Martin Vopěnka: Hotel uprostřed života

LIII.

Pokoj se zavlnil a Lukáš cítil, že do jeho žil proudí krystalická lhostejnost. Pomyslel si: „Jak někdo může podstoupit tu strašnou námahu, snažit se v životě něčeho dosáhnout? Jestli by nebylo bývalo lepší vůbec se nenarodit." Když si představil, že žil, miloval, zradil a byl zrazen, dělalo se mu ze sebe špatně. Tolik aktivity. Nezbláznil se náhodou? Všechna ta aktivita se na něj teď navalila, byl jí předávkován nadlouho dopředu. Chtěl se alespoň na posteli natáhnout, ale i to se zdálo být příliš vysilující. Uvědomoval si, že Mireček brečí a nemohl to pochopit. Kdyby se dokázal donutit něco říct, pokusil by se ho uklidnit. Řekl by: „Tak mě přestěhují. A co? Co ti na tom záleží?"

Přišel zřízenec a společně se Syrovým Lukáše položili naznak. Zřízenec potom přivezl pojízdné lehátko a na to Lukáše přenesli. Zabalili ho do několika dek a navrch dali igelit.

„Stačím na to, pane doktore," nabídl se zřízenec. „Můžu ho odvézt sám."

„Ne, to nejde," skoro se polekal Syrový. „Zodpovídám se přímo profesorovi. Je to složitý případ. Uděláme to naopak. Odvezu ho já."

„Jak chcete, chtěl jsem jenom... Myslel jsem..." Zřízenec se zdál být vyvedený z míry. „Všude leží sníh. Tahle postel není lehká."

„Vím, kolik ta postel váží. Vím to stejně dobře jako vy," řekl Syrový tak tiše, že zřízenec musel nastavit ucho, aby slyšel. Projevit navenek svou vůli a otevřeně ji prosazovat se Syrový jako vždy bál.

Zřízenec nepochopil, jak málo se jeho ochota hodí: „Pomůžu vám alespoň na chodník."

„Jděte pryč! Jděte!" sykl nesmiřitelně Syrový.

„Tak jsi dosáhl svýho, máš nade mnou úplnou moc," konstatoval v duchu Lukáš, když zřízenec odešel. „Úplnou moc, úplnou moc," opakoval.

Lůžko se dalo do pohybu, s ním skvrny na stropní malbě přerušované žlutobílými obdélníky zářivek. Mireček ještě něco volal, ale již se zdál být smířený s novou skutečností. Trávil zde většinu života, věděl možná lépe než kdokoliv jiný, co Lukáše čeká.

Na chodbě minuli Jakuba. Kolečka skřípěla a přenášela do celého lůžka pravidelné vibrace, které by za normálních okolností rozčilovaly, dnes však šířily uklidňující pocit, že jakékoliv snažení pozbylo smyslu. Občas se nad Lukášem objevil Syrového žluklý obličej. Syrový šel Lukášovi za hlavou, Lukáš si představil, že je Syrového zduřelým pyjem.

Když dojeli na konec chodby, někdo otevřel vchodové dveře. Sjeli po prudkém sjezdu rovnou na chodník. Dalo se rozpoznat, jak se kolečka ocitla na měkčím povrchu a začala drhnout. Pro Syrového to muselo znamenat mnohem větší námahu. Lukáš si pomyslel: „Vidíš, co je starostí s pyjem."

Byla už skoro tma, ale hvězdy ještě nevyšly. Možná se zatáhlo. V každém případě mrzlo jako ráno. Lukášovi začaly namrzat uši a rozbolela ho hlava. Toužil po spánku. Spánek by vše rozřešil s konečnou platností.

Náhle se lůžko zastavilo. „Tady máte kuklu," řekl Syrový a cosi Lukášovi nasunul do čela - až k očím. „Tak vy si nedáte pokoj," syčel pln skryté žádosti. „Budete si myslet svoje, i kdyby vás to stálo zdraví, čas, všechno. Mohl bych vám tuhle kuklu klidně přetáhnout i přes ústa. Mohl bych vám ji nacpat do krku, až byste se zalykal." Syrovému se začaly chvět ruce, dostával se do transu. Možná se sám divil, kde se v něm ta zvrácenost bere, ale nedokázal ji zvládnout. „Takhle," řekl, „takhle bych vám ji tam nacpal." Načež Lukášovi kuklu sesunul přes oči a ústa. Jeho roztřesené ruce ji na okamžik přitiskly a zase pustily. Lukáš teď dýchal skrz látku a čekal. Napadlo ho, že injekce možná svaly neochromila. Nepokusí se bránit? Syrový však už kuklu strhl a hodil ji na zem. „Proč jste se sem dostal?" křikl. Byla v tom nenávist, smutek, zoufalství. Lůžko se dalo do bláznivého pohybu. „Proč jste nezůstal, kde jste byl?" pokračoval Syrový. „Měli jsme tady klid. Proč jste přišel?"

Lůžko drncalo tmou a Lukášovi začalo hučet v hlavě, jako by tam měl vodopád. Temné síly se slétly ze zastrčených koutů parku a vzaly Syrového do svého středu; zřejmě přestal být svým pánem. Vše, co v životě nedokázal projevit, co potlačil, co překryl maskou mírnosti, ho nyní zevnitř ovládlo. Lukáš věděl, že je toho bezděčnou příčinou. Syrového bažení po moci narazilo v jeho případě na tichou, avšak úplnou ignoranci. Bolestněji než jindy tak Syrový pocítil rozdíl mezi nejskrytějšími tužbami a realitou.

