Hamdy El-Gazzar: Černá magie

Kapitola 4

Tu noc jsem ji viděl podruhé. A viděl jsem ji na vlastní oči, ne přes kameru. Nepracoval jsem. Byl jsem pozván, abych se díval, pil, bavil se a tančil.  A také se účastnil oslavy nového vztahu Nu´mána a Klaudie. Její obličej byl normální, jako každý jiný, který můžu vidět na ulici, aniž bych se nad ním pozastavil, přecházejíc ho, jako by ani neexistoval. Ale já na ni zírám, na její obličej a tu polovinu těla, kterou jsem mohl pozorovat. Na její paže a ruce. Hledal jsem to, co mou kameru tak přitahovalo a já na ni upřímně hleděl, tenkrát, během natáčení  Konference třetího tisíciletí. Nu´mán mě šťouchl loktem do břicha, ale já v tu chvíli nevnímal žádnou bolest. Byl jsem až moc pohlcen tím úžasem a soustředěností na detaily jejího obličeje.

Dnešní noc si ji mohu prohlížet dlouze, pozorovat ji z pozice mezi ní a Nu´mánem. Právě jsou zabráni do rozhovoru o starých Egypťanech. Nejvýznačnější částí jejího obličeje je rovný tenký nos, který lehce a elegantně sestupuje od dolního bodu mezi očima k vrcholu horního rtu. Růžového, lehce plného rtu. Spodní ret je silnější a tmavě červený. Její ústa jsou nápadná a poněkud velká. Avšak v každém případě jsou velmi přitažlivá. Ať už mluví či je zticha, anebo kouše a převrací svůj spodní ret. Sundala si své dioptrické brýle a začala si s nimi v rukou pohrávat a dávat je k okraji úst. Zdálo se, že se ve společnosti svých přátel tak trochu nudí. Pozvedla obličej a poté se obrátila ke kruhu všech tanečníků a tanečnic. A já objevil něco, čeho jsem si napoprvé nevšiml. Jejích očí, černých a širokých, lesknoucích se matným třpytem. A právě veškerá síla přitažlivosti i odporu, spojení i odmítnutí, zrady, výsměchu a vášně, cosi smíchané ze slabosti, nenasytnosti a svádění – to vše leželo v očích této ženy. Odvrátil jsem svůj zrak daleko od jejích očí, které mě tentokrát také přehlédly.

Posedávala mezi dvěma muži, kterým mohlo být okolo čtyřicítky a dvěma ženami.  Její pohyby byly plné bouře. Ty ženy jsem znal - občas je vídávám ve Švýcarské restauraci, v centru města a také Řeckém baru. Neklidně se vrtěla, zjevně byla ve svých myšlenkách velmi daleko. Předstírajíc, že jim naslouchá, usrkla ze své sklenice a pohodila hlavou. Rychlými zkoumavými pohledy si prohlížela tanečníky, jakoby si pro svou vlastní potřebu chtěla utvořit jejich obecný obrázek.

