António Lobo Antunes: Jidášova díra

Černoši, rozostření příliš prudkým chvějivým světlem, posedávali v malých skupinkách a sledovali nás s nadčasovou netečností, palčivou a slepou zároveň, jaká čiší z fotografií Johna Coltrana a jeho do nitra zahleděných očí, když vyluzuje na saxofonu hořce sladké steny opilého anděla, a já si představil, jak každý z těch černochů tiskne k masitým rtům neviditelnou trubku připravenou vyloudit tón, který vystoupá hustým vzduchem kolmo vzhůru jako lana fakírů. Vyzáblí bílí ptáci se ztráceli v dálce nad palmami v zátoce nebo u dřevěných domků Ostrova, obklopených křovinami a obalených hmyzem, kam přijížděly vypít své poslední šampaňské děvky unavené milováním bez něhy se všemi muži v Lisabonu; podobaly se umírajícím velrybám uvízlým na poslední pláži svého života, které už jen tu a tam hodí zadkem v rytmu pasodoble nejasné touhy. Kolem nás poskakovali malincí obrýlení poručici, překypující zdatností typickou pro snaživé příslušníky pracující inteligence, a vedli nás k dobytčákům, které čekaly na pontonu pokrytém řasami a odpadky, jako ponton v Cruz Quebradě, vzpomínáte, tam přece končí kanalizační výpusti táhnoucí se podél města, které tam vyvrhují odpad jako prašiví psi zvratky: všude, kam zavítají naše dobrodružné povahy, po sobě necháváme stopy v podobě manuelovských staveb a prázdných konzerv, decentní kombinaci hrdinských kurdějí a rezavých plechovek. Vždycky jsem prosazoval, aby se na nějakém vhodném náměstí v naší zemi vztyčil pomník na počest chrchlů, chrchel jako busta, chrchel jako maršál, chrchel jako básník, chrchel jako státník, jezdecká socha chrchle, něco, čím by bylo možné v budoucnu přispět k vyčerpávající definici dokonalého Portugalce: chlubí se počtem souloží a plive na zem. Co se týče filozofie, drahá přítelkyně, stačí si přečíst nějaký zásadní článek v novinách, přeplněný myšlenkami jako poušť Gobi eskymáky. A náš mozek se nakonec unaví složitými úvahami tak, že si při jídle musíme vycucnout pár ampulek, abychom vůbec dokázali myslet.

Máte chuť na další drambuie?* Pokaždé, když mluvím o ampulkách, dostanu chuť na sladké žluté likéry, v nesmyslné naději, že jejich prostřednictvím nahlédnu do tajemství lidského života díky lehké, rozverné závrati, kterou ve mně vyvolávají, že pochopím kvadraturu kruhu citů. Někdy po šesté nebo sedmé sklence cítím, že už to skoro mám, že mi chybí jen krůček, že se neobratná chapadla mého rozumu chystají každou chvíli s chirurgickou přesností uchopit křehké jádro tajemného poznání, ale vzápětí se ponořím do beztvarého veselí, do rozměklé debility, ze které se vzpamatuji až další den díky acylpyrinu a ovocným šťávám, do práce se dopotácím v pantoflích a vleču s sebou neřešitelnou prázdnotu vlastní existence, tonoucí v bahně nepoznání hustém jako cukr na dně šálku od večera. Vám se to nikdy nestalo? Nikdy jste neměla dojem, že jste už blízko, že za vteřinu dosáhnete naplnění vysněné a léta hledané tužby, plánu, který je vaším zoufalstvím i nadějí, už už po něm natahujete ruku s radostí, kterou stěží ovládáte, a najednou spadnete na záda, prsty svírají jen vzduch a vaše touhy a plány se tiše vzdalují lhostejnými krůčky, ani se po vás neohlédnou? Ale třeba takovou strašlivou porážku vůbec neznáte, třeba vás metafyzické problémy sice dokážou zneklidnit, ale jen na chviličku, asi jako nepříjemné svěděni, které za okamžik přejde, třeba jste obdařená hravou lehkostí ukotvených loděk, pohupujících se pomalu vlastním kolébavým rytmem. Ale stejně se mi na vás líbí, nezlobte se, že to tak řeknu, líbí se mi vaše nevinnost, ne obyčejná nevinnost dětí a policajtů, která vyzařuje z jakési vnitřní čistoty, získané za cenu důvěřivosti nebo blbosti, ale nevinnost moudrá, odevzdaná, téměř rostlinná, řekl bych, nevinnost těch, kteří od sebe a od ostatních očekávají to, co my dva teď, když sedíme a čekáme, až k našemu stolu zamíří číšník (směs mlhavě vágní pozornosti a znechucení z hubeného spropitného, na jaké vypadáme), kterého sem přivolává moje paže třepotající se ve vzduchu jako ruka notorického šprta.

