Juan Goytisolo: Voltaire a islám

Toto volání je sice obecně správné a zaslouží si naši podporu, ale vyžaduje řadu upřesnění, a to nejen z důvodu rozmanitosti poměrů existujících v muslimském světě, ale i kvůli různorodosti postojů, často vzájemně si odporujících, jež Voltaire k tomuto tématu zaujímá. Zredukovat jeho nesmírně rozsáhlé dílo na tragédii Fanatismus aneb Prorok Mahomet, napsanou v roce 1739 a poprvé uvedenou v Comédie Française roku 1742, znamená omezit se na velmi krátké období v jeho filosofické a literární práci. Pročtení jeho téměř neobsáhnutelných Sebraných spisů nám ukazuje, že „patriarcha Ferneyský“ a přítel mocných vládců tohoto světa, jako byli Fridrich II. Pruský nebo Kateřina Veliká, neustále vysvětloval své myšlenky, názory a pocity týkající se těch, kterým říkal „Mahometáni“ – což bylo nesprávné, ale v té době běžné označení – v esejích, článcích v Encyklopedii, osobních zápiscích, korespondenci, románech i divadelních hrách. Počítám-li správně, bylo to ve více než třicítce textů – jak říká Etiemble, „v období svého zrání a stáří se Voltaire zabýval [prorokem a jeho náboženstvím] náruživě a zároveň rozvážně“.

Vzhledem k tomu, že tak velké množství dokumentů, v nichž autor opakuje jinými slovy to, co už řekl, pozměňuje to a dosti často si protiřečí, zde nelze shrnout, sáhl jsem po vynikající knize Djavâda Hadidiho Voltaire et l’Islam  vydané v roce 1974 nakladatelstvím Publications orientalistes de France, která bohužel ještě nebyla přeložena do španělštiny.

Od doby nezadržitelné expanze Osmanské říše na Balkáně a v severní Africe – zvláště po pádu Konstantinopole a pokusu zmocnit se Říma – zájem francouzských kronikářů o křížové výpravy a přítomnost Saracénů na Iberském poloostrově ustupoval rostoucí fascinaci, smíšené se závistí a strachem, ve vztahu k Turkům. Obraz Mohameda a muslimů se do 16. století shodoval s legendami vytvořenými při takzvané Reconquistě, jejíž mytický a extravagantní obsah analyzoval Edward Said v Orientalismu. Tuto literaturu náboženské a militantní povahy, k níž se mladý Voltaire dostal četbou Buffiera, Maracciho a Bossueta, brzy vystřídala díla cestovatelů do nové Mekky na Bosporu. Množství postřehů, informací a popisů týkajících se „úhlavního nepřítele křesťanstva“ vedlo ke vzniku skutečné proturecké nátlakové skupiny, kterou tvořili především hugenoti a luteráni: Guillaume Postel, Philippe de Fresne-Canay, Tavernier, Chardin, D’Hebertot, Tournefort a další autoři, které jsem pozorně četl, když jsem se připravoval k napsání Osmanského Istanbulu [Estambul Otomano] (a k nimž by bylo třeba připojit tvůrce mimořádné Turecké cesty [Viaje de Turquía], jímž byl patrně španělský protestant Juan de Ulloa, souzený a „smířený“ při autodafé ve Valladolidu v roce 1554).

Ačkoli v době, kdy Voltaire složil uvedenou tragédii, už hlásal své deistické učení – o „přirozeném náboženství“ nezkaženém žádným typem příkazů nebo dogmat –, nebral ještě v úvahu poznatky, které přinesl ideový proud příznivě nakloněný Osmanům a které vyvracely hrubé výmysly a báchorky náboženské tradice. Ve Fanatismu aneb Proroku Mahometovi je jeho portrét proroka jako horlivého a ctižádostivého muže, dobře obeznámeného s mechanismy lidské duše vhodnými pro dosažení jeho cílů, doprovázen přídomky očerňujícími jeho charakter a falešné zázraky. Vlastně když text čteme pečlivě, v útoku na Mohameda se skrývá ještě jeden útok, a sice na Mesiáše křesťanů a na biblické proroky. Tak tomu rozuměla velká část pařížského publika: jansenisté to cítili jako narážku a dílo napadli.

