Vladimír Körner: Údolí včel

Zacházeli dovnitř a průvod je následoval, až nezbyl před vraty žádný člověk. Zvony už nebylo vůbec slyšet, včely se vracely ke klátu s prvním sladkým nákladem, ale jejich bzukot již neusmiřoval. Poklid přírody záhy porušil výbuch svatebního veselí, bubínky, ječení zobcové flétny a nade vším letěl k chlapci smích, který zraňoval, patřil jeho otci. Nehledal chlapce, nepoštval po něm psy. Smál se. Ten smích byl rouháním na mrtvé mamince, musí ustat! Zmizet tak jako vlčí mládě v lesích, raději žít s liškami a vlky, přidat se k vraždící lidské tlupě, co vylupuje pocestným oči a vypaluje ovčince, navěky se skrýt. Přesto se chlapec vytrvale díval k bráně otevřené dokořán a řežavějící uhlík mu pálil prsty. Zbytečně doufal, nebude zapotřebí žádné jiskérky, aby zdivočela včely.

Musel k vratům nakonec sám, s košíkem čerstvě natrhaných květin, hůř než cizí tulák, který prosí. Smích ani neustal. Tak malý a nepatrný stál s košíčkem v bráně a čekal, kdy pán z Vlkova pohlédne také k němu.
– Čemu se smějete? – ptal se ten muž ještě olbřímí a statný a tloukl plným pohárem o stůl. – Ticho, holoto! –
Pak povstal a zamrkal ztěžklými víčky, poslední ze všech rozpoznal tu postavičku v projasňujícím se jícnu brány.
– Tady jseš! – zvolal a ještě nepostřehl vzdor ve tváři svého dítěte, ještě nebyl ani natolik omámený vínem. – Všichni tě hledají, Ondřeji, – říkal a šel chlapci vstříc, aby ho uvedl ke stolu. – Pojď k nám, co tu stojíš? –
A snad proto, že jeho hlas zněl tak vlídně, zavládlo hrobové ticho. Svatebčané seděli kolem dřevěného stolu venku před zdivem vnitřního domu, před nimi plné poháry a mísy s jídlem. Štíhlá mladá nevěsta s dosud dětskými rysy v obličeji vypadala již smrtelně znavena v předtuše svatební noci. Ve vlasech měla jedinou květinu, malé ruce ozdobeny prstenem. Modlila se?
– Tak pojď mezi nás, – zval smířlivěji otec, – podívej se, těš se, synku! Tvoje nová matka. – Chlapec se nehýbal, vnímal nastalé ticho a mlčel v jícnu vrat.
Ještě by se dalo prchnout, zahodit košík a třeba se vyšplhat na jedli za strouhou, tam by ho hned nedostihli psi a větve ve vrcholku by se s dospělými pronásledovateli prolomily.
A tu mu otec položil ruku na paži a bylo to horší než šlehanec opratí. – Neboj se, – vybídl pán z Vlkova, – pojď blíž. No tak, co stojíš? Polib nevěstu! –
A pohlazení provázející slova bylo jako stisk, který škrtí hrdlo. Chlapec ustoupil před otcem a zvedl v chabé obraně květinový koš před sebe. Ale otec mu jej vzal z rukou.
– Donesl jsi svatební dar? – zeptal se. – Tak jí ho dej. –
I malá nevěsta zvedla v očekávání pohled i hlavu přes stůl jako dítě, když potká jiné dítě, aby mu dalo úsměvem najevo svou náklonnost.
Neboť chlapec, který se k ní blížil, nebyl o mnoho mladší než ona.
Uchopila podávaný dar a odhrnula stvoly květin, začala sypat jejich lístky na hlavy žebráků pod stolem a vzápětí její ruce ucukly a koš sletěl na zem. Ozval se výkřik, pronikavější tím, že se neuleklo pouhé dítě, ale již zasažená žena. Netopýři, kteří byli naskládáni pod květinami, se rozpadli neslyšně po udupané zemi a hýbali se omámeni sluncem a prachem. Pán z Vlkova po nich dupal, až se ozýval pískot a krev mu postříkala ozdobný střevíc. Marně, lidé překotili stůl i poháry a nejstarší služka, jediná vědma na Vlkově, zabědovala:
– Zlé znamení, hospodáři! Zahoďte poháry a utíkejte všichni! Dívenka nebohá… bude z ní jalovice, bude ti rodit jenom příšery a vlky! – Pán z Vlkova zavrávoral a jediným rychlým pohybem uchopil chlapce, který chtěl proběhnout mezi ním a zdí k vratům, zvedl ho do výšky, mnohem pevněji než prve nevěstu, a udeřil dětským tělem o potřísněnou zeď.

