Hanif Kureishi: Svatby a popravy

Sbalil jsem si nádobíčko a teď čekám, až dorazí. Nebude jim to trvat dlouho; oni si nikdy nedávají na čas. 
Neznáte mě osobně. Mou existenci jste patrně vůbec nezaznamenali. Ale vsadil bych se, že jste viděli mou práci: odvysílali ji všude, na většině zpravodajských kanálů po celém světě. Anebo přinejmenším její část. Mohli byste ji najít na internetu, teď hned, kdybyste vážně chtěli. Pokud byste se vydrželi dívat. 
Ne že byste si všimli mého stylu, mého charakteristického uměleckého projevu, ničeho takového. Filmuji popravy stětím, které se v mém rodném, válkou zničeném městě odehrávají běžně. 
Jako mladý muž, který miloval film, jsem nikdy neměl ctižádost točit něco takového. Ani jsem si nepřál filmovat svatby, i když těch je poslední dobou méně. Totéž platí o promocích a večírcích. Spolu se svými přáteli jsem odjakživa chtěl točit skutečné filmy, s živými herci a dialogy a vtipy a hudbou, jak jsme to začali dělat jako studenti. Nic takového už není možné. Každý den stárneme, připadáme si opotřebovaní. Ty příběhy jsou tady, čekají, až je někdo odvypráví; jsme umělci. Ale tahle látka, ta vražedná práce, převládla. 
Na tohle zaměstnání nás doporučili; nemůžeme to odmítnout, nemůžeme tvrdit, že jsme jen příbuzní na návštěvě nebo že pracujeme ve střižně. Zavolají nám prakticky bez varování v nekřesťanskou hodinu, obvykle v noci, a za pár minut už stojí venku s puškami v rukou. Nastrkají nás do auta a zakryjí nám hlavu. Nikdy nás nepracuje víc najednou, takže nám ti ostří hoši pomáhají nosit nádobíčko. Ale musíme se postarat o zvuk i o obraz a založit pásek do kamery a vymyslet, jak nasvítit scénu. Požádal jsem, jestli bych nemohl využít asistenta, ale oni nám nabídnou jenom své drsné spolupachatele, kteří nic neumí, kteří nedokážou ani pořádně otřít objektiv. 
Vím o třech dalších chlápcích, kteří dělají tuhle práci; probíráme ji mezi sebou, ale s nikým jiným se o ní nebavíme, jinak bychom skončili před kamerou. Až donedávna filmoval popravy můj nejbližší kamarád, ale on ve skutečnosti není režisér, jen scenárista. Já bych mu kameru nesvěřil. Není si moc jistý technickou stránkou věci, tápe při přípravě vybavení a mezery má i v tom i ve zpracování materiálu na počítači a jeho rozšíření po internetu. To se pochopitelně musí umět. 
To jeho napadlo nechat si na vizitky natisknout SVATBY A POPRAVY. Když jde proud, scházíme se v jeho bytě a díváme se na video. Když se loučíme, vtipkuje: „Nestrkej hlavu do písku, kamaráde. Neztrácej teď hlavu. Hlavu vzhůru!“ 
Před pár týdny to těžce podělal. Kamery jsou kvalitní, sebrali je zahraničním žurnalistům, ale v jednom světle mu praskla žárovka a on ji nemohl vyměnit. Tou dobou už přivedli oběť. Kamarád těm mužům řekl: „Je moc velká tma, nevyjde to dobře a záběr se nedá opakovat.“ Ale oni spěchali; nedokázal je přesvědčit, aby počkali – už tomu nešťastníkovi sekali do krku – a kamaráda se zmocnila taková panika, že omdlel. Naštěstí kamera běžela. Vyšlo to pochopitelně podsvícené – co taky čekali? Mně se to líbilo – označil jsem to za lynchovské; ale oni ho přetáhli přes hlavu a už nikdy ho nepoužili. 
Měl štěstí. Ale zajímalo by mě, jestli nezačíná propadat šílenství. Potají si pořizoval kopie svých poprav a teď si s nimi hraje na počítači, stříhá je a znovu sestříhává, aranžuje k nim hudbu, swing, operu, jazz, vtipné písničky. Možná je to jediná svoboda, která mu zbyla. 
Možná vás to překvapí, ale oni nám platí; vždycky nám za tu námahu něco dají. Dokonce žertují: „Za tu další dostanete cenu. Copak nemilujete ceny a sošky a tak?“ 
Je to všechno pekelné, dlouhá cesta tam s kamerou a stativem na klíně, pach pytle, pušky, a při tom celou cestu přemýšlíte, jestli tentokrát nebudete oběť vy. Obvykle se vám udělá špatně od žaludku a pak dorazíte do té budovy, do té místnosti, připravujete si techniku a z jiných místností slyšíte věci, které vás přivádějí k pochybám, zda život na zemi je vůbec dobrý nápad. 
Vím, že nechcete slyšet moc detailů, ale když nejste řezník, tak vám dá sekání hlavy zabrat; a tihle chlápci nejsou kvalifikovaní, jen nadšení – ono je to baví. Aby záběr fungoval, pomáhá mít ničím nerušený výhled na oči oběti, než jí je zakryjí. Nakonec chlapi zvednou hlavu, ze které cáká krev, a jestli chcete zachytit všechno, je v tuhle chvíli potřeba točit ruční kamerou. Záběr musí být pečlivě zarámovaný. Nebylo by dobře, kdybyste něco propásli. Ideálně byste měli mít rychloupínací hlavici stativu, což já mám a nikdy bych ji nikomu nepůjčil. 
Zatímco vy kontrolujete pásek a přetáčíte si ho dopředu, oni jásají a střílejí do vzduchu. Potom strčí tělo do pytle a někde ho pohodí, načež vás odvezou jinam, kde převedete materiál do počítače a pošlete ho ven. 
Často přemýšlím, co to se mnou dělá. Myslím na válečné fotografy, kteří se s pomocí objektivu distancují od reality utrpení a smrti. Ale ti chlapi si tu práci vybrali, oni v ni věří. My jsme nevinní. 
Jednou bych rád natočil pořádný film, který možná začne popravou a který bude vyprávět příběh, který k tomu stětí vedl. Mě zajímají živí, ale podle prozatímního vývoje situace budu tohle dělat ještě nějaký čas. Někdy přemýšlím, jestli sám nezešílím, anebo jestli mi je i tahle úniková cesta odepřena. 
Už bych měl jít. Někdo stojí u dveří.