Hanif Kureishi: Spisovatel musí být nebezpečný

V rozhovoru uvažuje nad radikalizací muslimů v Británii i nad kontroverzním posláním spisovatele. 

V románu The Black Album jste v roce 1995 popsal prostředí britských radikálních muslimů, příběh vrcholí pokusem o teroristický útok. Myslím, že se vám povedlo předpovědět další vývoj – výbuchy v londýnské dopravě nebo loňské výtržnosti. Přivedl vás k napsání románu nějaký konkrétní podnět? 

V roce 1989 byla vynesena fatva proti Rushdiemu, což je zjevně jedna z nejdůležitějších událostí v poválečné literatuře,a možná v literatuře jako takové. Jak víme, psaní bylo odjakživa nebezpečné. Spisovatelé byli vždy umlčováni, zakazováni, vězněni, což se děje po celém světě dodnes. Takže mluvit – vyjádřit se – je nebezpečné. Je nám jasné, že jsou určité věci, které není možné říct. Mluvit nebylo bezpečné ani v dnešní České republice, dokud byla pod komunistickou nadvládou. A mě zajímá právě ten konflikt mezi touhou hovořit nebo touhou vědět, touhou psát, svobodnou představivostí – a autoritou. Autoritou, která chce mít vše pod kontrolou. Můj román The Black Album vypráví o mladém muži váhajícím, jestli stát na straně náboženské autority, což mu dává pocit, že někam patří, že má svou tradiční identitu, nebo jestli chce být na druhé straně, kterou bychom mohli charakterizovat jako svět liberalismu, svobodné sexuality, individualismu. 

Musel jste proniknout do prostředí, které jste v románu popsal? 

Nikdy nesbírám informace. Věci se mi přihodí a já je pak sepíšu. Při téhle příležitosti jsem ale opravdu chodil do mešit a zapřádal rozhovory. Takže jsem prováděl výzkum, který bych normálně nedělal, protože jsem si uvědomil, že se něco děje v téhle mé komunitě. Ti lidé vyrostli tak jako já v rodinách, které přijely do Británie v padesátých, šedesátých, sedmdesátých letech. Ana konci osmdesátých let se radikalizovali. 

Takže spouštěcím momentem byla fatva? 

Ne, ne, začal jsem se o tu otázku zajímat už v osmdesátých letech, kdy jsem si poprvé uvědomil islamizaci Pákistánu. Něco podobného se očividně dělo i v jiných muslimských zemích. Na Západě se po staletí odehrával konflikt mezi náboženstvím a uměním. Náboženství se potom vytratilo. A já si koncem 80. let uvědomil, že znovu žijeme ve světě, kde se náboženství střetává s kreativitou. Jakýmsi zvláštním nietzscheovským způsobem jsme se vrátili na místo, odkud jsme vyšli. 

V románu Buddha z předměstí jste popsal svérázný svět londýnských předměstí – změnila se od sedmdesátých a osmdesátých let? 

No, moje matka žije pořád v domě, kde jsem vyrůstal... ta oblast je určitě daleko víc rasově smíšená než tehdy, kdy v ní žila bílá střední třída a mezi nimi my, jediná "asijská" rodina. Daleko víc to tam teď působí jako Londýn. Tehdy měl pro nás tamní život zvláštní význam, stejně jako pro naše sousedy znamenalo něco mimořádného, že tam jsme. 

Takže rodiny cizinců dnes nezažívají situaci, v jaké jste byl vy? 

Kdybyste byl somálský uprchlík žádající o azyl a skončil na předměstí, nemluvil byste zrovna dvakrát anglicky a byl byste muslim, možná by vám vaše okolí také nepřišlo přátelské. Asi byste se stal předmětem jistých, řekněme, pochybností, jak se to stalo nám. 

Vašimi knihami se proplétá vztah k rockové hudbě – co pro vás znamenala? 

Pro mě byl klíčový moment, kdy jsem si začal uvědomovat americkou kulturu. Americké filmy – třeba Easy Rider, americké psaní, tedy Henryho S. Thompsona, Toma Wolfa, Jacka Kerouaka. Na předměstí jsme ale byli docela odříznutí, k těm věcem jsme se dostávali leda prostřednictvím rozhlasu. Před lidmi ze sousedství jste nemohli říct, že čtete Baudelaira. Ale jakmile jste se zmínili, že posloucháte Deep Purple, Jimmyho Hendrixe, Jefferson Airplane, popovídali jste si. Takže to byla naše kultura, a byla to rebelská kultura střední třídy. 

Vidíte nějakou paralelu s dneškem? 

Mí synové poslouchají spíš hip hop. Mají rádi třeba 50 Cent. 

