Anita Desai: Baumgartnerova Bombaj
20. června 2012 10:35
Byl to jen další z dusných, chmurných, vojensky šedivých dnů, vlekoucích se za sebou v jednotvárné řadě, která snad nikdy neměla skončit, dokud i ten poslední zajatec nezestárne, nezemře a nepromění se ve svém hrobě v prach, když náhle do tábora vběhl muž a křičel: „Hitler ist tot! Hitler je mrtvý! Mrtvý!“
Vyvedeni z míry nečekanou novinou a hlasitým pokřikem se muži na kavalcích vztyčili a užasle na něj hleděli. Muž se zastavil a celý se třásl. „Je to pravda,“ vypravil ze sebe, „válka skončila. Hlásili to v rádiu.“
Rozhostilo se zvláštní ticho. Baumgartner spolu s ostatními Židy napjatě čekal, jak na oznámení zareagují ti, kteří táboru veleli. Sledovali, jak se celá mašinérie lágru jaksi zpomaluje a zadrhává. Všechny obvyklé zvuky – šum hlasů, které chvílemi zesilovaly až do křiku a pak zase slábly – zcela utichl. Muži slyšeli, jak společně dýchají, dokonce jak se potí. Musela zaznít siréna, rozječet se píšťalky a rozdrnčet zvonky, aby se znovu začali hýbat a vrátil se jim hlas. Pokračovali ve svých obvyklých činnostech obvyklého dne – řadili se do fronty na jídlo, jedli, oplachovali a utírali misky, chodili si pro vodu, ale všechny jejich pohyby byly nesoustředěné, roztržité a hlasy klesaly do nepřirozeného šepotu. „Kdy teda otevřou brány a pustí nás ven?“ ptali se šeptem jeden druhého a okamžitě si odpovídali: „Nebuď blázen, Petře. Když skončila minulá válka, trvalo dva roky, než zrušili zajatecké tábory. Musejí se rozhodnout, co s námi.“ Mladý Petr se začal rozčilovat, dokonce se choval agresivně. Divoce mával rukama a křičel: „Proč? Proč? Proč?“ Museli ho chytit a uklidňovat. Když se konečně utišil, kamarádi ho odvedli. Baumgartner jen přihlížel. Zazněla trubka. Odvedli je na seřadiště. Na stožáru sice vlála britská vlajka, ale velitel se nechoval o nic sebejistěji než předtím. Dlouho hleděl kamsi do dáli, jako by čekal, až se před ním v rozvířeném prachu zhmotní mlhavé hory. Nakonec vydal rozkaz, aby se odebrali do ubikací. Muži se šouravě rozcházeli a přitom se navzájem dloubali lokty do žeber: „Neví, co má dělat.“
V ubikacích jen tak posedávali. Nikomu se nechtělo hrát karty. K večeru si někteří vzpomněli, že Kulturabteilung naplánoval na dnešek koncert. „Půjdeme tam?“ Připomínka koncertu ostatní rozladila. Někteří namítali, že koncert se prostě konat nemůže, jiní byli toho názoru, že se konat musí. Musí zaznít Bach a Beethoven – pro Německo, na jeho počest. Členové orchestru byli sami na vahách, zda hrát či nehrát, a bezmocně přihlíželi, jak se ostatní hádají. Nakonec se přece jen chopili svých nástrojů a poněkud provinile zamířili do sálu. Muži se po chvíli vydali za nimi, aniž se přestali dohadovat, ale zjevně potřebovali vzájemnou společnost, pocit jakési sounáležitosti. Usadili se na židlích rozestavených před pódiem, ale opona zůstávala spuštěná. Po určité době začali někteří dupat, jiní pokřikovat.
To, co následovalo, připadalo Baumgartnerovi stojícímu vzadu u dveří jako scéna z nějaké divadelní hry – jako by herci na jevišti předváděli divákům své nacvičené role. Hudebníci vyšli s nástroji v rukou před oponu. Nezačali ale hrát, a nikdo nepromluvil. Stáli před ucouranou šedivou oponou ve zmačkaném, vybledlém, roky starém oblečení, v rukou drželi nástroje a hleděli dolů na své boty. A pak konečně jeden z nich dal nohy k sobě, napřímil záda, zvedl obličej a se zavřenýma očima začal hlasem sevřeným přívalem citů zpívat píseň o hrobech a pohřbívání, o smrti na bojištích, o umírání a porážkách:
„Ich hat’ ein Kamerad,
Einen besseren find’st du nicht...“
Muži v sále se zachvěli. Baumgartner viděl, jak někteří vstávají, jako když orchestr hraje hymnu. Jeden po druhém otevírali ústa a přidávali se ke zpěvu:
„Die Trommel schlug zum Seite,
Er ging an meiner Setie
In gleichem Schritt und Tritt,
In gleichem Schritt und Tritt.“
Baumgartner stál a vnímal tíhu jejich porážky, uvědomoval si, jak je obludná, groteskní, dusivá. Chtěl zvolat „Dost!“ Chtěl jim říct, že to je jejich porážka, ne jeho, že jejich země možná prohrála, ale pro něj tohle znamená vítězství, sice pozdě, strašlivě pozdě, ale přece jen vítězství. Samozřejmě neřekl nic, jen tam bezmocně stál a uvědomoval si, jak nedostatečným, nemohoucím a neschopným představitelem vítězství je on sám. Což se ani vítězství nemůže jevit jinak než v barvách porážky? Ne. Cítil, jak ho břímě porážky, byť nezasloužené, zaléhá a drtí.
z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová
foto: Petr Machan