Anita Desai: Muž, který viděl, jak se utopil

Zaplatil v loubí před hotelem taxikáři, vystoupil po několika schodech, kývl na vrátného, vyzvedl si v recepci klíč a vyjel malým výtahem do prvního patra. Vešel do pokoje a všiml si, že se v něm během dne uklízelo, takže vypadal neobydleně: všechno bylo uloženo na svém místě nebo někde zastrčeno, přehoz na posteli dokonale urovnaný. Pohodil kufřík na křeslo – tak, teď teprve pokoj poznal, že do něj někdo vstoupil a že si ho přivlastnil – a pak se šel do koupelny opláchnout. Na to se těšil celou dlouhou cestu z obchodního centra až do hotelu. Starý, dýchavičný taxík s oblýskanými sedadly se proplétal ulicemi, kde se na vůz ze všech stran, dokonce i zepředu, tlačili lidé a další vozidla. Okénky dovnitř pronikal všechen prach a špína města a vsakoval se mu pod oděv, usazoval se ve všech záhybech a vráskách jeho těla. S rozkoší si teď mydlil ruce a obličej, splachoval pěnu a šplíchal si vodu za uši a na krk. „Ách,“ vzdychl a utřel se čistým hrubým ručníkem. Ách, konečně je zase ve své kůži. 

Vrátil se do pokoje, roztáhl záclony a otevřel dveře na verandu. Podél bílé stěny stála proutěná křesílka a řada květináčů s palmami. Vybral si křeslo pod pomalu se otáčejícím větrákem. Usedl s dalším úlevným „Ách“. 

Večer strávil na verandě a popíjel studené pivo, které mu na podnose přinesl číšník. Pozvolna se setmělo. Verandou začali křižovat drobní netopýři a pak mizeli dole na zahradě, kterou nejprve vyplnily stíny stromů, než ji celou pohltila tma. Elektrické žárovičky rozvěšené mezi korunami se rozsvítily, jako když se najednou rozvinou všechny pupeny. Viděl některé z hotelových hostů, jak sedí v jejich světle se sklenkami v rukou. Kdesi hrála hudba, ale tiše, nevtíravě, jak to měl rád.

Když mu zatelefonoval obchodní partner a zval ho na večeři, vymyslel si výmluvu: je hrozně unavený, chtěl by si jít brzy lehnout, aby si odpočinul před zítřejším jednáním. Po pravdě řečeno se nedovedl smířit s představou, že by měl strávit večer ve společnosti muže, který mu celý den lezl na nervy. A přestože by možná bylo užitečné, kdyby si mohli u jídla soukromě pohovořit o svých obchodech ještě před zítřejší schůzkou, nedokázal v sobě probudit dostatečný zájem: celá věc mu připadala stejně nedůležitá jako všechno, co dělal v uplynulých pětadvaceti letech. Proberou to zítra; dnes prostě nedokázal předstírat, že mu na tom záleží natolik, aby obětoval příjemný večer. Popíjel pivo, snědl obložené chleby a bramborové lupínky, které mu číšník přinesl, když se rozhodl nejít na večeři mimo hotel, a spokojeně se díval, jak se světýlka ve tmě pod verandou pohupují a kývají.

*

Po tak příjemném a klidném večeru však zjistil, že není schopen jít si brzy lehnout a usnout. Navzdory úmorné a deprimující celodenní práci vůbec nebyl ospalý. Naopak, cítil se krásně uvolněný, ale úplně čilý. Rozhodl se, že si vyjde na procházku, a přestože noc byla teplá a vlhká, namlouval si, že mu trocha čerstvého vzduchu pomůže přivolat spánek. Kromě toho by si mohl prohlédnout také nějakou jinou část města, než zítra večer odjede domů.

Hotel se nacházel v obytné čtvrti, nikoli v komerčním centru města, a ulice venku vypadala, jako obvykle ulice v takovém sousedství bývají: lemovaná stromořadím, s tlumeným osvětlením, jen několika málo chodci a skoro žádnou dopravou. Zástěnou stromů a nad vysokými zdmi prosvítaly rozzářené domy . Kráčel po chodníku a přitom si pohvizdoval, protože cítil v duši klid a mír.

