Gündüz Vassaf: Národní dějiny v obřím zrcadle

Nesetkal jsem se s jakýmkoliv náznakem lítosti vůči ostatnímu světu.

Jedním z prvních počinů po založení Evropské unie, historickém rozhodnutí pod heslem obchodu na místo válčení, byla revize školních učebnic plných nenávisti, nepřátelství a jejich výměna.

Evropské imperialistické mocnosti vládly v koloniích metodou „rozděl a panuj“ a vyvoláváním náboženského nepřátelství. Nově založené národní státy volky nevolky převzaly tuto zátěž, která se jim vryla pod kůži. Svými novopečenými hrdiny a nadnesenými národními dějinami sklízely plody vzájemné nevraživosti. Do srdcí a mozků školních dětí bylo zaseto sémě nepřátelství a nesnášenlivosti. Takový je Blízký východ v posledních sto letech.

Národní dějiny, které nám vnutily naši identitu, a vybičované náboženské vášně z nás učinily loutky našich legend. S existencí světa odlišného od toho, co jsme se učili ve škole, jsme se mohli setkat jen v zahraničním vysílání a pokud jsme mohli cestovat, v cizině. Neměli jsme možnost dovědět se, jak na nás pohlížejí naši sousedé, a neměli jsme ani možnost je poznat. Američané dnes označují mexické dělníky překračující jižní hranice USA za prací, za ilegály a přitom vůbec nevědí, že Mexičané říkají: „Ať se naučí dějiny. Před sto lety to byli Američané, kteří překročili naše hranice a zabrali Texas a Kalifornii.“

Já  jsem se o „vystěhování Arménů“ v Osmanské říší nedověděl z učebnic, kde o tom nebylo ani slovo, ale teprve na univerzitě v zahraničí. Není vůbec náhoda, že většina vystupujících na konferenci s názvem Osmanští Arméni v období úpadku říše, uspořádané univerzitou Bilgi v roce 2005, se s tímto tématem poprvé seznámila až v zahraničí.

Jelikož se dnes zúčastněné strany připravují na jednání pod názvem dialog na konfliktní témata týkající se národních kauz jako na fotbalový zápas, nevedou jejich rozhovory k ničemu jinému než k upevnění předsudků. Ať už jde o turecko-arménský, anglo-irský či estonsko-ruský problém, vyvolávají postoje účastníků, kteří hrají za národní tým, naprosté rozčarování všech. Ti, kdo se snaží pochopit stanovisko „protistrany“,  jsou obviňováni ze „zrádcovství“. Obě strany si je berou na mušku a vybíjejí si na nich své nepřátelství. A ti, kdo na sebe navzájem pokřikují své pravdy a vyžadují, aby je historici rozsoudili, nevědí, že rozhodování lidí, kteří váhají mezi chápáním a souzením minulosti, je odsouzeno stát se nástrojem propagandy.

Přestože odpovědnost vůči dějinám nám velí nepřenášet naše nepřátelství na budoucí generace, naše identita nám nejenom brání pochopit dějiny, ale v úplně jiných souvislostech vtahuje do starých konfliktů nastupující generace. Proč je můj národně osvobozenecký boj dobrý, ale těch druhých špatný? Jaký je rozdíl např. mezi Bulhary a Řeky, kteří bojovali za svoji nezávislost proti Osmanům, a Turky, kteří je v zápase o vytvoření národního státu označovali za „zrádce“ a „zaprodance“? 

Naše schopnost posuzovat vlastní dějiny obecnými hodnotami závisí na tom, jak jsme schopni vidět sami sebe očima těch druhých. Ať Syřan studuje turecké dějiny, Američan mexické. Teprve vzájemným srovnáním našich zkušeností se můžeme navzájem pochopit a společně se pustit do psaní světových dějin přesahujících národní hranice. Než abychom se přehrabovali v odpadcích našeho nepřátelství v nesmyslných bitvách archivů, než abychom své problémy zveličovali v obřím zrcadle, musíme zajistit, aby se každý zúčastnil diskuze o našich problémech a my diskutovali o problémech ostatních, abychom sami od sebe získali odstup a ty druhé si zlidštili.

Nejsem si jist, nakolik je na to naše pojetí dějin připraveno.

Byl jsem požádán, abych na konferenci pořádané Světovou univerzitní unií v Ženevě promluvil o ztrátě autonomie tureckých univerzit zřízením Úřadu pro vysoké školy po vojenském puči 12. září 1980. Těsně před mým vystoupením, se Jihoameričané zvyklí, že dosavadní konference se soustřeďovaly na jejich problémy, rozhodli zasedání bojkotovat.

Zakladatel moderní historiografie Leopold von Ranke říká:

Nezávislost národa závisí na jeho geografické pozici. Ta vyžaduje, aby stát mobilizoval veškeré síly na vlastní obranu. To je absolutní zákon.

Tedy válka.

Jiný historik, Carr, pojednává o nahrazení náboženské identity identitou národní a říká,  že v 19. století se připouštělo zabíjení ve jménu národa, zatímco bojovníky v náboženských válkách se pohrdalo.

Tento názor vytrval dodnes.

Dnes máme nejvíce možností poznávat svět a studovat světové dějiny. Po cestách Ibn Batuty a Marca Pola dnes putují miliony, díky práci archeologů, historiků umění a antropologů se navzájem poznáváme. Přestože máme k dispozici tolik materiálu obohacujícího a prohlubujícího světové dějiny, čím dál tím víc se omezujeme na národní dějiny.

Ti, kdo si přes Koperníkovu revoluci dosud nezvykli, že země se točí kolem slunce, trvají na tom, že svět je středem vesmíru. A my se na své okolí díváme národním dalekohledem. Ačkoliv USA mají zájmy po celém světě, americká média věnují zprávám ze zahraničí čím dál tím menší pozornost. V Turecku jsou stále lidé, kteří považují  konstatování, že v zemi kromě Turků žijí i jiné národy, za separatismus. Přestože se náš obzor co do našeho místa ve světě a ve vesmíru rozšiřuje, náš pohled na dějiny se zužuje.

Jedině když se na sebe podíváme očima těch druhých, můžeme překonat nevraživost a s vědomím společné historie budovat globální budoucnost.

Důležité je, jak nahlížíme na dějiny. „Stačí, když to povede k povznesení života a našeho druhu,“ říká Nietszche.

přeložil Tomáš Laně