Yasmina Khadra vypráví o Alžírsku

Abychom lépe změřili spisovatelovu popularitu, nehledě na komerční úspěch jeho děl, mnohdy stačí jediný večer v Paříži, daleko od kamer a od pařížského mikrokosmu. Nedávno měl Yasmina Khadra jako host newyorské univerzity v Paříži možnost přesvědčit se o své popularitě romanopisce před místní čtenářskou obcí sám. Publikum z drtivé většiny tvořily ženy, které nejenže o Yasminu Khadrovi slyšely mluvit, ale které dokonce z velké části tvrdily, že přečetly alespoň jeden z jeho románů.

Spisovateli, který si právem stěžuje na ty, kteří zničí autora, aniž by si od něj cokoliv přečetli, se tato skutečnost nemohla nelíbit. Yasmina Khadra, uvolněný, klidný, jistý sám sebou, se tedy pustil do bitvy o místo v ženských srdcích. Navzdory své dobré pověsti spisovatele jdoucí ruku v ruce s pověstí mizerného řečníka se s celou situací vypořádal téměř bezchybně. Účast žen zde nebyla ničím cizím, stejně tak jak zaujala čestné místo při výběru jeho pseudonymu. 

Stojí za zmínku, že Khadra nepodlehl stále se vracejícímu pokušení mluvit jen o sobě, a to ani pro zažehnání či odmítání kritik, jejichž nevyhnutelnost si uvědomoval. Nepochybně právě proto se rozhodl odpovědět na kritiku nejnaléhavější týkající se jeho rozhodnutí přijmout funkci ředitele Alžírského kulturního centra v Paříži. Vzpomíná na okolnosti jeho nominace v přímém přenosu, kdy prezidenta Bouteflika žádal o čas na rozmyšlenou. V tu chvíli zazněla rozhořčená odpověď rozhodčího sboru se slovy: „Když Vás jmenuje samotný prezident, tak se nežádá o čas na rozmyšlenou.“ Nicméně Yasmina Khadra odolal tlaku a „jako obvykle“ (smích v sále) zavolal své ženě, aby se optal na její názor, který hraje důležitou až klíčovou roli při jeho rozhodování. Nakonec tedy osud Alžírského kulturního centra leží v jeho rukou a je na něm, aby z něj vytvořil spojovací můstek a místo svobodného vyjádření pro všechny. „Vždy se cítím osloven, když vidím velkého umělce nedoceněných kvalit. Někteří tvůrci jsou nuceni chodit do slova „od domu k domu“, aby získali zdroje financování nových projektů, ačkoli svými schopnostmi, jak z minulosti víme, dokáží později získat obdiv celého světa.“

Yasmina Khadra zdůrazňuje myšlenku zpřístupnění centra všem neuznaným a okrajovým umělcům, zároveň se chce věnovat své práci i na úkor literatury. Tempo jeho psaní, a tím pádem i následné publikace, se změnilo. „Píši doma, občas v kanceláři, když mi to mé pracovní povinnosti dovolí. Často čtu svým spolupracovníkům, co jsem napsal, neboť názor čtenářů je pro mne velmi důležitý.“

„Nicméně,“ dodává Khadra, „není moc pohodlné být spisovatelem a zároveň ředitelem kulturního centra. Dříve jsem mohl napsat jednu knihu za rok, nyní napíši jednu knihu každé dva roky, abych příliš nedráždil některé pařížské kruhy, které si ji stejně nikdy nepřečtou,“ říká ironicky.

Khadra nikdy nezapomene připomenout, že ví, co dluží své zemi, Alžírsku, „kterou nepoznal z pohodlí obývacího pokoje či televizní obrazovky. Poznal jsem jej na poli všech mučedníků, kde jsem celá léta vedl válku proti terorismu. Nebyl jsem jen tak ledajaký aktér. A tyto ruce, které píší, a já to stále opakuji všem, kteří nechápou mou lásku pro tuto zem, tyto ruce nosily zavražděné děti a miminka. A pokaždé, když myslím na Alžírsko, myslím právě na tohle. Zdalipak mám právo být egoistou a věnovat se jen sám sobě? Zdalipak mám právo cestovat mezi kontinenty, zatímco má země potřebuje jen trochu mé pozornosti? Dnes se mohu podívat vdovám a sirotkům po mých spolubojovnících do očí, aniž bych se červenal.“

Ještě jednou musí vysvětlovat: „Mnoho Alžířanů mi vyčítalo, že jsem tento post přijal. Nikdy nepochopili, že by muž jako já nemusel pracovat.“ Jinak řečeno, ve Francii jsou vzácností spisovatelé, kteří se uživí psaním a on Yasmina Khadra je součástí té elity. Aneb jak se „Malý Mohamed“ stal velkým. Mimochodem vypráví svůj první text napsaný v jedenácti letech, inspirovaný pohádkou o Palečkovi. Stejně jako pohádková postava, „Malý Mohamed“ pomůže svým bratrům najít cestu z lesa, ovšem on sám se rozhodne v lese zůstat (!!). „Malý Mohamed“ již zasel pár malých bílých kamínků, které měly vyznačit cestu Yasminu Khadrovi. 

Překypující fantazie, avšak nedostatečnost ve francouzštině, dle hodnocení jeho profesora z kadetní školy ve městě Koléa (provincie Tipaza, severní Alžírsko, pozn. překl.), kterou mu vybral otec. Přirozené nadání pro psaní mu umožnilo překročit handicap, který ho stál špatné známky a nelichotivé hodnocení profesora. Přirozeně tedy přijal kariéru ve vojenské službě, kde díky svým schopnostem a nasazení získal velitelskou hodnost, avšak nikdy se neoprostil od světa, který mu byl vlastním.

„V armádě na mne hleděli jako na anomálii, protože jsem byl básník, nyní jsem považován za anomálii v literárních kruzích.“(smích v sále)Zpět k Alžírsku, všudypřítomnému během celého večera, Alžírsku, jež Yasmina Khadra stále vidí očima dítěte. Alžírsko, veselé a slavnostní, kde nemůžete přejít ulici, aniž byste zaslechli smích či se stali terčem slovního pošťuchování. Alžírsko, kde je z vás už po dvou či třech minutách přítel nebo nepřítel (smích, převážně ženský). „Jsme xenofilové, máme rádi cizince, velmi rychle je přijmeme a doslova je necháme okopírovat náš způsob života.“ 

Spisovatel ještě říká, že pevně věří v budoucnost své země. „Žijí zde lidé, kteří milují svou zemi a nikdy ji neopustí.“ A navíc, k čertu s cenzurou! Yasmina Khadra vyjádřil svou nevoli vůči alžírskému tisku, jehož cenzura jej trápí jako bolavý zub a uvádí jej do „deprese“. Odtud tento nezvratný a možná trochu nespravedlivý soud nad alžírským tiskem. „Stále se cítíme frustrovaní, když vidíme něčí úspěch. Proč? Protože v Alžírsku chce uspět každý. Ale každý nemá prostředky či příležitost, aby mohl uspět. Alžírské morálce to moc neprospívá. Někteří lidé vytvářejí úžasné věci, ale nikdo o nich nemluví, mluví se jen o tom, co je nepříjemné či skandální. Nikdo nevidí lidi, kteří vytvářejí dobré věci.“ A tady je důkaz, pan Yasmina Khadra!

Autor: Salah Arezki (publikováno 26. 1. 2013)
z francouzštiny přeložila Eliška Pouchová