Vlak přeplněný kufry a ostýchavými, vyděšenými cizinci v neznámé zemi, jejíž sounáležitost s Portugalskem nám připadala stejně pochybná jako pravdomluvnost ministrů, se jako načepýřený holub kolébavě sunul od pobřeží k chudým černošským osadám. Barevná bída čtvrtí kolem Luandy, líné pohyby ženských boků, hladem nafouklá bříška dětí, které nás nehybně pozorovaly z dvorků před domy, v ruce směšné hračky na provázku, to všechno ve mně pomalu probouzelo zvláštní pocit absurdity, jenž mě podvědomě zneklidňoval už od vyplutí z Lisabonu, vrtal mi v hlavě nebo ve střevech jako zhmotnění nevysvětlitelné úzkosti, kterou se mnou zřejmě sdílel i jeden z kaplanů na naší lodi, když neúnavně hledal v breviáři biblické ospravedlnění masakrů nevinných obětí. Někdy jsme se v noci potkali na kraji paluby, on s knihou v ruce, já s rukama v kapsách, společně jsme sledovali stále stejně černé, matné vlny, na nichž jako ryby tu a tam poskakovaly odrazy (ale jakých světel? jakých hvězd? jakých gigantických zornic?), jako bychom v té temnotě táhnoucí se k horizontu a čeřené jen lopatkami lodního šroubu hledali objasnění nevyslovených úzkostí. Kaplana jsem později ztratil z dohledu (jednou z mých typických vlastností je, že rychle ztrácím z dohledu všechny kněze a všechny ženy, které potkám), ale jasně jako nějakou dětskou noční můru si vybavuji jeho výraz zmateného Noema, odvedeného násilím na archu plnou zvířat trpících střevními kolikami, vyrvaných z rodných lesů, od kulečníkových stolů a zájmových klubů, aby je jménem fanatických, idiotských ideálů vrhli do dvou let naplněných úzkostí, nejistotou a smrtí. O té ostatně nemohlo být sebemenších pochyb: část podpalubí zaplňovaly obrovské bedny plné rakví a jedna poněkud morbidní hra spočívala v tom, že se člověk podle obličejů snažil uhodnout, který z nás v těch rakvích bude bydlet. Tamhleten? Já? Oba? Ten tlustý major, který se dole baví se spojařem? Pokud si člověk prohlíží příliš dlouho tváře kolem, nestanou se mu povědomé, ale začnou se podobat posmrtným maskám, kterým naše fantazie dodá důstojnost, až když nám sejdou z očí. Najednou je snazší cítit k nim sympatie, přátelství, dokonce určitou něhu, člověk je shovívavější, z blbce se stává roztomilý prosťáček. V hloubi duše pochopitelně máme strach z vlastní smrti, když vidíme umírat druhé, a tváří v tvář smrti se z nás stávají poddajní zbabělci. Nechcete přejít na vodku? Přízrak umírání se snáší lip, když máte v ústech i v žaludku oheň, a tohle pití je jako petrolej, páchne po voňavce mé pratety a má blahodárnou schopnost rozpálit mi trávicí ústrojí a následně i posílit odvahu: oheň v žaludku lip než cokoli jiného rozpouští strach, nebo chcete-li, mění naše obvyklé pasivní sobectví v bouřlivou rozechvělost, což není v zásadě až takový rozdíl, ale přece jen je v tom víc aktivity: tajemství slavného Napoleonova žaludečního vředu, chápete?, klíč, který objasňuje Wagram a Slavkov. A tyhle jedovaté, slané věcičky, které císař pochopitelně nikdy neokusil, proklouznou našimi střevy jako krystalky žíraviny a podle toho, jak silná kolika nás postihla, nás vrhnou do nejšílenějších nebo nejsladších dobrodružství. Kdo ví, třeba se dnes v noci nakonec pomilujeme jako vzteklí nosorožci, které rozbolely zuby, a až do rána budeme zahanbeně uhlazovat prostěradla pomačkaná zoufalými útoky. Sousedé pode mnou budou bez hlesu sledovat, jak ke mně domů kráčejí dva tlustokožci, kteří se za výkřiků plných nenávisti a porodních bolestí sežerou navzájem, a kdo ví, zda to v nich neprobudí už dávno zapomenuté chutě a nepřiměje je, aby se do sebe zaklesli jako dílky japonského puzzle, a nebýt nekonečné trpělivosti chirurga nebo obratného nože při definitivní kastraci, zůstali by tak navždy. Dokázala byste přinést snídani do postele a už vonět zubní pastou a optimismem? A uměla byste si přitom lehce pohvizdovat jako dávní pekaři, ti zamoučení andělé s košem na rameni místo znavené sovy ponocného, vzpomínka, která patří k méně melancholickým obrazům z dětství? Dokážete milovat? Promiňte, to je hloupá otázka, všechny ženy dokážou milovat a ty, které to nedokážou, milují prostřednictvím druhých samy sebe, což se v praxi nedá odlišit od pravé lásky, přinejmenším v prvních měsících.