Starý Řecký bar, přeplněný a hlučný, v němž byly hudba, řečnění a pohyb všudypřítomné jako explodující bomba. Tuto noc vrcholí hudební festival, který moderují poslední zahraniční komunity, které zůstaly ještě v Egyptě  - Řekové, Francouzi, Italové a pracovníci evropských ambasád. Oslava této noci v podání brazilské skupiny se nese ve znamení hlučných melodií, jimiž byli všichni naprosto pohlceni. Lhostejni k přítomnosti té podivné směsice lidí - mezinárodní společnosti, kterou spojovala vášeň ke zpěvu, tanci a pití. V centru pozornosti oné skupiny bylo pět chlapců se snědými, třpytivými obličeji. Jejich vlasy jsou dlouhé, kudrnaté, rozcuchané a padají až na záda. Hrudě a ramena jsou nahá, svaly pěkně rostlé a silné, tak jako je mají kulturisté. Čtyři z nich svírají své kytary na hrudích a pátý sedí mezi bubny a bicími nástroji, ladně a rychle se pohybuje od jednoho ke druhému. Hráli pro sebe, pro své vlastní potěšení a na počest ženy - jejich zpěvačky, která je sympatická, silné postavy a ladně se pohybuje. Škádlí své spoluhráče náhlými přeskoky z jedné písně ke druhé. Znenadání se zastaví, aby se bláznivě rozesmála, jakoby si vzpomněla na něco, co by mohlo hráče rozhněvat a začala zpívat jinou píseň. A ve chvíli, kdy vstřebávají novou melodii, je ona už daleko a silným hlasem zahajuje zpěv jiné, další písně, kterou nikdo z nich nečekal. Začali ječet a křičet, přestali hrát. V tom se ona rozesmála daleko více do davového křiku, který znovu ožil a pokynula rukou, že je odhodlána k nové melodii. V tomto duchu svlažovala onen dav i nás jazzem, rock and rollem, sambou a popem, hrajíc se svými spoluhráči i davem, až všichni tanečníci i tanečnice zešíleli. Dospívající i mládež, postarší i staří, bílí, žlutí, černí i hnědí.

Těla lehká, těžká i ta průměrné váhy šla do varu. Pohybovala se a utvářela nové tance, pohupovala se a náhodile se chvěla, ve snaze stíhat výšky i ponory a přechody zvláštní brazilské stupnice, kterou ovládala tato výbojná zpěvačka. Hráči a zpěvačka se srdečně zdravili, hvízdali, tančili a smáli se, tak jako divoká zvěř právě vypuštěna z klecí. A všichni byli vskutku šťastní, když kapela vyjádřila svou vděčnost za mimořádnou odezvu publika co nejhlasitějším přídavkem. Ale ona byla tou jedinou, jejíž velké tělo se půvabně a harmonicky vlnilo, jako by bylo pevnou součástí hudby. Ta baculatá snědá zpěvačka s velkými ňadry a smyslnými rty. 

Sedím a snažím se pohnout tak, abych se stal součástí té laviny hlučných a rozradostnělých těl. Malá bílá whisky se začala projevovat na činnost mého mozku. Dal jsem si tři skleničky z Klaudiiny lahve a rázem se dostavily příznaky mé staré známé odvahy. Když chci nějakou ženu, ucítím svě tělo naplno. Napjaté, v pohotovosti. Je to již dlouho, co se mě zmocnily takovým způsobem všechny tyto symptomy.

Nu´mán přišel, potácejíc se ze strany na stranu, s rukou omotanou kolem Klaudiina pasu. Zpocení, rozesmátí, opilí vínem, tancem a hudbou. Klaudie sebrala poněkud třesoucí se rukou  svou kabelku ze stolu a políbila mou tvář. Nu´mán řekl, že už oba půjdou. Ano, musí musí nyní jít, a k čemu jsou jejich takto oddělená těla? Těmito slovy jsem odpověděl Nu´mánovi, on mě uhodil do hlavy a tělo se mu zatřáslo jako kyvadlo. Klaudie, Švýcarka studující arabštinu a egyptologii, nerozuměla.

Po jejich odchodu se mi ulevilo a já zůstal sám, změnil jsem se v jedno velké oko, zaostřené na ni. A pak se naskytla příležitost, o které vím, že je vzácná a neopakuje se. Naklonila se k jedné straně a opřela svá záda o obrovské otevřené dřevěné dveře, které oddělují velký taneční sál od jídelny a sledovala všechny tak nějak lhostejně, bez pozornosti. Na svých rtech jsem vykouzlil džentlmenský, seriózní úsměv a několika obrovskými kroky jsem se ocitl před ní. Přímo proti ní. Svou hlavou nad jejími černými vlasy, které měly nepatrný nádech červené barvy. Pozvedl jsem její obličej výš, byla překvapena mou přítomností. Nějakou dobu jsem ji nechal na sebe zírat a hned pak jsem řekl: „Co si takhle zatančit?“

Byla trochu zaskočena a já si přitom myslel, že je na podobné způsoby zvyklá. Pokrčila rameny, sundala si brýle a zadívala se na mě tajemným rozpačitým pohledem. Zpříma jsem se podíval do jejích očí, aniž bych se jakkoliv zdráhal. Udělala to samé a neucukla – přesně to jsem si přál. Narůžovělý ruměnec zalil její tvář. Mezi námi byla vzdálenost jen na šířku dlaně a já se mohl vidět v zornicích jejích velkých očí. Viděl jsem jen neznámý, ztrápený obličej.

