Miguel Sousa Tavares: Rovník

Po prožitých událostech se člověk často neubrání pokušení představovat si, jak by asi všechno dopadlo, kdyby se na začátku zachoval jinak. Kdyby Luis Bernardo Valenca onoho deštivého rána v prosinci roku 1905 věděl, co mu osud přichystal v nadcházejících dnech, nejspíš by na nádraží v Barreiru vůbec nenastoupil do vlaku.

Ale teď sedí v pohodlí karmínového sametu ve voze první třídy, pozoruje pomalu míjející krajinu za oknem a sleduje, jak se před ním pozvolna otevírají typické široké roviny Alenteja, osázené korkovými duby a olivovníky, a jak se mraky nasáklé deštěm, který nechal v Lisabonu, místy trhají a škvírami se derou povzbudivé paprsky zimního slunce. Snažil se zaplnit nekonečné hodiny jízdy do Vila Vigosy a ospale listoval svým oblíbeným deníkem Svět, slabě promonarchistickými a přijatelně proliberálními novinami, které, jak už vyplývá z jejich názvu, se zajímaly o stav světa a „elit, jež nám vládnou". Poslední vydání Světa si všímalo otevřené krize ve francouzské vládě vyvolané náklady na stavbu Suezského průplavu, v jehož prokopávání neúnavně a se zuřivou urputností pokračoval inženýr Lesseps, třebaže vyčíslení konečné částky bylo v nedohlednu. Následovala zpráva o oslavě narozenin krále Edwarda VIL, jež proběhla v úzkém kruhu královské rodiny, a Svět neopomněl zmínit že král přijal gratulace od všech panovníků, rádžů, šejků, kmenových vládců a náčelníků své říše, nad níž slunce nikdy nezapadá. V novinkách z Portugalska se psalo o další trestné výpravě proti domorodcům ve východoangolském vnitrozemí, což byla pouhá epizoda v chaosu, s nímž se kolonie nákladně vyrovnávala. A v parlamentu se strhla nová hádka mezi poslanci Obrozenecké strany Hintze Ribeira a poslanci ze Strany pokroku Josého Luciana de Castra kvůli „výplatní pásce" pro palác, jinak řečeno kvůli prostředkům ze státního rozpočtu vyhrazeným pro královský dvůr, jichž nikdy nebylo dost. Luís Bernardo odložil noviny na sousední prázdné sedadlo a raději se ponořil do úvah o tom, co jej přimělo nastoupit do tohoto vlaku.

V sedmatřiceti letech zůstával svobodný a vedl tak prostopášný život, jaký mu dovolovaly okolnosti a původ - několik sboristek a baletek s nevalnou pověstí, příležitostné známosti s prodavačkami z Dolního města, dvě nebo tři počestné vdané ženy z lepší společnosti a jedna proslulá a pomlouvaná německá sopranistka, která hostovala tři měsíce v Divadle svatého Karla a u níž nebyl jediným návštěvníkem. Milostným dobrodružstvím podléhal stejně náruživě jako melancholii. Ve dvaadvaceti letech ukončil studium práv v Coimbře, ale k velkému zklamání dnes již nebožtíka otce se plánovaná kariéra v advokacii omezila na krátkou stáž v kanceláři renomovaného coimberského advokáta, z níž odcházel otupený a zbavený jakékoliv touhy sám se této profesi věnovat. Vrátil se do starého známého Lisabonu, vystřídal různé profese a nakonec zdědil po otci většinový podíl v Ostrovní plavební společnosti, kterou tvořily tři lodě, každá s kapacitou zhruba dvanáct tisíc tun, dopravující náklad i osoby mezi Madeirou a Kanárskými ostrovy, Azorským souostrovím a Kapverdami. Kanceláře společnosti se nacházely v budově na dolním konci Rua do Alecrim, Rozmarýnové ulice, kde v místnostech čtyřpatrového pombalovského domu pracovalo pětatřicet zaměstnanců. Získal pracovnu v prostorné místnosti se dvěma okny a výhledem na řeku Tejo, na niž shlížel celé dny, měsíce a roky jako ostražitý maják. Kvůli telegramům a rádiovým zprávám přicházejícím z jeho tří lodí podléhal Luís Bernardo zpočátku iluzi, že odtud kontroluje atlantickou armádu či dokonce část světových přístavů, a proto sledoval, kde se plavidla právě nacházejí, a zapichoval vlaječky do obrovské mapy celého západního pobřeží Evropy a Afriky, pokrývající vnitřní stěnu kanceláře. Postupně však ztrácel o každodenní pohyby Cabaliny, Catariny a Cataventa zájem, přestal každý den pečlivě přemisťovat vlaječky, i když se dál věrně účastnil příjezdů a odjezdů svých lodí z Rocha Conde de Óbidos. Jen jednou ho objevitelský pud či pracovní povinnosti přiměly, aby vstoupil na palubu vlastní lodi: vydal se do Mindela u Sáo Vicente a po bouřlivé strastiplné plavbě spatřil zemi, která mu připadala pustá a pro Evropana jeho typu naprosto nezajímavá. Vysvětlili mu, že tohle ještě není opravdová Afrika, jen kus Měsíce, který spadl do moře, ale ani to jej nepřesvědčilo, aby zatoužil vidět tu skutečnou Afriku, odkud přicházelo tolik nadšených zvěstí.