Vida, takže zase vliv americké hudby… V románu Something to Tell You (2008) vystupuje docela netradiční model rodiny složené spíš z nejrůznějších přátel než z párů, rodiny, která funguje na více úrovních. Tomu tradičnímu modelu je vzdálená. 

Pod pojmem tradiční rodina si představuju americké předměstí, rodičovskou dvojici, dvě děti. V devatenáctém století něco takového neexistovalo a dneska už také ne. V takové rodině jsem vlastně vyrostl, jenže myšlenka rodiny se proměňuje, rodina prochází mutací. Lidé střídají vztahy, přicházejí k nevlastním dětem... 

Ve svém románu tu rodinu popisujete dost pozitivně… 

Rodiče jednoho spolužáka mého syna jsou lesbický pár, se kterým žila ještě předchozí partnerka jedné z nich, takže rodina toho chlapce sestává ze tří žen. Vznikají prostě různé nové konfigurace, které podle mě posilují kreativitu. 

Hlavní postava Something to Tell You je psychoanalytik. Vidíte nějakou podobnost mezi profesí spisovatele a psychoanalytika? V české komunistické minulosti byl spisovatel "inženýrem lidských duší". 

Psychoanalytik se snaží, aby se jeho pacient cítil šťastnější a zdravější. Kdežto spisovatel vyjadřuje něco, co je ve společnosti. Kafka mluví ke mně, Kundera mluví za mě. Spisovatel zastupuje zřejmě určitý druh svobody, představivosti, věrohodný střed. Měl by být někým, kdo o věcech něco ví, kdo je tvůrčí. Vlastně poskytuje terapii prostřednictvím kultury. Divadlo, hudba, poezie slouží právě k tomu, abychom se mohli spatřit, pochopit se. 

Váš román Intimacy (1998, česky Byli jsme si blízcí) vzbudil kvůli své otevřenosti ohledně intimních a osobních detailů pozdvižení. Existuje nějaká hranice intimity, kterou byste jako spisovatel nechtěl překročit? 

Romanopisec, spisovatel se musí cítit naprosto svobodně. Musí mít svobodu, aby tu hranici mohl překročit, o což se spisovatelé právě snaží. A proto jsou nebezpeční, dělají problémy. Spisovatel vysloví to, co druzí lidé nemůžou. Spisovatel popisuje poznání, kterému se ostatní brání. 

Takže ta hranice se musí překročit? 

Spíš otestovat. Když jsem byl mladík, můj otec měl doma zakázané knihy. Henryho Millera, D. H. Lawrence, Vladimira Nabokova, všechny tyhle spisovatele obviňovali, že tu linii překročili. Dnes už nikdo neřekne, že Milenec lady Chatterleyové by se měl zakázat. Dnešní překročení hranice intimity bude za deset let působit normálně. Nebude to nic intimního, naopak něco, co dělá každý. 

Cítíte se být součástí tradice britské realistické prózy, jakou představuje Charles Dickens? 

Nejsem si jistý, jestli anglické psaní je realistické. Když si vybavíte literaturu 19. století, tvoří ji Alenka v říši divů, Frakenstein, Dorien Gray, Jackyll and Hyde. Existuje v ní důležitá linie fantasmagorického psaní, ta tradice podle mě prostě není realistická. Britské psaní bylo dost ujeté, zvlášť ty knihy, které jsem zmínil, připadají mi jako jakési podivné metamorfózy Kafky. Dickens samozřejmě zobrazil Británii 19. století, ale velice přehnaným, karikovaným, bláznivým způsobem, plným symbolických představ. 

Co pro vás znamená cesta do Prahy, je součástí literárního provozu, prostě jednou položkou turné? 

Určitě to není "součást turné". Přijel jsem, abych se něco dozvěděl o Havlovi, o Kunderovi, o Kafkovi, o pražském jaru, o vlivu Velvet Underground na Prahu, o životě za komunismu, o městě. Rád bych si popovídal se zdejšími lidmi, můj pobyt pro mě znamená velkou příležitost. Představuju si, co asi znamená žít v tomhle městě – tedy co to znamená pro literaturu. 

Chystáte nějaký další titul? 

Napsal jsem novou knihu, ale zatím nevyšla. Ještě pořád ji přepisuju. Snad se objeví příští rok. 

O čem je? 

O indickém romanopisci v 70. letech. A o mladíkovi, který s ním přichází udělat rozhovor. Takže v ní uvažuju, co to znamená, být spisovatel, a proč je to vzrušující. 

 

Připravil MAREK TOMAN (autor je spisovatel, překladatel a diplomat)
publikovaly Lidové noviny 18. dubna 2012