Zadunělo to. Letící tělo narazilo do trámu a pomalu se sesouvalo k otcovým nohám, kde zůstalo nehybně ležet. Bylo dokonáno, lidé oněměli. Ze světlých chlapcových vlasů a úst vytékala krev. Jasnorudý pramének spěchající k hrdlu.
– Panebože, – hlesl pán z Vlkova, když se podíval pod sebe, – nedopusť, abych ho zabil. – A zdálo se, že se chlapec v bezvědomí usmívá skoro blaženě, na čele už nebylo zloby, ve tváři žádný škleb. Otec k němu poklekl, bral tu krvácející hlavičku do svých dlaní jako před léty, kdy ještě žila matka, a pozvedl k sobě.
– Bože, – říkal k obloze třesoucím se hlasem ve strašlivém pohnutí, – neber mi ho. Dám ti ho! Slibuji, že ti ho zaslíbím, bude sloužit k tvé slávě, jenom mu zachovej život… –
Slova přísahy vsakovalo poklidné slunce nad Vlkovem, nemohla dolehnout až k bezmračnému srpnovému nebi, a přesto se oči ležícího chlapce pohnuly a tápaly zpátky ke slunečnímu světlu, uhnuly od otcova obličeje kus stranou ke zdi.
Tam stála malá nevěsta a plakala… až po bradu ovázaná bělostným plátnem a s čelenkou ve vlasech, líbezná jako maminka uložená v rakvi. A nastalo ticho, jen přes nádvoří fučel vítr. Kované dveře se otevřely a po freskovém sále se šířilo zcela jiné světlo. Pronikavé svou ostrostí, nezamlžené prachem a poletujícími plevami jako na rodné tvrzi, bylo to věčné světlo v nádobě s hořícím olejem.

– Poklekni, Ondřeji z Vlkova, a dívej se před sebe! –
Oba bílí mniši opustili chlapce již před branami cihlového hradu a předali za něj truhlu i otcův list. Vzali mu tu všechno, i řemínek s matčinými runami a stvolem vyschlého vřesu. Klečel na podlaze z vyviklaných cihel a středem sálu přicházel velmistr řádu s černou orlicí a zlatě lemovaným jeruzalémským křížem na hrudi i na štítě, provázený svými komtury a mistry.
– Chceš na sebe vzít kříž a následovat mne? – volal mnich předříkávající formuli řádového slibu a klečící chlapec odpovídal jediné, co mu poručili:
– Ano, pane, to chci! –
Při stěnách v refektáři stáli řádoví rytíři v bílých pláštích s černými kříži, bez hnutí, s rukama položenýma na jílcích mečů. Zdáli se neživí jako postavy světců namalovaných na zdech. Sloužící mnich měl plášť modravě šedý, jen s tříramenným křížem, a jeho volání se zdálo zahlcené jako v jeskyni:
– Rozdej bohatství, co máš, a odevzdej řádu, aby svět věděl, že s námi sloužíš! –
– Ano, pane, chci, – odpovídal chlapec, bál se, že ho začnou trýznit, už mu svlékli šaty a navlékli hrubou košili a převázali provazem, věčné světlo zablikalo. Dvoranou protahoval vítr.
– Slibuješ Bohu a svým řádovým bratřím, že budeš poslušný? Budeš vzývat boží slitování posty, vzdechy, modlitbami i svatými skutky v boji proti nevěřícím? –
– Ano, pane, k tomu mi dopomáhej Bůh, – sliboval chlapec a hlas nad jeho hlavou se stával zvučnějším, vítr při zemi zábl, miska s olejem syčela.

Mnich ztišil hlas:
– Zatratíš své tělo i své srdce a nebudeš po vůli žádnému muži, ani ženě, ani sobě? –
– Ano, pane, k tomu mi dopomáhej Bůh, – šeptal rovněž chlapec a šepot narážel o strop a slábl, žebra klenby se spojovala na žulové hlavici a v pískovcové tváři usmívající se Panny. Jediná žena, kterou uctívali tito muži, a snad proto z nich čišel takový mír.
I fráterův hlas nad chlapcovou hlavou se stával radostnějším, ožilý kamenným úsměvem Panny.
– Nebudeš znát svého otce ani matky a zaslíbíš se jediné matce na nebesích. Nedotkneš se pozemské ženy! –
– Ano, to chci, – zaradoval se i chlapec a světlo z misky skákalo kolem stěn a po obličejích ostatních rytířů. Z daleka, odněkud z nádvoří sem dolehl až teď jednotvárný, neustálý zvuk, jaký ještě chlapec nikdy neuslyšel, a považoval to za zvláštní vítr v nesmírném lese. Byl to hukot monější než táhlý vichr či praskot ohně.
– Veliká a mocná je síla řádu, – předříkával mnich, ale jeho slova se rozbíjela v tom vzdáleném, sílícím šumu, který vnímal chlapec. – Vítězí nad lidskou pýchou i zlobou svých nepřátel… –

Chlapec otvíral oči, přestával vnímat zábnutí v kolenou a pozvedal hlavu. Nikdo ho neuhodil a ani neokřikl. Z klenby se na něho usmívala světice v kameni, asi tak se dívá v této chvíli pod náhrobní deskou i maminka. Ano, tak vypadala, taková je. Poznával ji, teď půjde za ní, navždy…
Ozval se zřetelný náraz tříštící se vlny. Nikdo nezakřičel, když se vzduchem blýskl široký meč v rukou řádového velmistra a udeřil chlapce po rameni. Náraz se ztišil, kov meče nepřerazil klíční kost, neboť spočinul naplocho.
– Deus meus, – pravil řádový velmistr a znamením kříže proťal volnou rukou vzduch nad klečícím, – salvum fac servum tuum. Můj Bože, chraň svého sluhu!