Arnon Grunberg: Paxodol

Co chce ten Američan?“ zeptal se Poitevin.

„No, to právě nechce říct,“ odpověděla sekretářka. „Ale pořád volá.“

Julesovi Poitevinovi je padesát čtyři, má tři děti, dva syny ve věku sedmnáct a čtrnáct let a devítiletou dceru. Jemu dvě děti přišly víc než dost, ale jeho žena chtěla ještě holčičku. Pro udržení manželství musí člověk něco obětovat.

„Jak se ten Američan jmenuje?“

„Myslím něco jako Limsen.“

„Limsen? To mi nic neříká,“ konstatoval profesor.

Poitevin bydlí s rodinou v Badenweileru. Autem to má do práce v Basileji asi tři čtvrtě hodiny.  Pracuje na neuropsychiatrii a pro společnost Novartis provádí výzkum léků proti nemoci, jíž se lidově říká schizofrenie. 

Jules Poitevin, syn francouzského otce a vlámské matky, studoval v Utrechtu a získal si jméno průkopnickým výzkumem sebepoškozování u mladistvých.

Na jeho radu vyhlásila svého času Evropská unie sebepoškozování válku. Sklon řezat si do vlastního těla se šířil jako virus.

Krátce po tomto průkopnickém výzkumu ho najal Novartis, aby u něj vedl skupinu výzkumníků, která vyvíjí nové léky proti duševním chorobám. S tehdy ještě mladou rodinkou se přestěhoval do Badenweileru. Potírání duševních chorob se stalo jeho životním dílem. Bydlení v Basileji ho však nelákalo. Mylhúzy v něm také zanechaly nepříjemný dojem. Když se projížděli po okolí, dostali se náhodou do Badenweileru a on se rozhodl, že tam budou bydlet.

Rozhodnutí činil zpravidla rychle. Ačkoli to byl vlídný muž s dobře udržovanou bradkou, možná trochu uzavřený do sebe, měl autoritativní rysy. Ty ovšem člověk pro řízení výzkumného týmu potřebuje. Jeho manželka, původně socioložka, se ho zeptala: „Co mám v Badenweileru dělat?“

„Otevři si penzion,“ řekl jí.

To udělala.

„Jestli ještě jednou zavolá,“ rozhodl profesor, „tak ho přepojte.“

Dva dny nato volal Američan zas.

„Profesore Poitevine,“ pravil mužský hlas, „konečně se slyšíme. Jmenuji se Patrick Lumsen. Volám vám jménem americké vlády.“

„Co ode mě americká vláda chce?“ ptal se Poitevin.

Jistá ctižádost nebyla profesorovi cizí, ale zároveň byl skeptický k poctám, jakých se člověku může dostat. O víkendu chodil s rodinou na túry po kopcích. Když byla žena hotová s podáváním snídaně hostům, vyráželi ven. Profesor vepředu, na zádech batoh s proviantem. Na túry se chodilo i za deště. Profesor měl déšť dokonce rád. Nejstarší syn už s nimi na túry nechodil. To jsou ti puberťáci.

„To vám nemůžu po telefonu říct,“ odvětil Američan.

„Pak vám už nemohu pomoci.“

„Jde o Paxodol,“ prozradil Američan.

Paxodol byl Poitevinovým týmem vyvinutý lék nahrazující Fanapt. Fanapt byl v boji se schizofrenií úspěšný, ale Paxodol sliboval průlom.

Americká Správa potravin a léčiv se lék chystala pustit na americký trh.

„Co je s Paxodolem?“ otázal se profesor.

„Poslyšte,“ navrhl Američan. „Co děláte 14. listopadu?“

„Pracuji.“

„Můžete přijet do Bruselu?“

„To bude těžké.“

„Vyzvedneme vás v osm hodin doma a před sedmou večer budete zase zpátky.“

Profesor se díval na zprávu, kterou právě četl, potom nahlédl do diáře.

„Souhlasím,“ řekl profesor. „Víte, kde bydlím?“

„To víme,“ potvrdil Američan.

„Moment,“ pravil profesor, „abych si byl jist, že jsem se nestal obětí nějakého nejapného žertu, měl bych to rád potvrzené písemně. Na hlavičkovém papíru.“

Poitevin se stal za studií dvakrát nebo třikrát obětí nejapných žertů.

„Samozřejmě,“ řekl Američan. „Chceme vám ve všech ohledech vyjít vstříc.“

14. listopadu vstal Poitevin jako vždycky v půl sedmé. Pomohl ženě připravit snídani pro děti a hosty. Touto dobou tam mnoho hostů nebylo, pouze dva ze šesti pokojů byly obsazené.

