Hanif Kureishi o Salmanu Rushdiem

Rushdieho aféra se od ostatních konfliktů menšin v britské společnosti lišila. Muslimský vztek nevzešel z diskriminace nebo chudoby, ale z pocitu ublížení. Rushdieho slova urazila nejhlubší muslimskou víru. Odkud takové ublížení vzešlo a proč se dostalo ke slovu právě teď? Je možné muslimské trápení utišit a měli bychom se o to pokusit? Jak moc souvisí vztek s politikou, s lidskými právy, povinnostmi a nároky? Británie se dříve na podobné otázky neptala. I po dvaceti letech stále tápe a hledá odpovědi.

Právě během Rushdieho aféry vyšly poprvé na povrch témata jako multikulturalismus, svoboda projevu a islám. Tehdy jsme začali o těchto problémech přemýšlet jinak. Od té doby jsme se naučili, že je v pluralitní společnosti nepřijatelné urážet ostatní kultury a víry. Jen několik málo lidí v roce 1989 zpochybňovalo Rushdieho právo na publikování Satanských veršů. V roce 2005 panuje obecný názor, že dánské noviny Jyllands-Posten neměly karikatury proroka Muhammada otisknout, právě kvůli muslimské přecitlivělosti. Politici děkovali britským médiím, že se karikatury na jejich stránkách neobjevily a novináři odsoudili rozhodnutí ostatních evropských deníků tyto „neuctivé“ karikatury otisknout.

Shabbir Akhtar je muslimský filozof, který se nedlouho po pálení Rushdieho knihy stal mluvčím Bradfordské rady mešit. „Autocenzura,“ napsal v době, kdy Rushdieho aféra vrcholila, „je ve světě nejrůznějších vášnivých přesvědčení smysluplná. Co napíše Rushdie o islámu, se netýká pouze jeho samotného“. Mnozí liberálové souhlasili. „Pokud  chtějí lidé obsadit stejný politický prostor bez konfliktů,“ říká sociolog Tariq Modood, „musí omezit rozsah své kritiky namířené vůči fundamentálním vyznáním ostatních“.

Teroristické útoky z 11. září a 7. července, vražda nizozemského filmaře Theo van Gogha v roce 2004, pomohly přetvořit naše kulturní prostředí. Obzvlášť zrádný byl příběh Klenotu z Medíny. Román o Aíše, Muhammadově nejmladší manželce, napsala americká novinářka Sherry Jonesová. Kniha měla loni vyjít v nakladatelství Random House. Pak ale dílo jeden z amerických akademiků označil za „urážlivé“ a Random House vydání zrušil. Žádné další velké nakladatelství nechtělo mít s knihou nic společného. V roce 1989 jiné nakladatelství – Penguin – pokračovalo ve vydávání Satanských veršů i přes fatwu, vyhrožování smrtí a vraždu několika vydavatelů a překladatelů. Po dvaceti letech se fatwa internalizovala.

Spisovatel Hanif Kureishi se s Rushdiem spřátelil dávno před vydáním fatwy. Dlouho dokumentoval britskou zkušenost imigrantů prostřednictvím románů jako Buddha z předměstí a scénářů jako Moje krásná pradlenka. Mluvil jsem s ním o vlivu Satanských veršů  na jeho vlastní psaní a na britskou kulturu obecně.

***

„Nikdo,“ říká Kureishi, „by dnes neměl odvahu Satanské verše napsat, nemluvě o vydávání. Psaní je teď ustrašené, protože spisovatelé mají strach.“

Stejně jako Rushdie, také Kureishi vzešel z literárního prostředí osmdesátých let minulého století. Zkoumal vztah mezi rasou, kulturou, identitou a politikou v thatcherovské Británii. Zatímco byl ale Rushdie nejvíc ovlivněn politikou svého rodného města Bombají, Kureishi se narodil v jiholondýnském Bromley, chodil do stejné školy jako jeho hrdina David Bowie (i když ne ve stejnou dobu) a jeho práce je nasáklá zvuky a rytmem britské metropole.

Spisovatelka Zadie Smith si pamatuje, jak coby patnáctiletá četla Buddhu z předměstí. Kureishiho prvotina vyšla v roce 1990 a je zpola autobiografická. „Ve škole byla k dispozici jediná knížka a kolovala jako kontraband,“ vzpomíná. „Když jsem přišla na řadu, přečetla jsem ji na jeden zátah. Četla jsem ji na hřišti a promeškala tak všechny hodiny. Čtenáři bílé pleti považují takové potěšení za samozřejmost, já ale nikdy o lidech mně podobných nečetla.“ Kureishi popisoval své postavy úplně jinak, než je v asijské literatuře typické. Byly suverénní, pocházely z ulice a byly nabité sexem, stejně jako sám Kureishi. „Byl jsem Paki,“ vysvětluje, „Každý z rodiny byl Paki, tudíž se jich v mé knize hodně objevuje. V těch dobách se Pakistánci běžně ve filmech a románech nevyskytovali. Nebo jsem si jich aspoň nevšimnul.“