Sledujeme-li chronologicky pozdější spisy od sbírky Le Sottisier (souboru anekdot, nepochybně pramene Flaubertova Slovníku přejatých myšlenek) po Rozpravu o mravech z roku 1756, vidíme, jak Voltairova hlavní témata – nenávist k fanatismu, zpochybnění zjevených náboženství, odsouzení spojení nebeských a pozemských zájmů s cílem přimět horlivce k válce – dostávají tvar současně s prohlubováním jeho poznatků o islámu a Osmanech, což byl výsledek jeho přátelství s Henrim de Boulainvilliers a četby anglického překladu Koránu. Zatímco se zvýrazňuje jeho kritika Ježíše, kterého ve svých Filosofických listech označuje za fanatického a odcizeného, jeho pohled na Mohameda se zjemňuje do té míry, že mu přiznává vlastnost spravedlnosti a houževnatosti: „Zákonodárce muslimů, mocný a hrozný muž, nastolil svá dogmata svou odvahou a zbraněmi, a přesto se jeho náboženství stalo mírným a snášenlivým. Božský zakladatel křesťanství, žijící v pokoře a míru, kázal odpuštění násilností, ale jeho svaté a mírné náboženství se vinou naší zběsilosti stalo tím nejnesnášenlivějším a nejbarbarštějším ze všech.“ (Rozprava o mravech, 6. kapitola) Změnu, k níž mezitím došlo, ovlivnil jeho už nepopiratelný, i když nestálý a vrtošivý obdiv k Osmanům. Evokace inkvizičních hranic pro portugalské Židy v Candidovi v protikladu k žertovným dobrodružstvím hlavního hrdiny na dvoře Velkého Pána, jakož i příhody Scarmentada, hrdiny jeho rozkošného románu Zadig  v sultánových zemích, se řadí k proturecké tradici hugenotů stejně tak, jako byl Voltaire svými odpůrci označen za „patriarchu in petto Konstantinopole“. Ve svém Pojednání o snášenlivosti – napsaném v důsledku popravy několika volnomyšlenkářů, jako byli Calas a rytíř de la Barre, jehož sochu připomínající jeho mladickou revoltu mně ukázal Jean Genet v Abbeville – se Voltaire pouští do výmluvné obrany Turka: „Velký Pán vládne pokojně dvaceti národům různých vyznání. Dvě stě tisíc Řeků žije bezpečně v Konstantinopoli. Sám muftí jmenuje řeckého patriarchu a představuje ho císaři“ (sic) a říše, dodává, „je plná jakobitů, nestoriánů a monotheletů“. Vnitřní války mezi křesťany – podobné těm, které dnes ničí islámský svět – podněcovaly jeho rozhořčení proti fanatismu, podle něho viníka za veškeré zlo na světě. Po letech pak ve „Vyznání deistů“ odsoudil to, že zatímco křesťané na březích Bosporu svobodně nosí svého Boha po ulicích, v Evropě „se každý kalvinistický kazatel odsuzuje na šibenici nebo k lámání v kole a ti, kdo jej poslouchají, na galeje“. K tomu Voltaire dodává: „Ach národy, srovnávejte a suďte.“

Soužití různých vyznání bylo v souladu s filosofovým deismem – který neměl nic společného, na to nezapomínejme, s Diderotovým ateismem – a s jeho hlubokým přesvědčením, jež bychom dnes nazvali multikulturalistickým, že totiž snášenlivost usnadňuje výměnu myšlenek nad náboženskými názory a, jak poukazuje Hadidi, podporuje morální a materiální rozvoj a zároveň udržuje mír a prosperitu uvnitř států. Ale ve svém dobovém nadšení pro osmanský model Voltaire dospívá k překvapivé obraně polygamie, „užitečné pro společnost a rozmnožování“ (druhu), protože „doba ztracená těhotenstvími, plenami, nepříjemnostmi typickými pro ženy zjevně vyžaduje, aby se tento výpadek kompenzoval“ (!). Ještě více matoucí je toto: ve svém článku ironicky nazvaném „Ženy, buďte poslušny svých manželů“, autor, kterého obdivuje Aján Hirsí Alíová a další feministky, patrně aniž by ho pozorně četly, nejenže si myslí, že Mohamed byl k ženám velkorysejší než David, Šalomoun a ti, kteří je a posteriori ospravedlňovali jako svaté církevní otce – což je do určité míry pravda –, ale také a v protikladu k 38. verši koránské súry Ženy (4) popírá, že muslimští muži nad nimi zaujímají postavení a vyžadují od nich poslušnost, což určitě, dodává Voltaire, imponovalo svatému Pavlovi.

Jak vidíme, v celém svém rozsáhlém a často obdivuhodném díle se Voltaire mýlí, opravuje, protiřečí sám sobě. Jeho nenávist k postavě Ježíše se zmenšuje, jak přichází stáří. Jeho ocenění Mohameda jako zakladatele „moudrého, přísného, mravného a humánního náboženství“ mu nebrání ve vytrvalém zavrhování jeho postavy. Nezměrnost voltairovského doktrinálního korpusu obsahuje bezpočet aspektů a nabízí se k protikladným výkladům. Autor Candida a Zadiga – jejichž opakovaná četba mě nepřestává těšit – navíc trpěl nepokojnou ctižádostí a z ní pramenícím lichocením vládcům, kteří jej chránili a nimiž si čile dopisoval. Pro ně, Fridricha II. Pruského a ruskou carevnu, plánoval křížovou výpravu proti Osmanům, které obdivoval, s cílem zničit „uchvatitele“ trůnu Konstantinů a Marků Aureliů, tedy sultána a papeže. Ovšem tyto vrtochy a nedostatky mají malý význam v porovnání s jeho radikálním odsouzením fanatismu a každé dogmatické víry.

Vraťme se na začátek: islámský svět roku 2006 potřebuje mnoho Voltairů, aby se oprostil od své nevědomosti, zaostalosti a sektářských bojů, které ho ničí. Změna v postavení žen, tohoto škodlivého vedlejšího produktu biblického původu – recept je můj, ne Voltairův –, je nepostradatelným nástrojem pro jakýkoli projekt modernizace a je třeba podpořit některé nedávné kroky podniknuté dobrým směrem. Avšak kromě radikálního Voltaira v jeho boji proti nesnášenlivosti je možné se mnohé naučit od toho Voltaira, který se snažil pragmaticky analyzovat rozmanitost a protiklady muslimských společností svého věku, bez ohledu na to, jak se liší od těch existujících v novém tisíciletí. Pro naši budoucnost není nic horšího než se uchýlit, jak to dělají dnešní fanatičtí horlivci, ke starému duchu křížových výprav.

článek vyšel v deníku El País (4. 5. 2006)
ze španělštiny přeložil Jiří Kasl