Kravaty připadaly profesorovi zbytečné. V létě nejraději nosil polokošile, v zimě roláky. Když to bylo nutné, oblékl si přes ně jedno ze svých pěti sak, ale upřímně řečeno saka neměl rád. Oblečení odvádělo pozornost od toho, co je skutečně důležité.

Podíval se na hodinky. Bylo za dvě minuty osm, vyšel ven. Poitevin měl u sebe aktovku, kterou si s sebou bral vždycky do práce a která pocházela ještě z dob jeho studií.

Bylo mlhavo.

Před profesorovým domem stálo zaparkované šedivé audi. Z auta vystoupil muž v obleku a podržel Poitevinovi dveře. Profesor se posadil na zadní sedadlo, kde pro něj byly připravené troje noviny. Měl však s sebou vlastní čtení.

Jeli na letiště v Baden-Badenu. Muž, který mu podržel dveře, ho dovezl k malému letadlu. Poitevin byl jediný cestující. Létal nerad.

„Chcete něco k jídlu nebo k pití?“ zeptala se letuška.

„Sklenici vody,“ odvětil Poitevin.

V jedenáct hodin byli v Bruselu.

Dva muži ho autem odvezli do ústředí NATO. Mlčeli a to se profesorovi líbilo. Společenské styky ho stály hodně energie a zpravidla mu moc nepřinášely.

V ústředí ho odvedli do místnosti, kde sedělo osm mužů a jedna žena u půlkulatého stolu. Posadil se na volnou židli proti nim. Z tašky si vytáhl zápisník a plnicí pero, které dostal od tchýně. Odšrouboval víčko.

Slova se ujala žena. „Jsem Deborah Hortonová,“ pravila.

Odhadoval ji tak na pětatřicet. Možná i na míň. Měla v sobě něco pikantního.

„Společně s těmito pány mám na starosti pracovní skupinu pro záchranu demokracie. Patrně jste o této pracovní skupině ještě neslyšel.“

„Ne,“ potvrdil profesor.

„Tato pracovní skupina byla založena před pěti lety na žádost amerického prezidenta,“ vysvětlila Hortonová. „Když vyšlo najevo, že se voličstvo v Americe i Evropě a ostatně i jinde začíná radikalizovat, a když nám začalo být jasné, že se nejedná o přechodný vývoj. Voličstvo už nereaguje na hospodářskou nejistotu nebo prosperitu, na pokles či nárůst teroristických hrozeb. Stručně řečeno, úplně se splašilo. Nemohli jsme jinak, než začít pohlížet na demokracii jako na vymírající živočišný druh, dalo by se říct jako na živočišný druh, který trpí poruchou imunity. A prezident – jak asi víte, velký milovník demokracie – se rozhodl, že musí tento druh zachránit. Nasadím nejlepší muže a ženy, aby ohroženému tvoru pomohli přežít. Tohle…“

Rozhlédla se kolem sebe. „Je výsledek. Já jsem v této pracovní skupině již osmnáct měsíců. Sestavili jsme několik scénářů, zvážili jsme různé možnosti, ale po intenzivních diskusích se znalci zvenčí, ale i s prezidentem a jeho nejbližšími poradci, jsme všichni přesvědčeni, že jste naší jedinou nadějí. Nebo jinak řečeno, že záchrana demokracie je ve vašich rukou.“

Poitevin nasadil víčko na pero.

„Já vám nerozumím,“ řekl.

Slova se ujal jeden z mužů. „Jmenuji se Michael Grady. Nebudu vás obtěžovat detaily, alespoň v tomto stádiu ne, pokud máte zájem, mohu vám zaslat posudky. Ukázalo se, že lidé, kteří denně berou Paxodol, mají o šedesát až sedmdesát procent nižší pravděpodobnost, že budou hlasovat pro extrémistické strany, ať už z jakéhokoli konce politického spektra, než stejní lidé, kteří nebrali Paxodol, nýbrž dostávali placebo. Pochopitelně jsme nezůstali u jednoho experimentu. Testovali jsme váš lék na lidech z různého prostředí: na vzdělaných, nevzdělaných, černoších, běloších, Jihoameričanech, důchodcích. Výsledky jsou, profesore Poitevine, při vší skromnosti povzbuzující.“

„Kam tím míříte?“ otázal se profesor.

