Martin Vopěnka: Pátý rozměr

Část první

1.

Dvířka se zaklapla a helikoptéra byla připravena k odletu. Slunce stálo vysoko nad hlavou, takže tmavý obrys pod břichem helikoptéry byl široko daleko jediným stínem. Horký vzduch z motoru se tetelil nad žlutými, hnědými a červenými štěrky zvlněné pustiny.

Rachot. Ohlušující drnčivý rachot motoru. Zvětralé skály ho odrážely, až mne napadlo, že se tím rachotem rozpadnou. Vždyť jediný zvuk, jemuž se naučily čelit během předešlých milionů let, kdy se i zdejší sopky ponořily do ticha a klidu, byl občasný šelest vichru a jednou dvakrát za rok, prý, dunění hromů.

Rachot se teď zúžil do vyššího tónu a vrtule přidala na otáčkách. Trsy žluté trávy se ohnuly, jako by to ani nebyl nepoddajný bodavý kartáč. Ve zlomku vteřiny, než se helikoptéra odlepila od země, jsem si uvědomil, že jsou oni a já. Oni, kteří se vracejí ke svým podivným utajeným úkolům. A já, který zůstávám.

Oni a já nikdy nebylo totéž. Ale v posledních týdnech, kdy mne dopravili z Buenos Aires do nehostinné La Rioji, kdy mne naučili změřit si krevní tlak, EKG, vyhodnotit krevní obraz…, kdy mne seznámili s dávkami kalorií a udělali se mnou několik aklimatizačních výstupů, jimiž mne připravili pro pobyt ve výšce čtyři až pět tisíc metrů, jsem chvílemi propadal iluzi, že já jsem oni a že tedy existuje něco jako my. Jenomže oni teď zamířili zpátky na východ. Zatímco já stojím oběma nohama ve žlutém štěrku a šlapu po vlastním stínu – nezasvěcený, nic nechápající – najatý a dobře placený pokusný králík.

Helikoptéra se už opravdu vznesla, avšak zůstala ještě viset ve výšce nějakých dvaceti metrů – jako by se jí nechtělo pryč anebo jako by byla příliš těžká.

Napadá mne, že chci, aby odletěli. Protože nejhorší je čekat. Celým svým vědomím jsem nakročený do samoty. Až helikoptéra zmizí, až se usadí zvířený prach a bzukot motoru se stane neslyšitelným, nebude nikdo, s kým bych se mohl porovnat v tomto pustém místě vydaném napospas pouštnímu slunci. Budu tu úplně sám.

Část třetí

1.

Je pondělí 18. června, čtyři hodiny odpoledne, sedím mezi balvany na pahorku nad bunkrem, mám výhled na tři světové strany a něco se děje. Jako by ke mně doléhala hudba. Nebo jsou to neznámé vibrace? Chvíli ještě tápu, ale pak mi to dochází: je to pohyb. Nepatrný a velmi vzdálený, sotva znatelný pohyb.

Příroda tady v poušti dává tak málo podnětů, že i zanedbatelná skutečnost, jako že severovýchodně odsud – téměř až na obzoru – putují čtyři tečky, mění ráz celých hor. Chvíli si myslím, že by to mohly být lamy, ale ve skutečnosti vím od počátku, že to lamy nejsou.

Příští minuty se poloha teček téměř nemění. Přesto je jasné, že se pohybují, a co víc: že se blíží. Zneklidňuje mne stálost jejich pohybu; jakási cílevědomost – tak cizí okolní krajině, která se den co den utápí v neohraničeném a téměř neměnném bytí.

Po půl hodině už nejen tuším, ale i rozeznávám, že jsou to lidé. A nejdou ani tak vyrovnaně, jak se zdálo. Jedna postavička je znatelně napřed.

Ještě před chvílí jsem jejich obrysy viděl proti nebi, nyní se přehoupli do oranžově šedé prolákliny, a přestože se mezitím zvětšili, chvílemi se mi ztrácejí z očí.

12.

