I skřeky a domorodé písně beze slov patří do poezie, říká básník Jerome Rothenberg

Přes osmdesát sbírek poezie a deset antologií usvědčuje Jeroma Rothenberga coby nezanedbatelnou postavu americké literatury. Nezávisle na číslech však Rothenberg přispěl hlavně do oblasti takzvané etnopoetiky - oboru, který v šedesátých letech sám spoluzaložil během studií "globálních kořenů poezie".

V jejich rámci se pokusil předefinovat poezii z usazené literární formy na divoký, primitivní styl vyjádření, jenž přesahuje hranice celých kultur. "Ale ti z nás, kdo píší složitější poetické formy, už se dávno rozloučili s představou, že by náš žánr proslul," řekl Rothenberg minulý týden na Festivalu spisovatelů Praha v rozhovoru pro HN.

Vaše raná poezie z padesátých let reagovala na politickou atmosféru. Jak vnímáte tu dnešní?

Spojené státy momentálně prochází obtížným obdobím. Celková politická úroveň klesla na nejnižší stupeň, jaký pamatuji, a ze strany státu se šíří nejrůznější podoby kontroly - od odposlouchávání telefonů a počítačů až po spolupráci soudů. Zatím toho k nesprávným úmyslům nikdo nezneužívá, ale pokud by se k moci dostali špatní lidé, procedury pro obtěžování a represi občanů už mají v podstatě založeny. A to je nebezpečné.

Jako by se Amerika vracela nazpět.

Koncem devadesátých let jsem v jedné své básní napsal, že ačkoliv přichází nové milénium a konec dvacátého století, v některém ohledu jako by znovu začínalo století devatenácté. Spousta věcí se vyřešila, jiné, jako například antikoncepce, jsou stále aktuální. A evoluce sama o sobě je z pojmového hlediska víc napadána ve Spojených státech než v Evropě.

Kdy jste začal posuzovat poezii z globálního hlediska?

Podvědomě už odmala, ale teprve ve svých třiceti letech jsem si tyto myšlenky vědomě formoval. Pro moji generaci bylo uvažování v globálním měřítku způsobem, jak překonat jazykové a kulturní bariéry naší éry, a tím pádem zdolat hranice oné nemoci, jež se rozmohla v polovině 20. století - té, co náš svět dovedla k válce a šedesáti milionům zmařených životů.

Odkud se vzala etnopoetika?

Když jsem ji začal zkoumat, obecně se nevědělo, že poezii lze hledat ve všech koutech světa. Tušilo se, že umění vzniká na celém světě, ale nikoliv přímo poezie. A mně brzy došlo, že byť se domorodé kultury nemusí projevovat poezií v našem slova smyslu, svoji podstatou jí plně odpovídají - byť se někdy jedná třeba o sled nevysvětlitelných skřeků. S tímto vědomím jsem začal vnímat poezii na každém kroku. Tím spíš v kontextu své generace, která přicházela s vlastními formami a dále je rozvíjela.

S jakými formami?

Například už dadaisté a futuristé přišli s takzvanou zvukovou poezií, typem básnictví beze slov. Při zevrubném ohlédnutí za primitivními kulturami také nalézáme vokální části písní beze slov, složené z čistě extatického projevu, a tedy jakési básnictví beze slov. Podobné formy vyjadřování existují už celá století, možná tisíciletí.

Co vám to zjištění přineslo?

V první řadě obrovské vzrušení. Když jsem tu tezi přijal za svou, rapidně vzrostl počet mých literárních objevů. V polovině šedesátých let jsem část tohoto druhu poezie uskrovnil do knížky Svatí řemeslníci.

Ale ne všechno bádání bylo literární. Začátkem sedmdesátých let jste s rodinou žili v rezervaci indiánského kmene Seneků...

Jeden antropolog jménem Stanley Diamond mi vyčítal, že toho příliš odvozuji z knih, ačkoliv jako správný antropolog bych měl provádět vlastní pozorování. Proto jsme v New Yorku nasedli do auta a zamířili na sever, kde jsme v následující dekádě strávili spoustu času s kmenem Seneků. Dva roky jsme s nimi celou dobu žili v rezervaci. Byla to výjimečná zkušenost, trávit čas s lidmi, kteří si až do dvacátého století udrželi své náboženství i starobylou kulturu.

Objasňoval jste si přes poezii někdy vlastní kořeny?

Když jsem začal mít dost globálního kulturního bádání, obrátil jsem pozornost sám k sobě jako k člověku, jenž vzešel z hluboce kulturní tradice. Začala mě lákat představa mé vlastní, soukromé poetické antologie. Proto jsem si stanovil přídavné jméno "židovský" jako určující termín a na jeho základě jsem pátral, co vše lze považovat za typicky židovské vlastnosti. V polovině sedmdesátých let jsem pak narazil na nové, skryté formy poezie, a později je sebral do antologie židovské poezie od "domorodých" časů až po současnost. Jmenuje se Velká židovská kniha a má přes pět set stran.

Má poezie své místo i v současnosti?

Myslím, že ano, byť ne ve všech svých podobách. Pokud za poezii považujeme i text primitivní písně, pak lze doložit, že takové písně dál vznikají i dnes. Ale ti z nás, kdo píší složitější poetické formy, už se dávno rozloučili s představou, že by náš žánr proslul. Přitom právě o to jsme v šedesátých letech, a zřejmě mylně, usilovali. Podle mě se dnes víc poezie píše než čte.

publikovaly Hospodářské noviny (1. 5. 2012)
Připravil Frank Kuznik

foto © Martina Sobotková