Po chvíli se dostal na širokou třídu s několika jízdními pruhy. Čekal na kraji chodníku, než se na semaforu rozsvítí zelená, přešel křižovatku a pokračoval další širokou ulicí, kde byla doprava volnější. Velké lucerny osvětlovaly skoro pustý asfalt. Snadno přešel na druhou stranu a tam zjistil, že ji lemuje řada člunů, protože se ocitl na nábřeží řeky protékající městem, a že právě začíná příliv. Ucítil lehký vánek, slaný a štiplavý, neboť přicházel od moře, ale zároveň vlhký a bahnitý, protože řeka zde vytvářela deltu. Těžké plachty velkých člunů s mělkým kýlem dutě pleskaly o stožáry. Na palubách tu a tam svítily lucerny a jejich záře se chvěla na hladině jako dlouhá hadí těla.

Kráčel dál a jeho klid teď zčeřil lehký pocit dobrodružství, v němž se mísil strach a příjemné vzrušení. Při pohledu na třpytící se hladinu, vzduté vlny a zvedající se a zase klesající čluny dostal bláznivý nápad: co kdyby na některý z nich skočil, odvázal lano a nechal se jím unášet po řece! V jeho věku naprosto pošetilá, dětinská představa, až se málem hlasitě rozesmál. Dokonce vylezl na zábradlí a zrakem přeměřil vzdálenost mezi nábřežím a palubou, jako by chtěl odhadnout délku skoku. Tělo ho táhlo kupředu, on se však donutil zaklonit, aby nepřepadl. Na okamžik ztratil rovnováhu, ale pak se napřímil a rozhlédl kolem sebe, jestli ho někdo neviděl. Ne, nikdo tam nebyl, a tak přidal do kroku a vydal se dál. 

Brzy však musel zpomalit a nakonec se úplně zastavit, protože o kus vpředu, kde vedly až dolů k vodě široké schody, stála skupinka lidí. Z jejich postoje a gest bylo zřejmé, že jsou rozčilení – stáli v hloučku kolem čehosi, co jeden či dva z nich právě vytahovali z vody. Z objektu, který muži zvedali, i z nich samotných crčela voda a všichni byli zmáčení. Přesto stáli těsně kolem a cosi vzrušeně a hlasitě volali.

Nechtěl to vidět, nechtěl to slyšet. Očividně se tu odehrálo jakési drama, po němž před pouhou chvílí toužil, ale teď couvl a chystal se otočit – nechtěl s tím mít nic společného.

Jenže už ho zahlédli. Jeden mladík z hloučku na něj zavolal: „Policie? Mohl byste zavolat policii?“ A jiný, praktičtěji založený, křikl: „Nemáte tu auto? Mohl byste odvézt –?“

Nejprve jen zavrtěl hlavou a pak zvolal „Ne!“, co nejhlasitěji. „Ne, ne,“ opakoval a měl sto chutí se otočit a rychle odejít. V té chvíli však muži, kteří vyzvedli promáčený, vodou nasáklý objekt z řeky, prošli těsně kolem něj a položili břemeno na břeh. Zjistil, že stojí spolu s ostatními v kruhu a dívá se na ně.

*

Tělo ležící na bahnitém břehu bylo přirozeně úplně mokré, voda se z něj valila proudem, ale nemohlo být ve vodě dlouho, protože bylo zcela neporušené. Viděl jsem muže asi metr osmdesát vysokého, s rovnými černými vlasy, které mu řeka smetla z obličeje, z obličeje, jenž byl hranatý a snědý, měl na bradě důlek, mírně zploštělý nos a pootevřená ústa odhalující zuby. Přestože byla tma, rozeznal jsem, že má na sobě bílou košili s krátkými rukávy a kalhoty z khaki plátna – ani příliš tmavé, ale ani bílé. Z jakéhosi důvodu si zul boty, ale nechal ponožky. Ponožky byly možná zelené nebo černé, nedovedl jsem to ve tmě rozlišit a navíc byly mokré.

Hleděl jsem na něj a všímal si všech podrobností. Pak jsem se zadíval pozorněji a zaznamenal další jednotlivosti: hodinky značky Tissot s kovovým páskem, propisovací tužku zastrčenou v kapsičce košile. Obličej s odhrnutými vlasy, ploché lícní kosti, důlek na bradě, husté černé obočí, nepravidelné zuby místy příliš natlačené k sobě, jinde řídké, záblesk plomby. Do všech podrobností, do všech detailů jsem to byl já: díval jsem se na sebe – poté, co jsem strávil snad půl hodiny, hodinu ve vodě, celý mokrý a pokrytý blátem – ale byl jsem to já, do všech sebemenších detailů já. Jako bych ležel rovně natažený ve vzduchu, vznášel se nad svým odrazem pod sebou, promáčeným a zbahněným, ale byl jsem to já, díval jsem se na sebe utopeného v řece. 

