I po masakru na Nebeském náměstí jsem snil o návratu do Číny, říká básník Duo Duo

Během čínské kulturní revoluce pracoval básník Duo Duo na zemědělské brigádě. Z Číny uprchl v červnu 1989, kdy měl mít den po masakru na náměstí Nebeského klidu autorské čtení v Londýně. Laureát Neustadtské mezinárodní literární ceny žil v exilu patnáct let, jenže v roce 2004 se vrátil a začal vyučovat na univerzitě v Chaj-nanu.

"Poezie by měla existovat nezávisle na politice," řekl v rozhovoru pro HN jedenašedesátiletý autor, který byl v dubnu hostem Festivalu spisovatelů Praha.

Jak je to v Číně se svobodou projevu?

Cenzura není stejná jako před dvaceti ani třiceti lety. Verše lze vydávat v literárních i specializovaných poetických časopisech, každoročně se koná spousta básnických festivalů a setkání po celé zemi. S vydáváním už problém není, protože se nepíše politická poezie. A to je dobře, poezie by měla existovat nezávisle na politice. Nemá proklamovat velká gesta - to ji banalizuje.

A jaká by tedy měla být?

Poezie je především o jazyku, takže se snažím psát jazykově na úrovni a přitom říkat něco nového, ne pouze opakovat staré pravdy.

To se asi docela obtížně čte.

Poezie není o tom, zda jí někdo rozumí. Básně musíte prožívat, a to lze jedině srdcem - v tom tkví rozdíl mezi poezií a prózou. Na západě i v Číně dnes každého zajímá akorát smysl a význam básně, ale podle mě je obtížnější umět verše docenit než pochopit. Dobrá báseň má významů několik. Není jako bonbon, který rozbalíte a sníte.

Jak poznáte dobrou báseň?

Každý máme svůj vnitřní jedinečný kód: proto mohou různí lidé na tutéž báseň reagovat každý jinak. Dobrá báseň se mě musí dotknout, zaútočit na mě smyslově tak, abych ji - byť nechápu, co chtěl básník říci -, četl podruhé a potřetí a doceňoval, jak je bohatě napsaná. Pokud báseň okamžitě pochopíte, pak ji odložíte a už se k ní nevrátíte, a to je básníkova smrt.

Jak se stal básník z vás?

Na základní škole jsem poezii nenáviděl a nikdy by mě nenapadalo, že ji budu psát. V roce 1972 mě obrátily dvě události: nejprve jsem se ocitl na brigádě s dvěma čínskými básníky, kteří se věnovali moderní poezii. Když jsem ji četl, přišlo mi, že je velmi špatná. Pak jsem naopak objevil velmi dobrý překlad Baudelaira a ten mě přiměl k tomu, abych začal podobně psát i já sám.

Jakou roli tehdy měla poezie v Číně?

Spousta mladých Číňanů začala psát verše, akorát neměli možnost publikovat. Já jsem chtěl psát o skutečném životě na venkově, o tvrdém životě rolníků - to mi přišlo důležité.

Proč jste se po masakru na Nebeském náměstí nevrátil do Číny?

Udělal jsem, co jsem musel. Byl to nezapomenutelný zážitek, ale pohřbil jsem jej hluboko v srdci a nemohu o něm ani mluvit. Nebyl jsem sám. Čínu tehdy opustilo tři sta tisíc lidí, takže jde takřka o zážitek celé jedné generace. Všechny nás hluboce ovlivnil. Dnes jsou věci jiné, ale vzpomínku bychom měli udržovat. Tehdy jsem hodně psal zvlášť pro holandské noviny; celý svět věděl, že se masakr stal a že bylo potlačeno demokratické hnutí. Museli jsme ty hrozné příběhy vyprávět.

Co vás přimělo k návratu?

Žil jsem na západě patnáct let a nebylo snadné se vždy uživit. Stárnul jsem, neměl jsem zaměstnání, a tak jsem snil o tom, že se jednou budu moci vrátit. Pak mi přátelé nabídli profesuru na univerzitě v Chaj-nanu. To jsem nemohl odmítnout.

autor: Frank Kuznik
publikovaly Hospodářské noviny (13. 5. 2012)