Zůstával věrný kanceláři na Rozmarýnové ulici a domu v Santosu, kde žil jen on, stará guvernantka zděděná po rodičích, která každou chvíli opakovala „měl byste se oženit, hochu", a kuchtička, děvče z Beira Baixy ošklivé jako dikobraz. Na oběd chodíval pravidelně do klubu v Chiadu, večeřel v hotelu Braganca, Grémio či spořádaně doma, chodil s přáteli na karty, navštěvoval příbuzné, někdy zavítal do divadla nebo na večírky do Turfu či Jockey klubu. Byl oblíbený, duchaplný, inteligentní a vtipný společník. Vášnivě se zajímal o dění ve světě, a proto si předplatil jeden anglický a jeden francouzský list a v korespondenčním kurzu se naučil plynně hovořit oběma jazyky, což bylo v tehdejším Lisabonu vzácné. Zajímal se o problematiku kolonií, přečetl všechno o berlínské konferenci, a když se otázka zámoří, zjitřená anglickým ultimátem, stala ústředním tématem vášnivých veřej ných debat, napsal dva články, které vyšly v deníku Svět a dočkaly se častých citací a analýz za vzácně střízlivý a vyvážený rozbor situace, který kontrastoval s převažujícím zuřivým patriotismem a protimonarchistickými postoji i zjevným poraženectvím krále Carlose I. Ve svých článcích bránil moderní kolonializaci založenou na obchodních stycích a soustředěnou na efektivní využívání možností, které Portugalsko skutečně má, jejichž pilířem mají být společnosti schopné najít v Africe uplatnění, které nepostrádají „profesionální řízení" a „civilizovaný přístup" a nejsou „vydány napospas těm, kteří doma byli naprosté nuly, ale tam se chovají hůř než domorodí vládci, podobni spíš kmenovým náčelníkům než Evropanům vzešlým z civilizace a pokroku, jejichž úkolem je sloužit vlasti".

Nad články se rozpoutala žhavá diskuse mezi „evropanisty" a „afrikanisty" a nabytá sláva ho zlákala, aby zašel ještě dál a zveřejnil studii, v níž shrnul číselné údaje o dovozu zboží z afrických kolonií za posledních deset let a podpořil závěry, že portugalské působení na tomto pro Evropu zcela novém trhuje naprosto nedostačující, Portugalsko navíc nepřestává nestoudně marnit příležitosti, místo aby rozumně a inteligentně využilo bohatství ukryté v koloniích. „Nestačí stavět světu na odiv, že máme velkou říši," uvedl na závěr, „je třeba vysvětlit, k čemu nám je, a pečovat o ni." Následovala divoká, urputná výměna názorů, a z druhé strany barikády se ozval „afrikanista" Quintela Ribeiro, majitel rozsáhlých statků v Mocámedes, který se rozhodl oplatit útok článkem v Jasu, v němž se tázal, „co ví studovaný pan Valenca o Africe?" a článek zakončil parafrází Luísovy vlastní věty: „Nestačí stavět světu na odiv, že máme hlavu, jak to dělá tenhle Valenca, aleje třeba vysvětlit, k čemu nám je, a pečovat o ni."

Věta Quintela Ribeiry a veřejná debata vyvolaná články se staly jakousi vizitkou Luise Bernarda, protože popravdě řečeno se v Lisabonu mnozí domnívali, že mrháním je i to, když člověk jeho věku, nadání, inteligence a vědomostí marní nejlepší roky života pozorováním Teja z oken kanceláře, potulkami po městě a milostnými avantýrami.

Ale veškerý ruch skončil už před několika měsíci. Luís Bernardo se s úlevou vrátil k pohodlnému všednímu životu obyčejných dní: stejně měl dojem, že být ústřední postavou veřejné polemiky přináší víc potíží než případné slávy a obdivu, které se beztak omezovaly na častější pozvání na večeře, kde zpravidla musel poslouchat stále tytéž pitomé názory na „otázku zámoří", pravidelně korunované dotazem: „A co si o tom myslíte vy, Valengo?"

