Hanif Kureishi: Intimita

Rovněž bych měl zvážit, co miluju na životě i na lidech. Jinak proměním budoucnost v pustinu, zadusím každičkou možnost už v zárodku. Je lehké zabít se a neumřít při tom. Do budoucnosti se člověk bohužel nedostane jinak, než že si odžije přítomnost.

Při tomhle rozjímání mě napadlo několik lidí, kteří byli v depresi po valnou část svého života a tento stav relativního neštěstí přijímali, jako by jim byl souzen. O kolik času mě moje deprese připravily? Přinejmenším o tři roky. Mám takový pocit, že je to víc než veškeré slasti sexu dohromady.

Říkám si, že bych měl myslet na všechny radosti, které čekají na svobodné mládence v Londýně, že je na co se těšit. Uchechtnu se a synové ke mně vzhlédnou. Onehdy zašel Viktor do baru, narazil na ženskou s jazykem procviknutým cvočkem a nechal se pozvat do jejího půdního bytu v East Endu. Ráda se nechávala spoutat a doma k tomu měla výbavu. Cvoček, který mu putoval po šourku, přirovnával Viktor k slimákovi s kuličkovým ložiskem v hlavě. Vtipkovali o tom, že zahodí klíče. Zadek ho bolel.

Příštího dne mi zavolá v nekřesťanskou hodinu a nedá jinak, než že se půjdeme společně nasnídat, abych si tuhle příhodu mohl poslechnout. Zpravím ho o tom, že naše chůva ztratila vůli žít, jak už se to chůvám stává, a že takhle po ránu je těžké sehnat paní na hlídání. Ale nakonec dorazím do kavárny a mám radost, že jsem venku a někdo mi přinese snídani, místo abych jako obvykle pobíhal sem a tam s topinkami s marmeládou, které nevyhnutelně skončí na podlaze namazanou stranou.

Viktor nevynechá jediný detail.

„A co jsi dělal ty?“ zeptá se nakonec zdvořile.

Povzdychnu si. Ve starých teplácích jsem polehával v posteli, lemtal pivo, kašlal, kouřil a se sluchátky na uších poslouchal jeden Beethovenův pozdní kvartet.

Viktor se s tou ženskou už nikdy neviděl. Valnou část svých večerů tráví sám u televize, s tácem kořeněných klobás s hranolky a několika nakládanými cibulkami jako oblohou.

Jiný kamarád: obtloustlý alkoholik, účetní v nejlepších letech. Záviděl jsem mu nadšení, se kterým líčil radosti života, od nichž ho v tomto okamžiku jeho manželství odvádí. Pracoval až příliš tvrdě na to, aby si užil svobodu svých telecích let. Opustí svou manželku, nakoupí si spodní prádlo, vodu po holení, manžetové knoflíčky, náramek a barvu na vlasy. Pak se mi předvede.

Oči se mi rozšíří, čelist spadne.

Nakonec usoudím: „V životě jsi nevypadal líp.“

„Jako vždycky jsi mi pořádně zvedl sebevědomí,“ on na to. „Díky, díky.“

Potřeseme si rukama a on vyrazí do klubů pro svobodné a barů pro rozvedené. Potká ženskou, ale ta si to s ním chce rozdat jenom na manželské posteli, aby měl manžel vztek. Narazí na jinou. Někoho mi připomínáš, tvrdí mu; nakonec se ukáže, že jí připomínal funebráka. Rozzuřený kamarád odsekne, že pro její tělo si nepřišel. Brzy mu dojde, že v jeho věku mu daleko víc než předtím záleží na tom, s kým tráví svůj volný čas. Co chtěl předtím, mu už teď nevoní. Rovněž si povšiml, že se lidé ke stáru chovají potrhleji a že takových jich je hodně.

„Měl bych se vrátit ke své ženě?“ zeptá se.

„Zkus to,“ mluví ze mě expert.

Ale ona si ho prohlíží podezřívavě, diví se, proč má najednou vlasy do fialova a zdali má své jméno vyryté na náramku proto, aby ho po nehodě mohli identifikovat. Uvědomila si, že se bez něj v životě obejde.

z angličtiny přeložil Viktor Janiš