O Kureishiho románu Gabrielův dar

Kureishi ale nezůstává jen u jednoho tématu, neboť na pozadí příběhu jednotlivce postihuje problémy, které zaměstnávají mysl podstatné většiny lidí. Jeho romány charakterizují svou dobu, v tomto případě náladu Západu na přelomu 21. století.

Jak vlastně Kureishi postihuje dnešní dobu? Můžeme si klást otázku, zda ve společnosti převládá spíše egoismus, vyjádřený bezohledností jedince k okolí a okolí k jedinci, nebo rozmělňování mezilidských vztahů, rozpad tradičních hodnot jako je manželství, anebo pokroucená přátelství? Zdánlivě se zdá, že ve spleti soudobých dilemat zanikají tradiční hodnoty jako láska, ryzí přátelství a víra v dobro.

Na život v románu Gabrielův dar nahlížíme Gabrielovýma očima. Gabriel je vnímavý teenager, kterému zrovna odešel ze života otec, jenž neumřel, ale opustil matku, resp. byl vyhozen. Jedná se tedy o častý vzorec krize manželství v západní kultuře. Gabriel ukazuje čtenáři útrapy, jimž je po rozpadu rodiny vystaven intelekt mladého muže. Gabrielův otec Rex reprezentuje talentovaného zkrachovance, který se kvůli své neschopnosti přizpůsobit se požadavkům na živitele rodiny propadá až na samé dno společnosti. Jeho stav se dá shrnout do Kureishiho citátu: „Někteří lidé měli potřebu vést sebezničující život, který se pro ně ale snadno stal návykovým, a pak už z něj nebylo úniku“ Gabrielova matka už má dost skutečnosti, že musí kromě ženské role v rodině zastávat i roli živitelky. Manželství tak ztrácí opodstatnění přímo úměrně s aktuální dysfunkčností Rexe v roli živitele. Rex je bez milosti vyexpedován z dosavadního domova a nikdo se Gabrielově matce vlastně nemůže divit. Nutnost zapuzení manžela není přebita ani nadstandardním vztahem Rexe k synovi, kterému dokáže dát Kureishiho protagonista cenné lekce do života i bez rodičovského „klišé“, což ho v kritickém okamžiku vymaní z prostředí jemu tak známých ztracených existencí. Není náhodou, že tíha existence leží na bedrech ženy, čímž zjevně Kureishi naznačuje, že ženy jsou houževnatější a musí být možná mnohem pragmatičtější než muži.  Praktičnost je vlastně častější v ženském principu než v tom mužském. Muž typu Rexe představuje postavu snící o ideálech, která ovšem není ochotna přizpůsobit se přízemnějšímu životnímu diktátu. Jeho žena zase touží po stabilitě, lásce a perspektivě, která jí ovšem není poskytována, přestože má potenciál přinášet do vztahu inspiraci, podporu a pochopení.  Je ovšem těžké být inspirován jednou osobou celý život a tato skutečnost je zkouškou instituce zvané manželství.

Selhání otce vede syna Gabriela k myšlenkám: „Rodiče a učitelé tu byli od toho, aby v ně člověk věřil, nebo aby se s nimi alespoň hádal. Když už ale takhle nefungovali anebo pochybovali, tak jako jeho táta, kde měl člověk hledat zákonitosti a pravidla? Kdo by mu dokázal vysvětlit, co se to děje?“.  I ve výchově by měla být stanovena určitá pravidla, hranice, neboť jejich absence dětem přináší jen zmatek a následná volná výchova má ve finále spíše negativní vliv na jejich stabilitu. Vlastně se všichni stáváme nestabilními v nestabilních společnostech.  Demokracie spěje na hranu svých možností, jelikož dochází k narušení evolučních mechanismů, které jsou zdravé k vývoji.  Neexistující mantinely, jasného rozlišení dobra a zla způsobují rozpad hodnot.  Hlavním cílem mnohých se stalo uspokojování osobních potřeb. To ovšem nevede k žádnému dlouhodobému naplnění, neboť  se nejedná o exkurze za hranici „konzumního uspokojení“.