Právě teď cestou do Vila Vicosy myslel Luís Bernardo na neobvyklé pozvání, které mu prostřednictvím svého osobního taj emníka vévody z Arnosa zaslal sám král, žádal ho, aby s ním tento čtvrtek poobědval v paláci ve Vila Vicose. Bernardo de Pindela, vévoda z Arnosa, jeden z členů slavné skupiny „Přemožených životem", která před několika lety rozvířila intelektuální život země, ho poctil osobní návštěvou přímo v kanceláři Ostrovní společnosti, jen aby mu předal pozvánku, k níž dodal: „Nezlobte se, příteli, ale musíte pochopit, že nemohu prozradit, o čem s vámi Jeho Výsost hodlá mluvit. Jde o významnou záležitost a král žádá, aby setkání zůstalo v tajnosti. Kromě toho sám poznáte, jak vám výlet do Vila Vicosy pomůže odpočinout si od Lisabonu, a tamější kuchyně je skutečně vynikající, za to vám ručím."

A tak se ocitnul na cestě do paláce vévodů z Bragangy uprostřed pustiny, jíž se říká Alentejo, kde král Carlos každoročně trávil nejlepší část podzimu a zimy, oddávaje se svému oblíbenému sportu lovu, který mu podle tvrzení republikánských jazyků z hlavního města nabízel zábavu a odpočinek od vzácných momentů, kdy se znechuceně věnoval státním záležitostem. Luís Bernardo byl téměř stejně starý jako král, ale na rozdíl od něho měl štíhlou elegantní postavu a oblékal se s ležérností typickou pro skutečné gentlemany. Dom Carlos z Bragangy připomínal spíš sedláka v královských šatech; Luis se podobal princi převlečenému za měšťana Vzhledem a způsobem oblékání i chůze prozrazoval svůj postoj k životu: dbal o zevnějšek, ale zase ne tolik, aby ho to obtěžovalo; držel krok s módou a s velkým světem, i když na všechno uplatňoval osobitá kritéria; snažil se, aby nesplýval s davem, ale vadilo by mu, kdyby budil přílišný zájem a byl středem pozornosti: jeho předností bylo, že nadměrně neživil vlastní ctižádost, slabinou, že snad ani žádnou ctižádost neměl. Nicméně když o sobě Luís Bernardo přemýšlel a snažil se posoudit sám sebe z rozumného odstupu, bez přehnané namyšlenosti si uvědomoval, že o několik tříd převyšuje prostředí, v němž se pohybuje: byl mnohem vzděláněj ší než ti bezprostředně pod ním, inteligentnější, kultivovanější a méně zahálčivý než ti nad ním. Míjely roky a s nimi plynulo i jeho mládí. K lásce přistupoval stejně jako k životu: ženy, které ho skutečně lákaly, se mu vždy zdály nedosažitelné, a ty, jež měl na dosah, ho nudily. Kdysi se zasnoubil s jednou velmi mladou a velmi krásnou dívkou se slušným věnem a výstřihem bohatě vyplněným neodolatelnými svěžími ňadry, nad nimiž uchváceně rozjímal, dvakrát na ně zabloudil rukama zabořil do nich tvář a pak s rozkoší a bez zábran vychutnával pohled na tu odhalenou krásu. Navlékl dívce zásnubní prstýnek, teta Guiomar, která mu někdy nahrazovala matku, a budoucí tchán domluvili datum obřadu, jenže on se nakonec zalekl prostoduchosti své snoubenky, která si pletla Berlín s Vídní a myslela že Francieje pořádještě monarchií. Představil si všechny ty dlouhé roky ve společnosti holubicích ňader, večery naplněné nudou, plytké rozhovory, přetvářku při nedělních obědech v domě manželčiných rodičů a zbaběle, bez vysvětlení zatroubil na ústup, snesl hlasité nadávky, jimiž ho na veřejnosti častoval holubiččin otec, a vycouval sice potichu a poníženě, ale s úlevou, protože se v duchu oprávněně přesvědčoval, že nenávist, jejímž byl terčem, za dva týdny vyprchá a on pak bude mít znovu celý život před sebou. Tím skončily jeho pokusy o to, čemu ostatní říkají „život ve dvou".

Ve vlaku do Vila Vicosy děkoval Prozřetelnosti, že je sám a svobodným pánem svého osudu. Dlouhé nohy si natáhl až k protějšímu sedadlu, z kapsičky saka vyndal stříbrnou tabatěrku, z níž vysunul tenké dlouhé viržinko s azorským tabákem, v kapsičce vesty zašátral po krabičce zápalek a zapálil si, kouřil pomalu a s rozkoší. Byl svobodný člověk: neměl ženu, nepatřil k žádné straně, netížily ho dluhy ani půjčky, necítil se bohatý ani chudý, nebavilo ho nicnedělání ani netoužil po nemožném. Ať už mu král řekne, nabídne nebo přikáže cokoliv, konečné rozhodnutí závisí jen ajen na něm samotném. Kdo z lidí, které znal, by se mohl pochlubit něčím podobným?

knihu vydalo v roce 2006 nakladatelství Garamond