Gündüz Vassaf: Deník strážce mostu

24. 10. 2011

Silnice Sarajevo-Mostar. Život mezi hřbitovy. Hřbitovy na zahradách domů. Hřbitovy 

v horách. Hřbitovy v dolinách. Domy plné děr, domy provrtané kulkami, domy, raněné 

válkou.

xxx

Ráno

Kynu mostu na pozdrav

V Mostaru nespěchám žít, ani umírat

xxx

Starý (starší než já) německý pár.

Muž:

„Kde je slavný mostarský most?“

„Slavný most?“

Žena:

„Ano, velice slavný most!“

K mostu je to dvacet metrů.

Strohé sdělení neuměli ozdobit orientální výřečností...

xxx

Jak došlo po válce k odzbrojení? Vzdali se zbraní jako napravení alkoholici pití?

Jak se zbavili pocitu důvěry, který jim zbraně dávaly?

xxx

Aniž bych se ptal, řekl, že je Kanaďan.

„Jaké jsi krve?“ zeptal se.

Tvé, žirafí, božské, měl jsem říct.

Jsem bezkrevný, měl jsem říct.

Spokojil jsem se s otázkou: „Proč?“ 

xxx

Ještě jsem přes most nepřešel.

Schovávám si to na zvláštní příležitost.

Vymýšlíš si hru. Začínáš hrát. Najednou koukáš, že hra přestala být hrou.

Stal jsi se vězněm pravidel, která jsi sám stanovil.

Přes most nepřecházím.

xxx  

Asi čtyřletý chlapec.

Vedle něj matka.

Chlapec skáče z jedné dlažební kostky na druhou a vesele přechází přes most.

Jeho světem je daný okamžik.

Podle nás je všechno jiné.

xxx

Nestíhám.

Denně přecházejí stovky tváří, stovky těl,

Mají-li otevřená ústa, dívám se na zuby,

Na dívčí pupky, pokud jsou obnažené,

Na to, jak lízají zmrzlinu, jak drží kornout,

Na tvar jejich bot…

xxx

Tři služby denně. Na víc čas nemám.

Jsem na straně mostu v Taře.

Prodavač levandulové esence je na obvyklém místě. Vedle něj šedovlasý prodavač 

koberců, co si pořád popotahuje kalhoty.

Naše večerní trojka je kompletní.

Jsem zajatcem své hry.

Nemohu se zbavit svého poslání.

Koncem týdne se dny zkrátí.

Přesný den nevím. Denní služba na mostě mi ubude.

xxx

T-shirt na bazaru: „Jsem muslim. Neboj se.“

Všude oči v barvě řeky, zelené jak Neretva.

Mají lidé barvu kraje, kde žijí?

Skandinávci,

Jejich ryby, oni sami, jsou příkladem bledosti.

Indové, Arabové. Jejich ryby, oni sami pestrou hrou barev.

xxx

Utekl jsem ze služby na mostě

Na mostarské nehlídané hřbitovy.

Mezi mrtvými

Jen já živý.

U vchodu na hřbitov

Jsou bojovníci.

Jejich náhrobky stojí stejně daleko od sebe

V pozoru.

Na vrcholku hřbitova

Bezejmenné staré náhrobky

Opřené o své sousedy.

xxx

Co si pomyslí ti, co mne uvidí?

Mladík připravený ke skoku z mostu:

Opět píše

Proslaví nás?

Komu nás prodá bez našeho vědomí?

Turista:

„Ten si našel místo ke psaní!

Kdyby tak uhnul, abych si mohl vyfotografovat skok z mostu.“

Malé dítě ve sportovním kočárku:

„To není můj tatínek.“

Černá kočka:

„Není cítit kočkou.“

Dívka, která mi přináší kávu:

„Dvě eura.“

Každý:

„Takový obyčejný.“

Dívka jdoucí s matkou:

„Kouká mi na poprsí.“

Majitel obchůdku u mostu:

„Je tu celý den. To nechodí na záchod?“

xxx

Srbové jsou pravoslavní, Chorvati katolíci, muslimové Bosňáci.