Nová generace mladých Asiatů bojoval proti rasismu i konvenčnímu obrazu jich samotných a Kureishi se stal jejich talismanem, víc než Rushdie. Spisovatel Sukhdev Sandhu vzpomíná, jak Kureishi změnil pohled jeho i jeho přátel na to, co znamená být Asiatem. Dřív byli zesměšňovaní pro jejich poddajnost a ostýchavost. Báli jsme se lidem podívat do očí. Neměli jsme vyřídilku, ani nedokázali ostatní stírat“. Kureishiho Asiaté byli úplně jiní. „Jejich jazyk působil jako zjevení. Vůbec nebyl pokorný a už vůbec ne podlézavý. Místo toho mluvili hravě, bezprostředně a mazaně.“

Kureishi se scénářem Mojí krásné pradlenky trefil do černého. Napsal ji v roce 1985. Vyprávěl příběh milostné aférky mezi znuděným asijským mladíkem Omarem a stejně starým Johnym, který pocházel z pracující třídy. Vše se odehrává na pozadí recese a rasismu britských osmdesátých let. Film šokoval, byl sexy a vtipný a rozhodně se nepodobal žádnému jinému „etnickému“ snímku té doby. Vedle potření zažitých očekávání příběh zároveň rozčílil všechna tradiční vyprávění o životě imigranta. Sandhu pamatuje, jak ho otec zbil kvůli tomu, že přiměl celou rodinu, aby se na film dívala. Teenager Sandhu o filmu věděl jenom to, že je o Asiatech. „Večer, kdy to dávali v televizi,“ napsal, „jsem vysál koberec, připravil dobroty – každému výborné sušenky a hrnek teplého mléka – a pak rodiče usadil. Nahota, homosexuální styk, nemorální pákistánští podnikatelé a pašeráci drog převlečení za mully úspěch neměly. „Proč nám ukazuješ takovou špínu?“ křičel na něj otec a mával přitom pěstí. „Ke scéně, kde Omar a Johny píchaj v prádelně, jsme se nikdy nedostali,“ píše sarkasticky Sandhu.

„Můj otec měl právo být znechucený,“ dodává. „Film oslavoval přesně tyto věci: ironii, mládí, nestabilní rodinné zázemí, sexuální touhy, všechno to, čeho se otec nejvíc bál. Dostal lekci. Trvalo ještě roky, než si plně uvědomil, že budoucnost kontrolovat nemůže. A kontrolu manželek, dětí, financí – to všechno imigranti jako on vyhledávali.“

Sandhův otec nebyl jediným dotčeným divákem. Tři roky před vydáním Satanských veršů se islamisté rozlítili i na Kureishiho. „V New Yorku dokonce svolali demonstraci,“ popisuje tehdejší dobu sám autor. „Zorganizovala je nějaká pákistánská akční skupina. Asi stovka mužů ve středním věku přišla každý pátek před kino a skandovala: „V Pákistánu nejsou homosexuálové.“

Kritikům vadilo, že Kureishi na rozdíl od ostatních asijských spisovatelů nepřistupuje ke svým postavám s respektem. „Jsem profesionální obchodník, ne profesionální Pákistánec,“ říká pan domácí Nasser svému bílému pomocníkovi Johnymu. Větu prohodí v Mé krásné pradlenky, zrovna když vyhazují z bytu nájemníka černé pleti. „Byl to nový pohled na Asiaty,“ říká Kureishi, „nechtěl jsem psát tradičně, o lidech schovávajících se v rohu. Chtěl jsem ukázat Asiaty nejen jako progresivní, nebo milé lidi, takže jsem tu měl thatcherovsky neurvalého Asiata.“

Oběť jako téma byla obrovsky lákavá, také mu pomohla dát dohromady velmi podivné milence. „Pamatuji si, že tehdy si poprvé začali rozumět levice s muslimskými fundamentalisty,“ pokračuje Kureishi. Kritici z řad islámu říkali: „Popisuješ nás všechny jako homosexuály a neměl bys prát špinavé prádlo na ulici“. A levice na to: „Měl bys stát za svou komunitou“ a „Neměl bys útočit na menšiny“.

Přes svůj konflikt s islamismem Kureishi vůbec neočekával, že se může odehrát aféra o rozsahu Satanských veršů. „Poprvé jsem je četl, ještě než šly do tisku. Vůbec jsem si nevšimnul ničeho, co by mohlo fundamentalisty rozčílit. Pro mě to byla kniha o psychóze, o novotách a změně. Osmdesátky byly dobou nejrůznějšího spojování stylů v hudbě, jídle i literatuře. Satanské verše byly součástí právě takové postmoderní fúze.“ Ani po prvních demonstracích nebral kritiky vážně. „Demonstrace proti Mojí krásné pradlence vyšuměla. To samé jsem čekal v případě Satanských veršů.“