Od chvíle, kdy jsem tu horu spatřil, jako by mezi mnou a jí bylo jakési spojení. Zdá se mi dokonce, jako bych se v prchavých, těžko zachytitelných okamžicích, ocital v jejím svahu. Jako bych poznával to místo, ten velký plochý kámen. Zneklidňuje mne to. Včera večer jsem dokonce sáhl po fyzice a snažil jsem se odhalit podstatu toho, co cítím. I teď na to myslím. Vzpomínám, co přesně jsem vnímal, když jsem ve své hlavě uviděl, jak ji svazují. Stál jsem přece venku před bunkrem… Znovu beru do rukou fyziku a více než hodinu jí listuji. Fyzikální pravdy – pravdy o povaze vesmíru – mne naplňují klidem. Každodenní starosti se proti nim stávají podružnými. Po hodině studia se jdu projít k pramenu. Pozoruji klokotající vodu pod průsvitným ledem, do kterého se zabodávají chtivé paprsky slunce. Náhle mi hlavou proskočí jeden z relativistických principů: „Nic se nemůže pohybovat rychleji než světlo.“ … Ale co ten obraz v mojí hlavě?, pomyslím si. Co moje spojení s místem zločinu? Probíhalo v tom stejném okamžiku, anebo bylo opravdu posunuté o čas, který potřebovalo světlo (nebo jiný druh informace) k překonání vzdálenosti mezi mnou a tím místem? Je přece prokázán nespočet případů takového přenosu. I já ho dobře znám – když s blízkým člověkem myslíme oba na totéž. Nebo když si mobilem posíláme v jednom okamžiku prakticky tutéž zprávu. Co když se myšlenky pohybují rychleji než světlo? Co když je myšlení jiné povahy než všechno ostatní?

Zmocňuje se mne tvůrčí vzrušení. Usilovně přemýšlím: myšlenkou se přece mohu přenést na druhou stranu Země. Mohu si představit místo vzdálené tisíce kilometrů. Anebo místo vzdálené miliardu světelných let. I o to se mohu pokusit – díky fyzice. A stačí mi k tomu jediný okamžik.

Pravda, ve skutečnosti se nepřesunu na to místo ani si nezjednám objektivní poznání toho, jak to tam právě teď vypadá. A už vůbec nemohu tvrdit, že vím, co se tam děje. Jenomže myšlení v sobě tuhle vlastnost prostě má: snaží se překonávat vzdálenost i čas a snaží se o to bez omezení rychlosti. Myšlení samo o sobě má takovou povahu, že se snaží mířit ke hvězdám.

Připadám si, jako bych stál na prahu velkého objevu. Jako bych se dotýkal něčeho zásadního. Mimoděk beru do rukou teplé oblázky, tisknu jejich suchý povrch a zase je pokládám. Moje hlava vymýšlí protiargumenty k tomu, co mne napadlo. Naše úvahy o vzdálených částech vesmíru (tohle naše cestování v prostoru a čase) přece vycházejí z poznatků, které máme. A ty jsme získali z informací, které k nám z vesmíru přišly šířené nanejvýš rychlostí světla – nikdy ne rychleji. Šly k nám i miliardy let a my teprve na jejich základě analyzujeme, jak to ve vesmíru vypadá. Nedokážeme vystoupit ze svých hmotných schránek, natož z časoprostoru, kterého jsme nepatrnou součástí.

Ale přece: odporuji si zase. To, že formulujeme fyzikální zákony; že naše myšlení tvoří zákony a postihuje jimi procesy a principy, o nichž se domníváme, že platí ve vesmíru jako celku – že platí v celém světě – to samo o sobě je projevem naší potřeby nepodřizovat se časoprostorovému omezení. Ano, jsme hmotní tvorové, nemáme schopnost vymanit se zákonům hmotného světa. Ale máme život: ten se okolnímu světu vymyká. A máme myšlení v našich hlavách; myšlení, jež se odehrává v mozku – v hmotném těle, přece však nemusí být hmotě zcela podřízené a z hmoty odvoditelné. Vždyť naše lidské myšlení se všemi způsoby snaží zákonům hmoty vymanit. Pohybuje se v čase nazpět, když vzpomínáme. A snaží se jím pohybovat i vpřed – když myslíme na to, co bude. Neustále nás pudí vzdorovat. Často sníme o věcech, které nelze uskutečnit ani z fyzikálního hlediska. A vymysleli jsme si Boha, který to dokáže: stojí mimo prostor a čas.

Co když je tedy život a s ním spojené myšlení oknem – více či méně otevřeným – do pátého rozměru? Nedokonalým oknem, neboť nenahlížíme pátý rozměr v jeho čisté podobě. Jen někteří lidé – třeba v meditaci (jako tibetští mniši), někteří myslitelé ve svých objevech, někteří umělci ve svých dílech – jako by se dotýkali oné páté dimenze očištěné od zbývajících čtyř. Neumíme se pohybovat časem dopředu a zpátky. A neumíme překonat rychlost světla, ačkoliv o to v myšlenkách usilujeme. Tyto schopnosti ponecháváme alespoň Bohu. Ale už jenom to, že o Bohu takto uvažujeme a tyto schopnosti do něj vkládáme, ukazuje, že alespoň v myšlenkách s tím máme nějakou zkušenost. Mohli bychom se přece i v myšlení chovat stejně pokorně, jako se chovají kameny; jako se chová neživý svět – být i v myšlenkách zcela podřízeni tomu, co je možné: zákonům gravitace, relativity… Místo toho se stavíme nad zákony a hledáme způsoby, jak bychom je prolomili. A je to pro nás zcela přirozené.