Dřív se všem říkalo Bosňáci.

Ještě před tím všem Slované.

A velice dávno Illyřané.

A na začátku Sarmati z Íránu, Avaři a Gótové z Kavkazu.

xxx

Sešel jsem z mostu k řece.

Našel jsme skálu, kterou jsem hledal.

Včera večer doma v dokumentu Mostarská tragédie byly u skály ženské boty a košík na 

prádlo.

Ženu zasáhli ostřelovači, když prala prádlo, mrtvola spadla do řeky a zmizela.

xxx

Proč stejný záběr na stejném místě?

Nejdřív žena vyfotografovala muže.

Na stejném místě muž ženu.

xxx

Turista: Za války byl most zničen. Kdo ho zničil a proč?

Při hledání pravdy propadáme stranickosti.

Hledáme viníka.

Každý je viník kromě nás.

Copak asi říkají učitelé žáků, když jdou po mostě držíce se za ruce?

U vchodu do sálu valného shromáždění OSN je text první mírové smlouvy, která byla 

podepsaná po egyptsko-chetitské válce. Zná někdo vítěze války? Kdo byl v právu a kdo 

nebyl?

Ty, jenž si stál na jedné straně v téhle či v jiné válce!

Víš, kdo byli válčící strany ve druhé světové válce?

Koho to dneska zajímá?

Jakým právem zatěžujeme děti dědictvím dřívějších válek?

Aby vaše děti,

Naše děti,

Mostarské děti,

Bojovaly na „správné“ straně?

Kdyby mohli promluvit mrtví ze všech válek v dějinách…

„Mluvte, mrtví!“

„Má to smysl?“

xxx

Holubi mají na celém světě oranžové oči.

Už dlouho na sebe koukáme.

Stojí na jedné noze.

Postavil jsem se na jednu nohu.

Stál jsem tak, dokud na jedné noze stál holub.

Všiml si toho?

xxx

„Banka času“ za sto let na mostě.

Na každé straně „bankomat času“.

Uvnitř jsou naše texty, fotografie, písně, básně.

PIN je Mostar.

xxx

Proč nepřecházím přes most?

V Istanbulu jsem jezdil přes Bospor parníkem. Když jsme poprvé přejel autem přes 

most, řekl jsem: „Fyzicky jsem přejel, ale mé duši se stýská.“

V Mostaru

Nespěchám žít, ani umírat.

xxx

Mostarský most,

Kdybych byl slepý, jak by tě slyšel,

Kdybych byl hluchý, jak bych se tě dotkl?

Slova a oči jsou v pohotovosti,

Mé smysly,

Kdesi v  černé Africe.

xxx

Mostarština má dva časy:

„Před válkou.“

„Po válce.“

Válka nemá název.

Kdy se válkám dává jméno?

Mění se jejich názvy?

„První světová  válka.“

Byla tak nazvána až po druhé světové válce.

xxx

Lze muže a ženu,

Rozeznat

Podle psaní, veršů a obrazů?

Začal jsem snad psát jako žena?

Všimne si muž, jak krásnou barvu očí má nepřítel, když se s ním střetne tváří v tvář?

xxx

On, Ty, Já

Myslím na mrtvého.

Ten, který zemře, stojí proti mně.

Moje smrt je velmi daleko.

xxx

Kolik dní už jsou Ragip a Büšra v tureckém vězení?

Vězni svědomí.

Předseda vlády varuje, že to jsou teroristé.

„Vzali si jako rukojmí naše myšlenky,“ říká.

xxx

Mladík pracující v knihkupectví na mostě studuje v Sarajevu mezinárodní vztahy.

Zeptal jsem se ho, co mají za předměty.

„Terorismus a národní obranu.“

„Neříkej učitelům, co ti teď řeknu.

Jediné řešení národní obrany je likvidace národního státu.“

Kolik říší se ocitlo na smetišti dějin.

Stejný osud čeká v budoucnu národní stát.