Slova se ujal postarší muž. „Já jsem David Halperman, jsem etický poradce této pracovní skupiny a jako filozof působím na princetonské univerzitě. Samozřejmě nám nejde o kontrolu voličstva, občanů, lidí, nechceme zničit svobodnou vůli, ačkoli odborníci pochybují, zda nějaká svobodná vůle vůbec existuje, my chceme tu vůli jako koncept, jako surovinu nechat nedotčenou. Nám jde jen o ohlazení jejích hrubých stran, odstranění nerovností, o dočasné řešení a doufejme, že s žádným jiným cílem než je záchrana toho, co nám všem leží na srdci: demokracie. Tak, jak to dneska chodí, v tom jsou skoro všichni zajedno, to totiž nejde dál. Jsme si velmi dobře vědomi nebezpečí, ale dospěli jsme k názoru, že nic nedělat je nebezpečnější než přejít do akce.“

Jakýsi plešatý muž řekl: „Jinou možností je: zrušení demokracie, nebo zrušení voličstva. To první by znamenalo porážku všech, kdo si vysoce cení humanistických ideálů, to druhé by už jen z ekonomického hlediska bylo katastrofální.“

Deborah Hortonová otevřela laptop. Řekla: „Vybrali jsme tři pokusná území v Evropě. Rakouskou spolkovou zem Korutany, nizozemskou provincii Limburg a italský region Lombardii. V první řadě proto, že to jsou oblasti, v nichž je obyvatelstvo ještě víc radikalizované než jinde, ale také proto, že jsme efektivně infiltrovali do vodohospodářských závodů v Lombardii, Korutanech i Limburku.“

Slova se ujal muž s plešatou hlavou. „Profesore,“ pravil, „nemyslete si, že to je americká operace. Tento experiment podporují vysocí funkcionáři Evropské unie. A čínská vláda podporuje tento experiment nejen slovy, Čína na sebe vzala polovinu rozpočtu. Tohle je celosvětová záchranná operace, profesore.“

Deborah Hortonová se přidala: „Pod vaším odborným vedením bychom chtěli pitnou vodu ve zmíněných regionech postupně obohacovat Paxodolem.“

„Paxodol má vedlejší účinky,“ podotkl profesor.

„Jistě,“ přiznala Deborah Hortonová, „snížená sexuální citlivost je jedním z významných vedlejších účinků. O všech vedlejších účincích jsme informováni.“

Filozof z Princetonu dodal: „Po poradě s různými etiky, sexuology a experty z farmaceutického průmyslu jsme dospěli k závěru, že bude asi nejlepší pitnou vodu obohatit látkou, která může vedlejším účinkům Paxodolu předcházet. Nemáme v úmyslu ohrozit rozmnožování, ani nechceme lidem upírat jejich oprávněnou potěchu ze sexu. Nechceme, a to je třeba dostatečně zdůrazňovat, nikoho kontrolovat, nechceme nikomu upírat volbu mezi dobrem a zlem. Jediné, co chceme, je zachránit demokracii. A vlastně bychom těžko hledali odborníka, který by byl informován o našem výzkumu, a přesto byl na pochybách: Paxodol je naší poslední a jedinou nadějí. A vy jste Paxodol vyvinul.“

Deborah Hortonová začala tleskat. Pak se roztleskali i ostatní. Profesor sklonil hlavu.

Byl pyšný, ale zároveň se cítil lehce zahanben: potlesk neslýchal moc často.

„Humanismus stojí na křižovatce,“ pravil filozof. „Když se vydá jedním směrem, navždycky zmizí, ale když se s vaší pomocí vydá tím správným směrem, půjde ho možná zachránit.“

Profesor pochyboval, díval se do prázdného zápisníku, ale už bylo pozdě, intuitivně se rozhodl: nemůže říct ne. Pokud je tohle celosvětová záchranná operace, nemůže se vyhýbat odpovědnosti.

Dva mlčící pánové ho odvezli na letiště. Tím samým malým letadlem byl za necelou hodinu zpátky v Baden-Badenu. Doma měla žena večeři na stole, ale profesor se chtěl ještě osprchovat. Pak si ve slipech sedl k psacímu stolu. Pustil hudbu. Starou písničku od Leonarda Cohena. Zatímco si četl e-maily, potichu si prozpěvoval.

„It's coming through a crack in the wall; on a visionary flood of alcohol; from the staggering account of the Sermon on the Mount, which I don't pretend to understand at all.“

Ukazovákem ťukal do stolu.

„Democracy is coming,“ zpíval si. „Democracy is coming.“

Pak sešel ze schodů.