Nevím, jak dlouho jsem se takhle díval. Postupně jsem si ale uvědomil, že tam takhle nehybně stojím a zírám jen já, protože všichni ostatní hlasitě drmolí jeden přes druhého: policii , doktora, telefon, zavolejte... Slyšel jsem ta slova a pak jsem viděl, jak se tři nebo čtyři muži sklánějí, podebírají mrtvé tělo pažemi a pak je zvedají a pospíchají s ním po břehu směrem k osvětlené silnici. Nešel jsem za nimi, ale zůstal stát u řeky a díval se, jak je odnášejí pryč a přitom na sebe cosi volají tmou.

Teprve když se jim podařilo zastavit nějaký vůz – nebo si ho možná zavolali a vůz zastavil záměrně – a tělo do něj naložili, propadl jsem panice. Tak jako před několika okamžiky, kdy jsem si v duchu představoval, jak skáču na palubu člunu, i teď jako by jedna moje část cítila nutkání rozběhnout se za nimi a prosit, abych směl tělo – svoje tělo – doprovázet, avšak druhá mě pevně zadržovala na místě, dokonce s takovou divokou silou, že jsem opět zakolísal a neobratně se zapotácel, i když nedovedu přesně říct zda dopředu nebo dozadu. Myslím, že jsem v té chvíli snad dokonce upadl na kolena, protože později jsem zjistil, že mám na kolenou kalhoty od bláta a také špinavé dlaně. Jenže mezitím už jsem mířil pryč, opačným směrem. Spěšně jsem kráčel po osvětlené silnici celý zmatený a v duchu si říkal, jestli jsem přece jen neměl jet s tělem do márnice a tam si je vyžádat, nebo jsem udělal dobře, že jsem odtamtud utekl.

Cestu zpátky do hotelu jsem našel – pamatoval jsem si přesně adresu – a zbytek noci jsem strávil v bezpečí svého pokoje v posteli. Následující ráno bych možná celou událost odbyl jako pouhý ošklivý sen – přelud vyvolaný neznámým prostředím, tmou a samotou –, když mi ale ráno přinesli do pokoje čaj a noviny, neodolal jsem a prolistoval stránky v naději, že v nich najdu zprávu zmiňující mé jméno, a skutečně, bylo tam, moje jméno uprostřed sloupku na straně sedm v rubrice místních zpráv. Moje jméno samozřejmě není tak jedinečné, aby nemohlo patřit nikomu jinému – jistě existuje řada lidí, kteří mají velmi obvyklé první jméno i příjmení stejné jako já. Jenže zpráva uváděla i další podrobnosti – název společnosti, pro kterou jsem pracoval, moje povolání i důvod, proč jsem právě pobýval ve městě – a článek uzavíralo konstatování, že jsem byl nalezen o půlnoci v řece, utopený. A také že jsem ve městě X „zanechal“ manželku a dvě děti. Nebyly zjištěny žádné podezřelé okolnosti.

Žádné podezřelé okolnosti? A co bylo tohle všechno? Byl jsem prohlášen za mrtvého. A přitom jsem byl tady v hotelovém pokoji, umytý, oholený, připravený pracovat, a místo toho jsem se dočetl, že neexistuji, že jsem se utopil v řece.

V té chvíli mi to bůhvíproč přišlo k smíchu, jako groteska. Myslím, že jsem se opravdu rozesmál – cítil jsem, jak se mi z hrdla dere chraplavý zvuk, který jsem považoval za smích. Jak se člověk zachová, když se dozví něco takového – když se dozví, že není?

Opět jsem propadl panice a nebyl jsem schopen cokoli podniknout. Toho dopoledne jsem se měl zúčastnit obchodního jednání, kvůli němuž jsem do města přijel. Ale jestliže jsem byl mrtev, jestliže v novinách otiskli zprávu o mé smrti, jak jsem mohl dál pokračovat ve své existenci a dodržet smluvené schůzky, účastnit s jednání a chovat se, jako by se nic nestalo? Moje kolegy a partnery by jistě pohled na mě šokoval, možná vyděsil. Jak bych jim mohl způsobit takový hrůzný zážitek? A koneckonců i sobě?