Říkají učitelé, že se ministerstvům obrany až do konce druhé světové války říkalo

Ministerstva války?

xxxx

Můj sen

Jsem na břehu moře. Kolem mne plno skokanských věží.

Nemohu najít tu svou. Nemohu skočit do moře.

Mám na sobě červené plavky, toulám se po městě.

xxx

Emel a Mehmed se právě vrátili z Kambodže,

Kde bylo při Pol Potových masakrech zabito víc než milion lidí.

Kambodžský výraz na tváři Mostaru.

Tváře zhnusené násilím, zbavené násilí.

xxx

Jak přicházím, ozve se ze tmy,

Ženský hlas:

„Hej!“

Kvůli chladu celá zachumlaná.

Odkryla si obličej.

Amela.

Políbili jsme se.

„Mostar si řídí  hodinky podle tebe.“

xxx

„Co se děje na jiných mostech?“

Nemluví se o tom.

Nepíše.

Už dlouho mne to zajímá.

Přišla zpráva z brooklynského mostu.

xxx

Halebija, půlnoc,

Ve štěrbině opět cigareta se rtěnkou.

Jedna.

Značky Drina.

Včera při úklidu tam byly dvě.

Kdo je ta žena?

Slupky od kaštanů.

A oharek Walter Wolf.

Jako zploštělá kulka.

xxx

Na cokoliv pohlédnu, mění se ve slova přecházející přes most.

Přecházejí velice rychle.

xxx

Domnívá-li se někdo, že skočím,

Až dopíšu dopis na rozloučenou,

Tak neskočím.

Pokud něco hodím,

Bude to můj zápisník,

A začnu nový život.

xxx

Za nočního světla na mostě,

Nelze rozeznat ničí obličej.

Kdo přichází?

Kdo přechází?

Když se dívám z Tary,

Kdo je ten v černém zimním kabátě,

Co hlídá v Halebiji?

xxx

Moje čtvrť se jmenuje podle Neziragovy mešity.

Sháněl jsem jejího imáma, abych mu řekl, jaký má krásný hlas.

Jmenuje se Elvedin.

Za polední  modlitby

Se vzadu modlí dvě ženy, vpředu dva muži.

Bude-li žena vpředu a muž vzadu,

Nebude rituální očista platná?

Islám a Freud nejdou dohromady.

Vedle objevitele libida, Oidipova a Elektřina komplexu,

Je i ďábel rájem.

Může být muslim psychoanalytikem?

Xxx

Místo zvané Čardak je domek přiléhající k věži Halebija. Je to klub skokanů do vody.

Ermin ukázal z okna na můj dům.

Zaujal střeleckou pozici.

„Sniper.“

Smál se.

Smáli jsme se.

Jak se řekne Sniper bosensky?

Stejně.

Turecky?

Také.

Zabíjení lidí na Balkáně,

Je dovoz z Anglie.

xxx

Tohle je moje škola

Kniha se jmenuje Mostar Urbicid

Dva díly.

Masakr ve městě.

Mostar ve fotografiích.

Mladý skokan popadl knihu.

Začal v ní listovat.

Město před jeho narozením, 

Ožilo ve fotografiích,

A bylo ve fotografiích zabito.

„Tohle je moje škola,“

 Řekl hromadě kamení.

Xxx

Cesty,  hory, údolí,

Lesy jsou volné.

Moře nekonečná.

Pokud jde o mosty.

„Počkej, moment?“

Jsem dobrovolný strážce mostu.  

Jsem tu ve dne v noci

Cožpak jsem nezaznamenával ty, kteří přecházeli?

Jejich chůzi,

Smích,

Slova,

Všechno je uvězněno v mém zápisníku.

„Pane soudce,

Jsem nevinen.

Dělal jsem svou práci!“

U soudu svého svědomí,

Ať si z mých záznamů vezmou strážci mostu poučení.

xxx

Slunci jsem nad mostem nedal vyjít.

Nepřešel jsem zamilovaný.

Ani opilý.

Nejkrásnější chvíle,

Je při příchodu.

Nejkrásnější chvíle,

Je po rozchodu,

Se shledat.