Absence člověka, který by byl pro Gabriela oporou, ve skutečnosti vyvolá jeho potřebu si někoho takového zosobnit ve své mysli. Gabriel přišel v dětství o identického bratra Archieho – dvojče, které si v sobě od té doby uchovává. Zároveň ale Gabriel pochybuje o své identitě a ani neví, jestli sám náhodou není vlastně Archie:

Jeho rodiče nevěděli, který z nich je který. Jeho matka tvrdila, že dokud byl ještě Archie naživu, oni, a pouze oni, byli schopni je od sebe rozeznat. Ale nedávno otec přiznal, že dal omylem třeba jednomu z nich dvakrát za sebou stejnou dávku léku nebo že je občas dali do špatných postýlek a zjistili to až druhý den ráno. To mu vnucovalo myšlenku, že byli vlastně neustále navzájem zaměňováni. Možná, že on je ve skutečnosti Archie a Gabriel je vlastně mrtvý.

Přes všechny pochyby duch Archieho pomáhá Gabrielovi překonávat jeho samotu, radí mu, co s životem: „Archie říkal, že se věci ještě můžou změnit, ale že by měl pokračovat, aby zjistil, co všechno se může stát.“ V konci si tedy zoufalý Gabriel vytváří ve své mysli „autoritu“ v podobě bratra, aby si zachoval osobní integritu.

Skoro dvě třetiny románu nenabízí žádnou uspokojivou verzi budoucnosti pro Gabrielovu rodinu. Gabriel pozná, v jak špatných podmínkách otec žije, že už je jen krůček od toho, aby se z něj stal bezdomovec, neboť není schopen docházet do jakéhokoliv zaměstnání a místo toho se upijí na dluh. Ani láska ke Gabrielovi ho nedokáže dohnat k nějakému kroku ven z destruktivního způsobu života. Když už to vypadá, že neveselý konec se blíží, volá Rexovi do jeho díry Lester Jones, legendární rockový zpěvák, v jehož kapele kdysi hrál Rex na baskytaru.  Kdyby si býval byl nezlomil na turné nohu, pravděpodobně by s kapelou vystoupil do závratných výšin, v kterých by už nikdy nemusel, tak jako Lester, řešit peníze. Lester a Rex v tomto momentu od sebe nemohli být vzdálenější v rámci společenském žebříčku. Kureishi jejich opačnou životní situací připomíná, jak tenká hranice může být někdy mezi úspěchem v životě a opakem. Rex byl ve své době obdobně populární jako Lester, ale nešťastná náhoda ho uvrhla do zapomnění.  Lester Rexe vyhledal, jelikož ho pouze potřeboval využít. Když se spolu potkali, nezajímal se ani chvilku o to, jak Rex žije, nebo snad, jak by mu mohl pomoci. Měl zájem pouze vytěžit ze setkání materiál pro své paměti, neboť samotnému se vzpomínky na začátky kapely již vypařily z hlavy. Tato epizoda je v knize další parabolou symbolizující jak se v našem egoistickém světě vzdalujeme od pevných vzorců, jako jsou přátelství a pomoc druhým, a místo toho nastupuje nelítostný boj o vlastní úspěch.  Úspěšní si nechtějí připomínat běžnou existenci a problémy druhých zanechávají v „karanténě“, aby se jimi snad nenakazili. Přesto si Lester všimne přítomného Gabriela, rozpozná jeho talent a daruje mu svůj obraz. Rex vnímá dar pouze jako dobře zpeněžitelnou komoditu, ovšem pro Gabriela symbolizuje dílo povzbuzení k životu, který by měl vést k nějakému cíli. Lester umí vidět pod povrch a zároveň naznačuje něco, co ho asi předurčilo být výjimečným, neboť říká:

Já píšu písničky, i když přesně nevím jak. Když mě něco napadne, napíšu si to a udělám z toho píseň. Fantazie není nic jinýho, než schopnost vidět to, co ve skutečnosti neexistuje…. Každej z nás je šílenec. Ale jen někdo dokáže to svoje šílenství využít tak, že z toho vznikne něco zajímavýho….. Talent je sice dar, ale musíš ho rozvíjet. Fantazie je jako oheň v peci, musíš ji neustále zásobovat, živit a starat se o ni. Od jednoho ohně chytne další.