Rozmýšlel jsem si, jaký by byl v mé situaci nejlepší postup, a prozatím zůstal v hotelovém pokoji. Telefon nezazvonil. Pak mě napadlo, že zanedlouho dost možná přijde někdo z mé firmy pro moje věci, třeba aby se v nich pokusil najít vzkaz na rozloučenou (nejsou-li zjištěny žádné „podezřelé okolnosti“, obvykle se uvažuje o sebevraždě), a to mě tak rozrušilo, že jsem se rozhodl pokoj okamžitě opustit. Chvíli jsem uvažoval o tom, že si zabalím kufr a vezmu ho s sebou, ale pak jsem si to rozmyslel a usoudil, že tím by se moje zmizení teprve stalo podezřelým. Nechám-li svoje věci tady, bude se smrt utopením jevit pravděpodobnější. A tak jsem uprchl bez jediného zavazadla.

Celý život jsem se vždy choval zodpovědně, proto mi přišlo zatěžko vyklouznout z hotelu, aniž bych zaplatil účet, ale když jsem sestupoval do haly, uvědomil jsem si, že recepční možná četl noviny a všiml si v nich mého jména. Pokud by tomu tak bylo, určitě by se při pohledu na mě hrozně vylekal. Na druhé straně, protože se zatím nepřišel do mého pokoje ani podívat, ani ho vyklidit, zdálo se, že o ničem neví. Kdybych se však u něj zastavil a účet vyrovnal, nepochybně by moje kolegy, kteří do hotelu určitě přijdou, o tom informoval. A tak mi nezbývalo nic jiného, než se vytratit a nechat účet nezaplacený. Byl jsem z toho značně nesvůj, ale musel jsem se přemoci a co nejrychleji proběhnout halou ven na ulici. Před hotelem stál taxík a mě napadlo, že bych do něj mohl nastoupit a své zmizení tak urychlit, ale pak jsem se v duchu zarazil: „Kam vlastně pojedu?“

Teď jsem si opravdu nevěděl rady. Můj dosavadní život skončil, znamená to tedy, že si musím vytvořit nový?

Podobnou nadějí a vidinou se v průběhu života jistě zabývají mnozí z nás. Jak by to bylo krásné, říkáme si, kdybychom mohli ukončit ten nudný, nanicovatý, prázdný a jednotvárný život, který vedeme, a začít žít jinak – a v novém životě si dopřát všechno, po čem naše srdce touží. Ano, ale když to zkusíte, okamžitě před vámi vyvstanou stovky otázek bez odpovědí a pochybností bez jistot. Žádný zážitek vás neuvrhne do většího zmatku. Nový život – ale jaký má být? A kde začít?

Přiznávám se, že jsem následujících několik dní – už nevím kolik – jen tak bez cíle bloudil a zkoušel to chvílemi tak, chvílemi onak. Uvažoval jsem samozřejmě o tom, že někam odjedu; bylo mi jasné, že nejlepší by bylo přemístit se do jiného města, do jiné části země, kde nikoho neznám a kde nikdo neslyšel o mé „smrti“. Zjistil jsem ale, že se k tomu nemohu odhodlat. Nedokázal jsem v sobě potlačit touhu být svědkem toho, co se bude dít, teď když jsem „zemřel“. Dokonce jsem si zahrával s myšlenkou, že půjdu na svůj vlastní pohřeb. Nakonec jsem nutkání odolal jen proto, že bych se nevyhnul pohledu na svou rodinu, jež se pochopitelně musela pohřbu zúčastnit. Věděl jsem, že bych se nedokázal ovládnout a předstírat před nimi „mrtvého“. 

Nevěřil jsem si, že bych měl nervy na tak bizarní zážitek, a tak jsem se držel stranou, avšak celou dobu jsem pociťoval neobyčejnou tíseň, jež mě nutila svírat a zase rozevírat pěsti a co chvíli si otírat slzy, které se mi valily po tvářích. Nedokázal jsem vlastně přesně pojmenovat příčinu svého žalu – truchlil jsem nad sebou nebo nad tím zemřelým, nebo jsem plakal pro ty, od nichž jsem byl odloučen a které jsem nemohl jít utěšit?

