Sun‛alláh Ibráhím: Komise

Do sídla Komise jsem vešel v půl deváté ráno. O půl hodiny dřív, než jsem měl. Zasedací místnost jsem pak našel už celkem snadno. Byla v jedné tiché, matně osvětlené postranní chodbě. Před dveřmi stál starý hlídač v nažehleném žlutém saku. Jeho výraz vypovídal o vyrovnanosti, která se většinou zračí ve tváři člověka, který když zjistí, zeje na konci své cesty, smíří se se svým osudem a zřekne se horečnosti života a neustálého pachtění se po jeho pomíjivých radostech. Hlídač mi oznámil, že členové Komise většinou nechodí dřív než v deset. I když mi to připadalo normální, nemohl jsem potlačit rozčilení. Bylo mi líto, že jsem kvůli tomu, abych přišel včas, musel vstávat dost brzo ráno a nemohl se pořádně vyspat.

Na chodbě byla jenom jedna židle a na té seděl hlídač. Stoupl jsem si tedy vedle něj a položil svou aktovku Samsonite na zem. Nabídl jsem mu cigaretu a sám jsem si taky zapálil. I když jsem se ze všech sil snažil udržet nervy v klidu, srdce mi celou dobu bilo jako o život. Dokola jsem si opakoval, že pokud nebudu schopný stoprocentně se soustředit, moje rozčilení mě v blížícím se setkání připraví o naskytnutou příležitost.

Po chvíli jsem už nevydržel stát, a tak jsem zvedl aktovku a pomalu došel až na konec chodby. Tam jsem se obrátil zase nazpět a zahleděl se na dveře místnosti. Bál jsem se, jestli třeba Komise mezitím nedorazila a nezavolala si mě dovnitř. Ale hlídač dál seděl na místě, pohyboval bezzubými ústy, jako by něco přežvykoval, a pokojně se díval před sebe.

Dál jsem tedy přecházel chodbou sem a tam a co chvíli se zahleděl na hodinky. Ručičky se už blížily k půl jedenácté, když si hlídač položil cigaretu na zem vedle židle a vstal. Pak stiskl kliku dveří, opatrně otevřel a vešel dovnitř.

Rychle jsem se vrátil na své místo vedle židle a srdce mi bilo ještě rychleji než předtím. Čekal jsem, že až se ukáže, pošle mě dovnitř, ale to se nestalo. Posadil se zase na židli, zvedl cigaretu a beze slova začal znovu kouřit.

Chtěl jsem vědět, na čem jsem, a tak jsem se ho zdvořile zeptal, jestli už členové Komise dorazili.

„Zatím jenom jeden.“

„Ale já jsem nikoho neviděl,“ podivil jsem se.

„Jsou tam další dveře, těmi vcházejí.“

Zůstal jsem vedle něj stát další půlhodinu, během níž se zřejmě druhými dveřmi dostavovali zbylí členové Komise. Hlídač totiž několikrát odešel do bufetu a přinášel kávu. V těch okamžicích jsem se vždycky snažil nahlédnout dovnitř, ale on pokaždé otevřel jenom natolik, aby se protáhl dovnitř a já nemohl nic zahlédnout.

Pak jednou vyšel z místnosti a v ruce nesl kožené boty. Zavolal na čističe, který stál na konci chodby, a podal mu je. Když si chtěl čistič sednout na zem vedle dveří, obořil se na něj a rukou mu naznačil, ať jde zase na konec chodby.

Začal jsem se znovu procházet po chodbě a pohazoval si přitom aktovkou z jedné ruky do druhé. Byl jsem unavený, protože se mi v noci na dnešek nespalo dobře. A to jsem si vzal i prášek na spaní! Teď jsem kvůli tomu ale cítil jen lehkou bolest vzadu v hlavě. S takovýmhle vývojem jsem nepočítal, i když jsem vlastně celý rok strávil přípravami na vše, co by se dnešní den mohlo přihodit. Neodvážil jsem se proto vzdálit ani o krok a dojít si pro nějaký tišící prostředek ze strachu, že by si mě mezitím Komise zavolala.

Během chůze jsem se pomalu blížil k čističi, který horlivě čistil komisní boty (takhle jsem si je v duchu pojmenoval a tak se mi to zalíbilo, že jsem se až rozesmál). Právě nablýskal vršek boty a teď se pustil do podrážky.

Znovu jsem se vydal směrem k hlídačovi, položil si aktovku vedle jeho židle, nabídl mu další cigaretu a sám si taky jednu vzal. Stál jsem vedle něj a kouřil. Netrvalo dlouho a čistič byl se svou prací hotov. Donesl boty hlídačovi, který je opatrně vzal a šel s nimi dovnitř. Po chvíli se opět objevil a odnášel do bufetu podnos s prázdnými hrnky od kávy. Pak se zase posadil na své místo.

Zřejmě jsem byl ten den jediný, koho měla Komise přijmout, protože bylo už skoro půl dvanácté a nikdo jiný nepřišel. Napadlo mě, že Komise musí právě projednávat moji záležitost, což byla dost zneklidňující myšlenka, protože to jednoduše znamenalo, že si o mně předem udělá základní představu. A pokud by to byla představa negativní, což bylo z mnoha důvodů celkem pravděpodobné, mohlo by to snížit váhu mého vystoupení. Věděl jsem, že o mně mají dostačující zprávy, a přesto mi bylo jasné, že můj osud závisí na tomto setkání. To ale neznamená, že jsem to byl já, kdo o ně usiloval. Bylo mi řečeno, že nemám na výběr. Proto jsem přišel.

Přesně v poledne vešel hlídač znovu do místnosti. Po chvíli se ale vrátil, zeptal se mě na jméno a pak mě nechal vejít. 

knihu v překladu Ondřeje Beránka vydalo nakladatelství Dar Ibn Rushd v roce 2005

Ondřej Beránek (1980) je absolventem oborů Arabistika a Dějiny a kultura islámských zemí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Kromě překladů z arabské literatury je rovněž autorem těchto knih: Saúdská Arábie mezi tradicemi a moderností; Dvojí tvář islámské charity; Ignác Goldziher: vězeň z Budapešti; Ibn Rušd: Rozhodné pojednání o vztahu filosofie a náboženství a celé řady odborných článků. V současné době vede Centrum pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha.