Havel měl výhodu, že nebyl ekonom, říká spisovatel Tavares

Portugalští kolonizátoři se od Britů lišili tím, že spali s ženami místních obyvatel, říká spisovatel Miguel Sousa Tavares. Ten přijel na Festival spisovatelů Praha, aby debatoval o zrození a smrti národů. V rozhovoru pro Hospodářské noviny přišla řeč i na jeho román o portugalských koloniích.

Se svým románem Rovník se spisovatel Miguel Sousa Tavares dostal nejen mezi portugalské bestselleristy, ale především otevřel málo prozkoumanou kapitolu tamní koloniální historie. Což je také důvod, proč Tavares v dubnu přijel na Festival spisovatelů Praha debatovat o zrození a smrti národů.

Tavares, dnes přední politický sloupkař týdeníku Expresso a ekonomický komentátor televize SIC, navíc na vlastní kůži zažil revoluci, která v dubnu 1974 nasměrovala Portugalsko k demokracii. "Takzvaná karafiátová revoluce, která tehdy začala, byla zážitek, jenž mi změnil život," říká Tavares.

Jak vám revoluce změnila život?

Přinesla nejšťastnější den v mém životě. Vyrůstal jsem v disidentské rodině a byl jsem zvyklý, že když chci vidět tatínka, právníka a politika Franciska Sousu Tavarese, musím ho jít navštívit do vězení.

Ve svých dvaadvaceti letech jsem byl už srozuměný s tím, že nemohu číst zahraniční časopisy ani knížky, dívat se na cizí filmy či cestovat přes hranice. Zbývaly mi tři měsíce do odvodu na vojnu a já už se v duchu rozhodl, že do portugalských koloniálních válek nenastoupím, že raději dezertuji a opustím rodinu i zemi. A v tu chvíli přišla revoluce a s ní svoboda. To mi obrátilo svět naruby. Ačkoliv nenávidím létání, dodnes neúnavně cestuji po světě, abych si té svobody užíval a stále si připomínal, že nebyla zadarmo.

Proto máte slabost pro Evropskou unii?

Portugalci jsou jedním z nejstarších evropských národů, od roku 1143 máme nezávislost, stále totéž náboženství a tytéž státní hranice, tedy s výjimkou kolonií. Portugalsko-španělské války byly specifická věc a nadto spíš v rovině bratrského kočkování. Portugalci však stovky let žili na okraji Evropy, mluvili nanejvýš do záležitostí Brazilců či svých afrických kolonií.

Když roku 1974 přišla revoluce a kolonie jsme ztratili, dostavil se nový pocit: že jsme sami. Rozumíme možná obyvatelům Angoly, ale třeba Holanďanům? Nikdy jsme si neměli co říct. Proto jsem na Festivalu spisovatelů prohlásil, že za nejúžasnější revoluci považuji vznik Evropské unie. Státu, který má okrajový vliv – ať už je to Portugalsko nebo Česká republika, jejímiž moderními dějinami hýbaly především jiné země – to dává pocit příslušnosti k většímu celku. Vědomí, že nebudete-li spokojeni se svými soudy, můžete se obrátit na soudy evropské a tak dále.

Neoslabuje ten pocit dnešní ekonomická situace v Evropské unii?

Neměla by. Dodnes si vzpomínám, jak jsem koncem osmdesátých let psal cestopisy z Afriky. Když jsem opouštěl Alžírsko a přejížděl jsem do Maroka, Alžířani mě zatkli na hranicích a několik hodin mě vyslýchali jen proto, že jsem chtěl opustit Alžírsko. Když jsem konečně přejel přes hranice, zatkli mě pro změnu Maročané, protože jedu z Alžírska.

Takový pocit už v Evropě neznáme, díky Evropské unii přece lidé nejsou podezíraví vůči někomu, kdo přijíždí z cizí země nebo vyznává jinou víru. Proto tvrdím, že Evropská unie je jediný způsob, jak se může starý kontinent vyhnout dalším válkám a nevytahovat znovu národnostní otázky. Byť to čas od času někdo zkouší. A ekonomická recese těmto tendencím nahrává.