Začínal jsem chápat, že se celý život dělí na dvě poloviny nebo snad nekonečný počet zlomků, že nic není úplné, dokonce ani ten nejsilnější nebo nejčistší cit. Moje budoucí cesta se před mýma očima násobila a i na tu nejjednodušší otázku se nabízely stovky možných odpovědí.

Bloudil jsem tedy dál a byl stále nerozhodnější. Neodkázal jsem vůbec nic podniknout. Připadal jsem si jako v pasti, uvězněný ve svém životě, ve svém „bývalém“ životě, jak jsem si ho teď zvykl nazývat. Spal jsem tam, kam jsem zrovna došel – na lavičce v parku, na schodech, na kusu pytloviny, jednou dokonce na starých novinách. Jedl jsem, co jsem našel; někdy jsem hlady šilhal, jindy jsem se najedl a vzápětí všechno vyzvrátil. Vím, že jednou za mnou po ulici běhaly děti a posmívaly se mi; jinde na mě zuřivě štěkali a cenili zuby psi, až vyběhli strážní a odehnali mě pryč. Nějak se mi vždycky podařilo všem utéct a většinou mě nechali na pokoji. Samozřejmě jsem začal brzy vypadat jako žebrák, protože jsem měl jen jeden oděv, ve kterém jsem odešel, a v kapse skoro nic.

*

V tomto stavu jsem konečně jednou nastoupil do vlaku – bez jízdenky, tu jsem si už dávno nemohl dovolit – a vrátil se do města, které kdysi bývalo mým domovem. Tou dobou už na mě byl žalostný pohled, protože jsem na slunci i v dešti přežíval na ulicích, nemytý, většinou bez jídla. Připadal jsem si, a patrně tak také vyhlížel, jako toulavý pes, který konečně našel cestu domů, ubitý, bolavý, vystrašený, hladový. A jako ten hladový pes jsem si představoval, že se připlazím k bráně svého domova – pořád ještě jsem byl schopen takových příjemných představ – a po cestě až k verandě, a byl jsem si jist, nebo jsem alespoň upřímně doufal, že mě tam moje rodina najde a uvítá, jako by uvítala ztraceného domácího mazlíčka, a zahrne mě svou péčí a láskou.

A vskutku se mi podařilo k té bráně doplazit a zůstat tam stát u živého plotu. Nahlédl jsem přes něj a viděl, že dům stále stojí, že má verandu a dveře a okna a střechu úplně stejné, jako když jsem tam ještě bydlel. 

Vypadal tak přívětivě, tak útulně, ale já jsem přesto zůstal venku na cestě, dokonce jsem se ani neodvážil dotknout brány a odsunout závoru. Spatřil jsem totiž na cestě a před domem spoustu aut a lidí, kteří měli velmi napilno, neustále vycházeli ven a vynášeli nějaké krabice, kufry, bedny a balíky a nakládali je na čekající nákladní vůz. Po dlouhé době, kdy mi připadalo, že uplynulo mnoho hodin, vyšla z domu moje žena – moje žena! v duchu jsem ji tak stále nazýval, i když ta slova teď zněla podivně, protože jsem si už nebyl jist, že mi patří, a vlastně jsem nechápal, jak jsem si to vůbec kdy mohl myslet – oblečená celá v bílém jako vdova a po dobou stranách ji doprovázeli její rodiče. Všichni byli ve smutečních šatech. Velmi mě to sklíčilo. Chtěl jsem se k nim rozběhnout a poprosit je, aby se zase převlékli do veselých barev. Což už zapomněli, jak jsem měl rád pestré barvy, jak jsem své ženě kupoval šaty ve všech odstínech duhy, jak jsem trval na tom, aby moje dcera nosila červenou a žlutou a oranžovou? Teď však za nimi vyšly i děti a v rukou si nesly krabičky a košíky se svými – o tom jsem nepochyboval – nejvzácnějšími poklady. Všichni společně sestoupili po schodech k podloubí, kde na ně čekal velký automobil, v němž jsem poznal vůz svého tchána. Díval jsem se, jak do něj nastupují, a pak se chvíli nic nedělo. Dívali se zpátky na dům a loučili se s ním? Anebo vzpomínali na mě, jak mě tady naposledy viděli? Potom auto nastartovalo, rychle a poslušně, a hladce se rozjelo směrem k bráně. 