Toho si nevšímejte, víno už začíná působit a za chvíli vás požádám o ruku: to už je takový můj zvyk. Když se cítím hodně sám nebo když jsem moc pil, začnou ve mně bujet manželské touhy jako pugét voskových květů, jako plíseň v uzavřených skříních, a potom jsem dotěrný, přecitlivělý, plačtivý a strašně hloupý. Předem vás upozorňuji, že v takovém okamžiku je čas pod nějakou záminkou se nenápadně zvednout, s ulehčeným vydechnutím nastoupit do auta a po návštěvě u kadeřníka zatelefonovat kamarádkám a se smíchem jim vyprávět o mých nenápaditých návrzích. Ale zatím, pokud vám to nevadí, bych si přisunul židli blíž a zůstal tu s vámi ještě na jednu nebo dvě sklenky.

Vlak, který s námi prchal z toho afrického Cruz Quebrada, od jeho věnce zrezavělých jeřábů a dlouhonohých racků, nás vyložil v kasárnách nedaleko Luandy, betonové baráky byly rozpálené horkem a na čele vyrážel pot jako puchýře po spáleninách. Do ubikací pro důstojníky, obklopených velkolistými banánovníky jako křídly padlých andělů, pronikala navzdory síti v oknech hejna komárů, kteří v noci vyluzovali nesnesitelné pisklavé zvuky, až se zdálo, že to zpívá má krev, spolykaná krátkými doušky a konečně osvobozená z mého těla. Venku mě naplňovala úžasem obloha plná neznámých hvězd. Chvílemi jsem měl dojem, že někdo jen nahradil můj běžný vesmír jiným, falešným, a že by mi stačilo natáhnout ruku a protrhnout tuhle křehkou, nezvyklou kulisu prstem, a vrátil bych se do obyčejného každodenního života, kde jsou známé tváře a pachy, které mne vždy doprovázely jako věrní psi. Večeřívali jsme ve městě na špinavých terasách plných vojáků, kterým se mezi koleny proplétali nahrbení chudáci čističi bot vrhající po vojenské obuvi pohledy plné vroucí vášně, nebo mrzáci bez nohou, kteří ostýchavě nabízeli sošky vyřezané ze dřeva kapesním nožíkem, obdobu umělohmotných miniatur Torre de Bělém z mé vlasti. Běloši s mastnými vlasy a diplomatkou pod paží tu rozvážnými gesty veksláků měnili portugalské peníze za angolské; ulice, které se všechny podobaly třídě Moráis Soares, se ve zmateném labyrintu přibližovaly k pevnosti nebo se od ní vzdalovaly; provinční neony se odrážely v kalužích jako šilhavé oranžové oči. Loď, která nás přivezla, zdvojená odrazem ve vodě, kotvila v zátoce a chystala se odplout: měla se vrátit do zimního zamlženého Lisabonu beze mne a mě štvalo, že život tam plyne dál svým tempem