Jen se na nás dnes podívejte: portugalská ekonomika samozřejmě dělala chyby, ale dělala stejné chyby jako Španělé nebo Řekové. To, co nám dnes Němci v Evropské unii předepisují a nařizují, není řešením problému, nýbrž eskalací. Škrty a propouštění v takové míře Portugalsku nedovolí, aby se znovu postavilo na nohy, jen prohloubí recesi a nezaměstnanost, což může opět vést k oživení vlasteneckých tendencí. Proto mi to tolik leží na srdci. A pak mě lidé občas zastavují na ulici a ptají se: Je správné, abyste nad takovými věcmi přemýšlel zrovna vy, spisovatel?

Ale Václav Havel také zpochybňoval hospodářský "růst růstu".

Havel nebyl ekonom a nehrál si na něj. Když jsem pročítal jeho projevy, došlo mi, jaká je to výhoda. Sám nesouhlasím s tím, aby otázky směrování Evropské unie určovali jen ekonomové a nikoliv lidé, kteří jsou schopni vnímat ekonomii jako oblast, jež potenciálně formuje společnost a národ. Pokud se běžní lidé nebudou zajímat o ekonomii a přenechají ji technokratům, k ničemu nedojdeme. Totéž se stalo ve starověkém Řecku ve Spartě, kde veškerá moc přešla pod generály, aby ji politici nemohli zneužít, a jak to skončilo? Diktaturou.

Podobně nám dnes hrozí, že budeme žít v diktatuře ekonomické. Když Havel trávil poslední roky života ve své portugalské vile, přišlo mi to zcela přirozené: chápal jsem, že Havel je Evropan, a to, že jezdívá do Portugalska, pro mě bylo stejně normální, jako že já nyní přijedu do Česka. To je myšlenka, která stojí v základu Evropské unie. Debata se má odvíjet od svobody jednotlivce, nikoliv od ekonomických otázek. A proto se ptám, jak si Německo může myslet, že oživí mýtus staré Evropy bez Itálie nebo Řecka, které formovaly evropskou kulturu od antické filozofie až po renesanci.

Vy bráníte svobodu jednotlivce i ve svých sloupcích, že?

Hájím například práva kuřáků, protože vášnivě kouřím, nebo lovců, poněvadž chodívám lovit zajíce. Bráním sňatky lidí stejného pohlaví či zájmy venkova, protože se cítím být spíš venkovanem a outsiderem než mešťákem. A lidé mi věčně předhazují: Tavares mluví jako levičák. Ba ne, mluví jako pravičák. Teď dokonce mluví jako extrémní pravičák! Nedokážou pochopit, že některé otázky jsou důležité z podstaty a že někteří lidé mluví za sebe, nikoliv podle toho, co jim předepisuje politický proud. V tom je přece ta svoboda vyjádření.

Proto jste se dvanáct let živil jako právník?

Vystudoval jsem práva, protože jsem vyrostl za diktatury a spatřoval jsem v nich svoji jedinou svobodu. Nadto jako malý jsem zbožňoval detektivky s advokátem Perrym Masonem a chtěl jsem být jako on. Skončilo to ovšem tak, že jsem bránil zločince, kteří z nejrůznějších důvodů odmítali platit složenky, a proto jsem právničiny zanechal.

Za ty roky jsem ale odpozoroval hodně ze života. Když musíte u soudu bránit lupiče, leccos se o lidech dozvíte. Od právníka k romanopisci to pak byla ještě dlouhá cesta. Svůj první román Rovník jsem napsal teprve v roce 2003, kdy jsem pochopil, že mám možnost odvyprávět mimořádný příběh o portugalských koloniích.

Souvisel úspěch knihy s tím, nakolik Portugalce zajímá koloniální historie?

To téma se v portugalské literatuře neobjevuje často. Naše kolonie sice padly, ale portugalská láska k Africe trvá. V Angole dodnes žije dvě stě tisíc Portugalců. Senegalský prezident a básník Léopold Sédar Senghor kdysi moudře pravil, že rozdíl mezi portugalskými a například anglickými kolonizátory byl v tom, že Portugalci spali s ženami domorodců. Stali se součástí národa a porozuměli mu. Ještě v době, kdy probíhala dekolonizace, mohl člověk v naprosté pustině uprostřed africké džungle narazit na portugalského kavárníka.

=  celý rozhovor na webu Hospodářských novin
připravil Daniel Konrád