Kureishi si ani nepamatuje pálení knih. „Vůbec mě to nezaujalo,“ říká. „Až po sepsání fatwy bylo jasné, jak moc je situace vážná a hlavně nebezpečná. Působilo to naprosto šíleně, opravdu může být někdo zabit kvůli knize? Byl jsem z toho vyjevený. Jak se mohla komunita, se kterou jsem se identifikoval, obrátit proti spisovateli, který byl jedním z jejich nejznělejších hlasů?“

Fatwa Kureishiho trápila nejen kvůli přátelství s Rushdiem. „Úplně to změnilo styl, jakým píšu. Na rozdíl od Salmana jsem se o islám doopravdy nikdy nezajímal. Moje rodina je muslimská, ale středostavovská. Jsou v ní intelektuálové, novináři, spisovatelé a je velmi anti-klerikální. Byl jsem ateista, stejně jako Salman, stejně jako tolik ostatních Asiatů naší generace. Zajímalo mne téma rasy, identity, ale nikdy islám. Fatwa vše změnila, začal jsem se o fundamentalismus zajímat. Navštěvoval jsem mešity, mluvil s islamisty.“

Šest let od vydání fatwy Kureishi vydal Černé album, jeho první zásadní práci, napsanou po aféře se Satanskými verši. Děj je zasazen do roku 1989 a hlavní hrdina Šahíd, samotářský a zranitelný student, je rozpolcený kvůli svým sympatiím k liberalismu a fundamentalismu zároveň. Pak je tu Dee Dee, jeho učitel a milenec, který mu představí Lacana, sex, Maddonu a Prince (název knihy je výpůjčkou z Princova alba). Do děje vstupuje ještě Raz, jemuž připadá popová hudba dekadentní. Šahída učí, jak se modlit, postit a hlavně se podřídit. Šahíd má strach, když se dozví, že kvůli své ignoraci islámu „skončí v zemi nikoho“. V časech, kdy lidé trvali na své identitě, měnili se z mužů v ženy, byli pyšní na svou homosexualitu, černou pleť, nebo židovský původ, prostě se oháněli čímkoliv, protože nemít samolepku nebylo lidské, tak i „Šahíd chtěl patřit ke svému národu. Nejdřív je ale musel poznat, jejich minulost a jejich tužby.“

Dva roky nato vyšla povídka Můj syn fanatik. Brzy jí zfilmovali. Příběh je o Parvízovi, taxikáři z Bradfordu, který sní o materiálním bohatství, o tom „jak zapadne“ do britské kultury a také o jeho synovi Alím, který se přidá k islámskému fundamentalismu, aby našel smysl morálního pořádku a hlavně někam patřil. „Miluji Anglii,“ říká Parvíz synovi. „Nechají tě tady dělat skoro cokoliv,“ a Alí mu odpovídá: „V tom je ten problém“. 

Fundamentalisté z Kureishiho povídek nejsou první generací imigrantů. Neoplakávají ztracenou domovinu, ale své děti toužící po islámu, které rodiče nikdy nepoznali. Více než o válku civilizací jde o válku generací. První generace touží po materiálním bohatství, druhá touží zaplnit duchovní prázdnotu. „Mám víru,“ upozorňuje Šahídův otec v knize Černé album, „říká se tomu makat do roztrhání.“ Když se v Mém synovi fanatikovi  Alí rozohní na Parvíze kvůli jeho pití, vysvětluje otec, že „už roky pracuje víc než deset hodin denně, má jen pár koníčků a nikdy nebyl na dovolené.“

„Fundamentalisté, se kterými jsem se potkal,“ říká Kureishi, „byli vzdělání, integrovaní ve společnosti a angličtí úplně stejně jako David Beckham. Anglii ale považovali za žumpu. Na budoucnost pohlíželi apokalypticky. Žili ve dvou paralelních vesmírech. Netušili, jaký by byl život v islámském státě, přesto toužili po všem, co se alespoň trochu týkalo šaríe. Věřili v islám, který by jejich rodiče znechutil,“ vzpomíná Kureishi na návštěvu domu Farída Kassíma, jednoho ze zakladatelů britské odnože Hizb at-Tahrír. „Čtyři ženy nosily jídlo. Do pokoje vstupovaly pozadu, v předklonu tak, abych nezahlédl jejich obličeje. Nikde jinde jsem to neviděl.“

Kureishi věří, že Rushdieho aféra přetvořila nejen jeho vlastní práci, ale také „samotné představy o psaní jako takovém“. Fatwa přinesla teror a strach. Spisovatelé začali přemýšlet o způsobu toho, co píšou. Ze svobody slova se stalo zásadní téma. Liberálové museli zaujmout jasný postoj. Začali bránit ideologii, o které dřív nemuseli přemýšlet.“ Jak se s novým úkolem dokázali poprat? Útoky na Rushdieho ukázaly, že slova umí být velmi nebezpečná. Také dokázaly, že kritické myšlení je důležitější než kdy jindy, když rouhání, špatná morálka a urážky potřebují ochranu. Většina lidí i většina spisovatelů schovává hlavy do písku, žijí klidný a tichý život a rozhodně si nepřejí najít bombu v poštovní schránce. Podlehli strachu.“

přeložil Tomáš Rákos
zdroj: kenanmalik.com