i bez mé přítomnosti; já si mohl jen roztrpčeně představovat, co by se dělo po mé smrti, a co bylo konec konců jen pokračováním chladné, neutrální lhostejnosti bez nadšení či tragédií, kterou jsem tak dobře znal, lhostejnosti tvořené řadou dní spíchnutých k sobě funebráckou byrokracií bez vzrušení a zápalu. Věříte na věčný neklid, na životní kotrmelce, na soukromá zemětřesení, věříte, že nadšení dává křídla? Nenechte se mýlit, má drahá, jsou to jenom optické klamy, sofistikovaná hra zrcadel, pouhá divadelní manipulace, míň reálná než karton a celofán kulis tady kolem, kterým dává zdání pohybu jen naše představivost. Jako třeba tenhle bar se svými secesními lustry, o jejichž vkusnosti se dá pochybovat, a hosty, kteří si v alkoholovém opojení a s hlavami u sebe špitají sladké banality, vzdálená hudba dává našim úsměvům tajemnou hloubku citů, jež jsme nikdy nechovali; ještě půl lahve a připadali bychom si jako Vermeer, stejně jako on schopní převést do prostého, obyčejného gesta dojemnou, nevyjádřitelnou hořkost našeho údělu. Blízkost smrti nás činí prozíravějšími nebo alespoň opatrnějšími: v Luandě jsme při několikadenním čekání na přesun do oblasti bojů výhodně směňovali metafyziku za ošuntělé ostrovní kabarety, z každé strany jednu děvku, před sebou kbelík se šumivým vínem značky Raposeira, sledovali jsme striptýz malé šilhavé holky, která se na pódiu znaveně svlékala jako stará kobra z kůže. Několikrát jsem se probudil na pokoji v otlučeném penzionu a vůbec jsem nechápal, jak jsem se tam dostal, potichu jsem se oblékl a hledal boty pod podprsenkou s černými volánky a přitom jsem se snažil neprobudit jakousi postavu zabalenou do přikrývek, z níž byla vidět jen rozcuchaná kštice vlasů. Vlastně se splnily rodinné předpovědi a ze mě se stal muž: smutná, cynická nenasytnost, způsobená sžíravou beznadějí, sobectvím a touhou schovat se sám před sebou, navždy nahradila křehké potěšení z nevinné dětské radosti, z upřímného smíchu bez dvojsmyslností, provoněného čistotou, který jako bych ještě slýchal, víte?, někdy v noci, když mířím domů prázdnou ulicí, zní ve veselých kaskádách za mými zády jako ozvěna.

* Drambuie: koktejl, jehož název pochází ze zkomoleniny keltského „An Dram Buidheach", tj. „nápoj, který uspokojil". Skládá se ze skotské whisky, vřesového medu a tajných ingrediencí.

z románu Os cus de Judas (1979) přeložila Lada Weissová