroku prudce udeřilo do očí. Bylo krásně, slunce zářilo a hluk pouličního provozu mě vracel zpět do života. Zůstal jsem chvíli stát na schodech a pozoroval obvyklý tanec aut doprovázený občasným zahoukáním klaksonů. Mnoho chodců na ulici nebylo. Čtvrť vyhlížela zanedbaně. Stromy podél vozovky působily dojmem, že tam stojí proti své vůli, a občasní kolemjdoucí se plížili po chodnících stejně smutně jako jejich stíny.

Pod schody stálo velké auto s běžícím motorem. Za volantem seděl Navíd Ronnen. Když mě spatřil, vystoupil a s rukou na dvířkách čekal, až k němu dojdu. Ihned jsem pochopil, že to on se přičinil o mé propuštění.

Když jsem sestoupil až k němu, spatřil mé pohmožděné oko a zamračil se.

„Mlátili tě?"

„Uklouzl jsem."

Zatvářil se pochybovačně.

„Opravdu," ujistil jsem ho.

Pokrčil rameny.

„Můžu tě odvézt domů?"

„Já nevím."

„Vypadáš hrozně. Potřebuješ se vykoupat, převléknout a něco sníst." „Poslali už radikálové tu videokazetu?" „Jakou videokazetu?" „O atentátu. Už se ví, kdo byl ten sebevrah?"

„Amine..."

Ucukl jsem před jeho rukou. Už jsem nesnášel cizí doteky, ani ty utěšující. Upřel jsem mu pohled do očí a vytrvale jsem na něho hleděl.

„Jestliže mě pustili, tak zjistili, že má žena je v tom nevinně."

„Musím tě odvézt domů, Amine. Potřebuješ se vzpamatovat. To je teď nejdůležitější."

„Jestliže mě pustili, Navíde, odpověz... Jestliže mě pustili, tak zjistili... Co zjistili, Navíde?"

„Že ty jsi v tom nevinně, Amine."

„Jenom já?"

„Jenom ty."

„A co Sihem?"

„Musíš zaplatit knass, aby ti vydali její tělo. Takový je předpis."

„Pokutu? A od kdy ten předpis platí?"

„Od té doby, co fanatičtí sebevrazi..."

Pohybem ruky jsem ho zarazil.

„Sihem není žádný sebevrah, Navíde. Pamatuj si to, protože na tom budu trvat do konce svých dní. Má žena není hromadná vražedkyně. Mluvím jasně?"

Nechal jsem ho tam stát a šel jsem neznámo kam. Nechtěl jsem, aby mě někdo odvezl domů, aby mi někdo pokládal ruku na rameno, aby se mi někdo vůbec objevil před očima.

vydalo nakladatelství Alpress v roce 2007