Anita Desai: Hladovění, hodování

Táta, syn daňového výběrčího z Patny, jehož jedinou horoucí touhou bylo poskytnout svému potomkovi co nejlepší vzdělání, mezitím pobíral ve škole všechny ceny, jako mladý muž hrál tenis, vystudoval práva a nakonec si vybudoval vlastní solidní praxi. To všechno se děti dozvídaly především ze starých fotografií, zarámovaných diplomů, zašlých medailí a rozhovorů během návštěv příbuzných. Mámatáta jen zřídkakdy mluvili o dobách, kdy nebyli jeden. Těch několik málo příhod, o kterých vyprávěli samostatně, nabylo časem na velkém významu právě díky své vzácnosti a jedinečnosti.

Máma vyprávěla: „Za mých mladých let děvčata nedostávala doma cukroví nebo oříšky ani jiné pamlsky. Když se někdy koupily na trhu nějaké lahůdky jako třeba cukroví nebo oříšky, dostali je chlapci. Naše rodina naštěstí nebyla natolik ortodoxní, aby nám maminka nebo tety občas potají něco nepodstrčily.“ Zasmála se, když si na to vzpomněla – na pamlsky podstrčené potají.

Táta vyprávěl: „Když jsem byl malý, neměli jsme doma elektřinu. Když jsme se chtěli učit, poslali nás ven, abychom se s knihami posadili pod lucernu. Během zkoušek tam sedával celý kroužek studentů, kteří si nahlas odříkávali učivo. Bylo dost těžké soustředit se na práva, zatímco si ostatní odříkávali filosofické poučky, básně v sanskrtu nebo data z britských dějin. Ale my jsme to dokázali – zkoušky jsme složili.“

Táta vyprávěl: „Nejlepší student našeho ročníku studoval dnem i nocí, každý den. Nakonec jsme přišli na to, jak to dokázal, že se tolik učil. Během zkouškového období si ostříhal řasy, takže kdykoli se mu klížily oči, začaly ho řasy píchat a on se probudil a mohl se učit dál.“

Tátovy historky byly spíš bolestné. Máminy se většinou týkaly jídla – hlavně sladkostí – a rodiny. To by mohlo být kruté – tolik toho zůstávalo nevyřčeno a ponecháno jen představivosti – ale děti o minulosti nijak zvlášť nepřemýšlely, protože jim mámatáta stačili. Tím, jak splynuli v jedno, nabyli na velikosti, vážnosti a autoritě, takže už tak působili dostatečně úctyhodně: nepotřebovali vlastní, oddělenou minulost, aby se jevili ještě mocnější.

Občas se stalo, že na chvíli probleskl náznak toho, jací byli, než se spojili ve své existenci siamských dvojčat na houpačce na verandě. Uma někdy žasla, dokonce se trochu styděla, když takový odlesk individuality zaznamenala – například jako když máma chodila se svými přítelkyněmi hrát žolíky, což dělala tajně, protože táta zásadně nesouhlasil s jakoukoli formou hazardu. Když se vypravila k sousedům na dopolední partičku, nevykasala si sice sárí ke kolenům a neskákala přes plot, ale vlastně to skoro takovým dojmem tak působilo. Začala se chovat – a taky během hraní mluvit – tak nějak rozverně, dětinsky. Nacpala si tváře nabízenými betelovými svitky – další povyražení, které táta odsuzoval – a v očích jí zasvítily šelmovské ohýnky, když se smála a všelijak pohazovala hlavou, aniž by dbala na slušné vychování. Tiskla si karty na prsa a koketně mrkala řasami. Když jí Uma nahlížela přes rameno nebo se připlížila Aruna, aby se podívala, proč má ze svých karet takovou radost, odháněla dcery jako dotěrné mouchy. „Huš. Jděte si hrát s kamarádkami.“

V poledne se vracela k obědu, protáhla se mezerou v živém plotě a dcery ji následovaly, a jakmile vstoupila na verandu, nabyla opět své obvyklé obezřetné vyrovnanosti, sebekázně a znaveného klidu.

Když se táta po příchodu z kanceláře zeptal, co doma celé dopoledne dělaly, nahrbila se a ovívajíc se vějířem s povzdechem odpověděla: „Bylo táák horko, co by se dalo dělat? Nic.“

Táta se nikdy neodchýlil od své původní povahy, spíš naopak. Když ráno volal na šoféra, aby předjel s autem, a když pak do něj nasedal, vyzařovala z jeho chování naléhavost, jako by sebemenší zdržení mohlo skončit výbuchem. Jestliže se někdy naskytla příležitost zastavit se pro něj v kanceláři, vždy seděl za ohromným stolem jako vladař nějaké malé provincie, velkým kapesníkem si otíral zátylek a přitom udílel rozkazy svému tajemníkovi, písaři i klientům a všemi pohyby i výrazem obličeje jako by se uzavíral v krunýři své autority, až celý zmizel pod jeho matným olověným leskem.

Máma mu vždycky pečlivě zabalila tenisovou soupravu a poslala ji po poslíčkovi, který pro ni přijel z kanceláře na kole. Připevnil si tašku pod kovový držák, šlápl do pedálů a vyrazil zpátky. Máma ho zamyšleně sledovala pohledem, dokud nezabočil z brány na silnici.

Uma by ráda věděla, jestli si v duchu představuje, jak se táta za zástěnou ze zeleného voskovaného plátna v rohu kanceláře převléká. Musela si přiložit dlaň na ústa, aby nevyprskla smíchy.

Potom se máma posadila na verandě na houpačku a tam na něj, sama, čekala a přitom dohlížela na holčičky, jak si z oblázků, listů, větviček a okvětních plátků měsíčků sázejí na seschlém trávníku zahrádku. Občas je podrážděně okřikla, když se začaly hádat příliš nahlas.

Odpoledne se pomalu přeneslo do mlhavého večera a konečně se na cestě objevilo auto. Táta vyskočil a svižně, s pohupující se raketou v ruce, vyběhl po schůdcích na verandu. Měl na sobě bílé bavlněné šortky, které mu máma poslala, široké nohavice mu plandaly kolem hubených lýtek. Kovové sponky zanechaly v pase na látce rezavé skvrny. Máma se pravidelně zlobila, když pradlák přinesl z prádelny šortky s rezavými skvrnami. Hubovala mu také, když zlámal velké bílé knoflíky, které pak musela znovu přišívat, na nose brýle, rty sevřené soustředěním. Táta měl na sobě také bílou košili s krátkými rukávy a zeleným nebo modrým lemem. Zářil energií, uspokojením a potem. „Porazil jsem Šankara šest – pět, šest – dva,“ hlásil, když je míjel cestou do šatny, bavlněné ponožky vyčerpáním skrčené kolem kotníků. Bylo slyšet, jak se spokojeným povzdechem odhazuje raketu.

Na verandě nikdo nepromluvil. Máma tam seděla ohromená jeho úspěchem, jeho zdatností. Pak zevnitř zaslechly rachocení kbelíku a šplouchání. Z odpadní roury vedle domu vytryskl proud mýdlové vody a razil si cestu mezi suchým listím, až skončil v bahnité louži pod keříky bazalky a jasmínu. Dívky na něj mlčky hleděly.

Konečně se máma probrala a zvolala: „Umo! Umo! Utíkej říct kuchařce, ať přinese tátovi citronádu!“

Uma se rozběhla.

z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová
foto: Martina Sobotková