Lukáš si na poskakujícím lůžku připadal jako hadrový panák nebo jako dítě, jehož matka se splašila s kočárem. Nestíhal domýšlet, co se v příštích vteřinách může stát. „To mám za kocourka, kterého jsem trápil," uvědomil si. „Trápil jsem ho, protože byl příliš jiný. Nepodléhal mi, dělal si, co chtěl, přestože byl vůči mně bezbranný. Ať bych s ním naložil jakkoliv: mučil ho, dráždil, nebo i zabil, nezískal bych nad ním skutečnou vládu. Teď se to obrátilo - dostal jsem jeho roli."

A ještě jeden poznatek přišel Lukášovi na mysl: „Ušlápnutí lidé chtějí, aby bylo po jejich, víc než druzí."

Zasněžené větve stromů se zlověstně míhaly nad hlavou - ozářené světly zářivek. Lukášovi bylo vlastně jedno, kde tahle jízda skončí. Mohla skončit na zavřeném oddělení, nebo také na dně hluboké jámy nebo v opuštěném sklepě nebo v závěji. Avšak ten, kdo opravdu trpěl, kdo upadl v zatracení a klopýtal štván svou vlastní povahou, byl Syrový. Žádost vyprchala a šelmy vypuštěné z hlubin nemocné osobnosti nebylo kam zahnat. Trhaly na kusy dosavadní zdání spořádaného já.

Cesta několikrát zahýbala, projelo několik aut. Dva plouživci se nachýlili nad lůžko. Ledový vzduch obtékal Lukášovy tváře a čelo. Aby zjistil, kde se nalézá, musel by vytočit hlavu do strany, a to bylo příliš práce. Nechal tedy vše ubíhat zpátky, jenom si ještě uvědomil, že kolečka se dostala na tvrdší povrch. Myšlení začalo ustupovat do pozadí; ztratil pojem o čase. Avšak obraz míhajících se větví pronikal skrz zavřená víčka. Též obraz oblohy se spoustou hvězd v bohapustých dálkách.

Když oči otevřel, míjeli právě vodárenskou věž. Její zdi ubíhaly vzhůru. Špička střechy se ztrácela ve tmě, pod střechou svítila okna. Z jednoho se vykláněl Rudolf a vesele volal: „Ahóój, kamaráde, šťastnou cestu. S tím, koho máš za hlavou, si nedělej starosti. Už brzo od něj bude pokoj. Budeš přece rád, když se ho zbavíš. Rozhodl jsem se, že ti pomůžu. Ahóój."

„Opravdu mi chce pomoct?" přemýšlel Lukáš. „Myslí, že ví, co potřebuji, když to nevím ani já? Zbavit mě Syrového, budiž. O jednu nepříjemnost míň. Co to však vyřeší? Nebo zařídit, aby se Svatava vrátila? Copak bych se dokázal přenést přes to, co se stalo?"

„Ne, Rudolfe, tvá pomoc není pomoc," uzavřel Lukáš. A byl rád, že se o to dál nemusí starat. Mohl ležet, civět. Kdyby na to přišlo, mohl se i podělat.

Ale potom dorazili ke dveřím pavilonu se zamřížovanými okny, za nimiž skončil ten, který namaloval obraz visící u Sabiny. Syrový zazvonil a Lukášovi se rozbušilo srdce. Dlouho trvalo, než se ozvaly kroky a harašení klíčů. Vykoukla žena při těle, s tváří plnou vrásek. Vykouřená, vykafovaná, vychlastaná. Vyžilá. Když uviděla Syrového, její lhostejný výraz doznal přece jen změny. „Pane doktor?" podivila se. „Vy sám?"

Přišel ještě zamlklý zřízenec a společně Lukáše vytlačili do chodby.

„Jeho papíry vám přinesu zítra - já - měl jsem toho tolik," řekl rozpačitě Syrový. „Ale vy si poradíte."

„To víte, že jo, pane doktor," zachroptěla žena a podívala se na Lukáše: „Takovej mladej! Máte to zapotřebí? Člověče!"

„Nashledanou," řekl Syrový. Hlas se mu chvěl od zmatku a od neukojeného chtíče.

„Nashle," opětovala žena. „Ale pane doktore, vždyť vy se celej třesete," všimla si. „Nejste zmrzlej?"

„Zmrzlej?" Syrový se zatvářil, jako by ho kopli do varlat. Udělal několik křečovitých pohybů, vzal za kliku, vyklouzl do ledového večera. Přece jen se ještě otočil: „Máte pravdu, asi jsem zmrzlej." Lukáš i ze své polohy viděl, že v Syrového očích - obvykle neproniknutelných - se usadilo cosi, co tam nikdy nebylo. Snad údiv, nebo smutek. Nebo bázeň.

„Tenhle Syrovej je přece divnej pták," ulevila si žena, jakmile Syrový odešel. Zřízenec jen přitakal: „Divnej. Divnej."

Žena pokračovala: „Na sedmičce prej nechal vyhodit ošetřovatelku rok před důchodem. Že před ním neměla úctu, nebo co. Ale nikdy jí nic neřekl. Chodil tam jako sem - vždy tichej, klidnej. A co vy?" obrátila se opět na Lukáše. „Mužskej zatracenej! Leží to, jako by to chtělo mámu. Jste vůbec mužskej?"

Lukášovi mohla být ukradená. Co ho stísňovalo, to byl osud kluka, který tu byl před ním. Nemohl se zbavit pocitu, že ho kdosi chce nasměrovat k stejnému konci. V rozporu se zdravým rozumem byl s to uvěřit, že se na tom podílí i kluk sám.