Když Gabriel namítne, že on sám v malování kopíruje jiné umělce, Lester mu dál radí: „Důležitý je, co s těma ukradenejma motivama dál děláš. Když něco vezmeš a použiješ to k něčemu jinýmu, pak to má smysl. Pokud to jen okopíruješ a nedáš do toho nic svýho,  nevytvoříš vůbec nic.“

Vývoj románu a osud rodiny se vlastně láme setkáním s Lesterem. Narušení školní docházky paradoxně přináší potřebný impulz k navrácení „štěstěny“ – Gabriel jde s otcem za Lesterem v době, kdy má jít do školy, ale později se vlastně ukáže, že samotné setkání s Lesterem bylo významnější než nějakých dvacet let školní docházky. Protože úspěch je zároveň spojen s náhodou, s originalitou a vybočením z davu, často i s nepřizpůsobivostí, i když ne úplnou. Jakoby v dané chvíli Lestrův úspěch nakazil Gabriela. Toto stěžejní setkání je symbolizováno názvem celého románu - Gabriel`s  Gift…

Klíčovou interpretaci má Gabriel`s Gift v podobě Gabrielova nadání, díky jehož existenci jsou nakonec rodiče nasměrováni k smysluplnému životu. Gabriel se sám ujme odpovědnosti za otce a téměř násilím ho donutí přijmout práci placeného učitele synka z bohaté rodiny, jehož jediným zájmem je kytara. Otec zprvu proti své vůli zjišťuje možnost uplatnění, aniž by potlačil sám sebe a využívá nakonec svých schopností zaujmout mladé nekonformní lidi, ke kterým má stále blízko, protože sám vědomě odmítl dospět. Možná konečně dospívá v tomto okamžiku, kdy přebírá odpovědnost za svůj život. Postupem doby začne chápat, že nemusí být super úspěšný jako Lester, aby dal svému životu smysl, ale že může být užitečným a ještě dělat práci, která ho dokáže zabavit. Gabrielova matka to vystihuje slovy: „Řekla bych, že jsem si vždy myslela, že jenom lidi s opravdovým talentem mají nějaký svoje poslání nebo jsou nějak důležitý, zatímco my ostatní jsme jen pěšáci. Tvůj otec nemá žádnej zvláštní talent a často ho něco úplně dodělá. Ale to neznamená, že nemůže bejt užitečnej.“  Gabriel sumarizuje jeho „prozatímní a relativní úspěch“ slovy: „Je hodně užitečnej, přestal brát podporu z pracáku. Dokonce mi nedavno dal nějaký peníze.“

Prostřednictvím Gabrielova daru - nadání  se v ději začnou události obracet k dobrému, což je symbolizovano návratem otce domů. Rex začne vydělávat peníze a s jeho novou situací se mu vrátí sebevědomí, kdy zjišťuje, kde může být v životě také jeho místo. Danielovi tak říká:  „To je to jediný, co nakonec chlap v mým věku nejvíc potřebuje, když večer utahanej zaleze do postele - vědět,  že si tě nějaká ženská vybrala a že s tebou chce bejt – to je životní úspěch.“ Je tedy přijat zpět do rodiny.  Román tak vlastně končí happy-endem, protože se rodina ozdraví a všichni její členové se konečně mohou realizovat. Kureishi tímto svému čtenáři dává naději, že je možné vždy se postavit osudu, přičemž často jde jen o to probudit tvůrčího ducha a dát si realistické cíle. Zároveň připomíná smysluplnost existence rodiny.

V dnešní době se páry rozcházej až moc rychle. Proč s tím chce každej hned seknout? Když v klidu ustojíš to špatný, co občas přijde, můžeš objevit něco novýho. Pro mě je to, že s ní můžu zase bejt, skoro jako bych měl novou přítelkyni... Chtěl bych ji finančně podporovat, aby mohla dělat to, co ji baví. Na to bych byl pyšnej.

Ze spleti komplikovaných lidských vztahů nechává Kureishi vystoupit jistý blahodárný účinek rodinné pospolitosti, který je přítomen, pokud jsou ji všichni zúčastnění schopni přijímat s trochu realistickým očekáváním. Kureishi tím vlastně vzkazuje, že možná, někdy není od věci, vrátit se k tradičním hodnotám a cílům. Je ovšem na každém z nás, co si nakonec vybere.

Autor: Marie Kmoníčková

knihu vydala Mladá fronta v roce 2008 v překladu Martina Karlíčka a Patricka Ungermanna