Znovu jsem se instinktivně přitiskl k živému plotu. V posledních dnech, když jsem se potloukal městem, jsem se naučil schovávat, být neviditelným, a tak auto projelo kolem a nikdo z osob sedících uvnitř se za mnou ani neohlédl. Všichni měli tváře obrácené kupředu s očima upřenýma před sebe, jako by se dívali do budoucnosti. To byla jejich hlavní starost – budoucnost? Možná se na ni těšili, samou dychtivostí se jí nemohli dočkat?

Když jsem to viděl, když jsem viděl, že mají před sebou budoucnost, na kterou se tolik těší, nebo k ní aspoň tak odhodlaně směřují, musím přiznat, že jsem pocítil, byť s trochou hořkého rozčarování, jistou úlevu. Jako bych se od nich konečně odpoutal. Moje žena, moje děti, můj dům – to všechno už mi nepatřilo a já jsem kupodivu necítil lítost, že jsem je ztratil, ale spíše se mi ulehčilo, že jsem byl zbaven toho břemene. 

Vůz se vzdaloval po silnici, až zmizel v dáli.

*

Dlouho jsem tam plný zármutku vyčerpaně seděl, až jsem nakonec od domu odešel, a protože jsem nechtěl jít ulicemi, kde bych mohl potkat nějaké sousedy nebo známé, procházel jsem bočními uličkami, které mě dovedly až k řece protékající na předměstí. Nebyla to mohutná, široká řeka jako ve městě, kde jsem zemřel, ale pouhý bahnitý, klikatý potok, který se vinul mělkým písčitým korytem, na jehož březích sušili pradláci vyprané látky a podél něhož stálo několik chatrčí se slaměnou střechou. Neměl jsem tušení, kdo v nich bydlí. Byl už večer a já jsem se zastavil na břehu a díval se, jak pradláci balí látky, nakládají je na hřbety malých oslíků a pak je odvádějí pryč. V chatrčích se slaměnými střechami se rozhořely ohýnky, z nichž se linul temný, dusivý kouř. Ke kamenům u řeky přišel chlapec s hrncem, nabral vodu a  pak se otočil a zamířil zpátky. 

Začalo se stmívat a já jsem usoudil, že můžu bez obav a nikým nepozorován sestoupit k vodě. Zul jsem si boty, o které jsem kupodivu ještě nepřišel, a nechal je v trávě u cesty. Pak jsem zamířil dolů, přešel písek, který mě píchal do chodidel, a stanul u řeky. Připomínala spíš kanál než přirozený vodní proud, ale já jsem ji tolik potřeboval, takže jsem se sklonil a nabral do dlaní trochu vody, kterou jsem si nejprve opláchl obličej, pak hlavu a nakonec se jí napil. 

V takovém potůčku bych se nedokázal utopit, ani kdybych chtěl. Stál jsem na kamenech, hleděl na kalně matnou hladinu a v duchu si říkal, jestli to opravdu chci: utopit tohle tělo, které tady zůstalo, utopit tohoto dvojníka svého bývalého já, které už zemřelo. 

Čekal jsem, jestli nepocítím nějaké instinktivní nutkání, které by mi dalo odpověď. Co zvítězí – život, nebo smrt? Vzpomínal jsem, jak jsem kdysi stál na břehu řeky – za naprosto jiných okolností, v naprosto jiném stavu! – a představoval si, že skočím na palubu člunu a nechám se jím unášet po proudu až na moře, ale teď jsem necítil vůbec nic, žádné puzení, ani takové, jež bych v sobě musel potlačit.

Uvědomil jsem si, že mi můj dvojník tím, že zemřel, nenabídl žádnou možnost, ale naopak mě jakékoli touhy po ní zbavil: tím, že dospěl ke smrti, mi uzavřel cestu k životu. 

Při tom pomyšlení jsem pocítil takovou beznaděj, že jsem klesl na kolena do bláta.

*

Ráno za svítání přišel chlapec s hrncem znovu k řece pro vodu. Pohled, který se mu naskytl, jej donutil stát a chvíli se dívat, nejprve ze svažitého břehu, pak z větší blízkosti z kamenité mělčiny. Když poznal, že ve vodním proudu leží obličejem dolů mužské tělo, úlekem upustil hrnec na kameny. Ozvalo se hlasité, zvonivé zařinčení a hejno vran zvědavě posedávajících na písku se hlučně rozlétlo do všech stran.