Jerome Rothenberg: Snílci

SNÍLCI

                        pro Davida Antina

1

ten pár sedící

v lesku starých domů

Albert Jones & jeho žena Geneva

byli staří než jsem se narodil

on byl posledním ze seneckých proroků

umřel v r. 1968

ten rok, kdy jsme poprvé bydleli v Salamance

s mocí rozumět snům,

„jejich prosté božství“ napsal Fremin (S. J.) 1650

když řekneme „božský“

déva v nás

jako ďábel

či divus (deus)

když tyhle staré lesy byly bohaté na bohy

jimž lidé říkali síly

které se mohly zjevit v slovech

náš jazyk je ukrývá

i dnes

akt básně je přivolá

drahý Davide

ne v byznys manově

fantazii

ale otázkou

„kdo je Bobr?“

je vytlačí z jedné mysli

v mýtickém

promlouvání pelu jazyka

protože David který zní jako déva

znamená milovaný

a proto každý Indián měl jméno

2

„ďáblové“ říkali jezuiti

nebo „sny“

ale neměli přístup do místnosti s umírajícím

který seděl      snil      zpíval

obklopen zvonky        noži     jehlami            nůžkami

            dekami                        čapkami          kabáty      wampuny   korálky

            šídly

„tisíci předmětů z jeho snů“

opatrný, aby nezabil touhu

ve spánku

věděl chtěl jíst

psí maso nebo člověka

který ztratil otcův tomahawk

cosi na věky skryté

v něm čekalo

13. panna v hostině lásky

vždy mimo dosah

proto ho krmili jako dítě nebo ženu

temný věštec po jeho boku

tiše plakal nad hádankami –

korálky & tykvemi –

& muž s křikem se koulel v ohni

lasturami si prsty uřízl

jednou zamířil na hlavu nějaké chudé dívky

ale zarazil se (řekl) „jsem spokojen

„můj sen

„si nežádá už nic dalšího

podobné vizi v níž jako kluk viděl

starce „neobvyklé krásy“

který medvědí maso držel v pravé ruce

lidské v levé

jedl medvědí & byl lovec

vrátil se           poručil si dary

„10 psů

„10 porcelánových korálků z každého srubu

„opasek (řemen nebo wampun) 10 řad široký

„4 míry slunečnicových semínek

& seděl 10 hodin u žhavého plamene

a zpíval svou píseň smrti

tak zapsal onen jezuita

„všechny jejich sruby se zaplnily sny

3

byl to měsíc co viděla

podobný měsíci v Polsku kterým stará matka

jednou ozářila naší mysl

o tom ta irokézská žena snila

když od jejího srubu kráčela

s dcerkou v náručí

„starý měsíc spadl na zem

(říká)

„stal se ženou

„jako já, ale drží

„jiné dítě

„jako kdybych vstoupila do zrcadla

& měsíc stojí

krvavě rudý

(říká)

„Jsem tvůj pán

„a vládce

„krm se mým měsíčním svitem

„dám ti moc pojmenovávat dary

„možná tabák             lesklé korálky

„roucho z veverčích kůží

„tobě budiž dáno

„věz že vyhlásí svátky snů mým jménem

„tolik tě miluji

„chtěl bych abys byla jako já

„jako oheň

„cele

„žila v barvě

„mého ohně

nyní je sama

Rudou dámou

celá v rudém oděná

rudá pírka čapka opasek boty

i své tělo si barví narudo

obkružuje každý výčnělek

rudá je její vulva

jemný

je její mozek, převrácený

nyní projde bosá

200 ohni

píseň staré ženy skřehotá

zrudlá láskou

vyplazuje svůj růžový jazyk aby se dotkla

„své poslední touhy“

4

„hlavou dolů“

toto je konečný obřad

není nic

důležitějšího než

žena na hraně svého snu

vidí pod sebou nový svět

vzduch se rozpíná

vane jí proti

nohám

prsty otevírá otupělou vulvu

náhle žhnoucí

& pálící

rudou s novým příslibem

dítě světa v ní kořeny zapouští

bude dcerou

ona bude pramatkou toho

co je dobré & špatné

nyní kráčí v novém

světě pod její hlavou

jako když jdete po zádech staré želvy

po rukou

v zemi kde všichni nosí peří

kde kůže je jako sklo

otevírá jí okno v prsou     říká

z něhož Indián

unavený ze svého „show“

vyhlíží

blýská na tebe

zlatým zubem

& příšerným cylindrem

s vlajkami