V mých rtech jsem ucítil pohyb a jemná energie polechtala mé údy. Co se mi přihodilo? Již před lety jsem si řekl, že nejlepší cestou, jak se někomu dostat pod kůži, je pohlédnou do něho zpříma. Bez váhání zaklepat u vchodu jeho očí a necouvnout. Beze strachu, dokud je neuvidíš, nepoznáš blíže a nesvlékneš do naha... Toto tajemství nezná nikdo kromě mě, i když zřejmě nejsem jediným hlupákem na světě, který věří v tuto pohádku. Zdá se, že ona bloudí stejně tak, jako já. Bylo tím, co mě tak moc bolelo a kazilo mou náladu odhalení mého tajemství a jeho vystavení, či nečekané potěšení z jeho sdílení? Tato žena porozuměla  mé hloupé iluzi, jako by mě znala již celé dlouhé roky. 

Bál jsem se sebe samého, jejího uchvácení a zůstal jsem vyděšený tou podivnou radostí, která zaútočila na mé celé tělo, když jsem stál před ní jako solný sloup, beze slov, zkrocen, objeven. Nevěděl jsem, co dělat. Jak skončit tu mou hloupou hru, kterou jsem chtěl hrát s ní, avšak já byl nyní ten, který stojí, mlčí a čeká.

Kapitola 17

Nejsem jako dnešní intelektuálové, kteří hovoří o politice, chudobě, ekonomické krizi, korupci, diktátorství, globalizaci a unipolárním světovém systému. Terorismu. O pocitech lidské porážky, selhání a zklamání. O nových superstars, spotřební mánii, štěstí a individualismu. Ani nemluvím o drobnostech a intimních detailech mého života, těle a sexualitě, konci velkých cílů, pádu ideologií, „neutralitě tohoto postoje“ a nic neříkajícím psaní. Bude vhodnější, když nebudu mluvit ani o válce a zabíjení, násilí a smrti, protože mým jediným tématem k rozhovoru je láska a vášeň – nic jiného. 

Jak lidé říkají člověku, který trvá na chybě přede všemi, před celým světem, jako by měl před sebou celou věčnost, ve které může chybovat? Říkají mu hlupák, naivka, idiot. Já ho nazývám jinak, kvůli jedné ženě ke druhé, od jedné tváře ke druhé, jednoho okruhu lidí  ke druhému, nikdy nepřestanu milovat. A nikdy nepřestanu selhávat - děsivý pád ze třicátého patra na nahý asfalt. Padám, aniž by někdo sdílel tento zážitek. Aniž by mě kdokoli viděl, aniž by kdokoli tušil.

Jsem v takovém stavu a podobám se nějakému velkému mystikovi, např. al-Halládž – nepřijatelné osobě, odmítané vlastní komunitou, rodinou i společenstvím. Nic neodsuzuji. A nezapojuji se do dialogu s orgány moci. A teology, vzdělanci v oblasti vědy, literatury a administrativy. Nejsem nutně uprchlé zvíře či pták zbloudilý svého hejna. Mé odchýlení spočívá v tom, že nedovolím, abych byl provokován, ani neprovokuji ostatní. A na druhé straně – to, co se nazývá společností, mě podrobuje zvláštnímu útlaku, nad rámec běžné cenzury a zákazů. Jsem k tomu lhostejný – toť vše. Daleko od všech věcí a lidských vztahů, mlčky, abych nic neznamenal, tak abych nepatřil do žádné kategorie či pasoval na jakékoliv místo.

Nech mě vyprávět o Fátin... 

Překlad: Václava Tlili