Zülfü Livaneli: Štěstí

Otec mu dal peníze jen na cestu do Istanbulu. Jednak pro svou chudobu, jednak proto, že se nevyzná ve světě ani v cenách. Proto nemá Džemal na dva lístky na autobus. Vlak je mnohem levnější. Proti němu sedí černovlasá dívka. Ti vedle ní jsou zcela jistě její rodiče. Vedle něho sedí muž a rukou objímá ženu, která je podle všeho jeho manželka. Džemal šlehne okem po Merjem. Dívka spokojeně sedí.

Opět ho začíná sužovat otázka, kterou se od odjezdu z městečka nezabýval a kterou přehlušily vzpomínky na vojnu: co udělá s tou chudinkou? Rozhodnutí rodiny, a zejména otce se protivit nelze. Však zabít člověka není tak složité, zvlášť vyřídit tohle malé děvče, na které si sotva pamatuje.

Když se sešli kdesi mezi topoly, řekla mu Emině: „Celé městečko ví, žes to dostal za úkol. Stejně jako ty před ní i tuhle chuděru pošlou do Istanbulu. Je snad, pro lásku boží, v dnešní době  něco takového možné? Tvoje rodina se zbláznila. Aspoň ty si nepotřísni ruce krví. To ubohé děvče za nic nemůže." A pak mu řekla něco závažného: „Dva roky jsem na tebe čekala, až se vrátíš z vojny. Do tvého návratu z vězení čekat nebudu."

Eminino varování ho ohromilo. Dosud se o Emině neodvážil otci říct, přitom však hořel nedočkavostí se s ní oženit. Co když ho chytí a zavřou? Vždyť Emině má tolik nápadníků. Všechny odmítá a čeká jen na něj. Ale půjde-li do vězení, čekat už nebude. „Ať to udělá někdo jiný", řekla Emině.

„Ale v rodině na to nikdo jiný není." „Tak ať to děvče nechají na pokoji."

...

Jakkoliv se snažil na to nemyslet, Merjem byla skutečná, byla s ním a on to musel udělat, ať to stojí, co to stojí. Emině měla pravdu, ale Džemal neměl jinou volbu. Co když ji v noci odvedu ke dveřím vagónu, říkal si, až budou všichni spát, uškrtím ji a vyhodím do polí. Vlak bude za chvíli pryč. Druhý den možná najdou mrtvolu, ale nic nepoznají. Nebo ji mohu shodit někde z mostu. To by bylo možná lepší. Dole v propasti ji nikdo nenajde. A i kdyby, cožpak by někoho mrtvola venkovské dívky zajímala?

Džemal se na vojně tolikrát setkal se smrtí, že mu tyhle úvahy vůbec nepřišly zvláštní. Život bez smrti si vlastně ani nedovedl představit.

V uších mu zněla majorova slova z výcviku: „Vy musíte dát za vyučenou zrádcům, kteří se snaží zničit turecký národ a rozdělit vlast, vybojovanou krví mučedníků. Vy máte tu čest bránit celistvost Turecké republiky a národa. Kdo padne za vlast, jde rovnou do ráje. Teroristy musíte na místě zabíjet, moji milí. Nezapomínejte, že jsou to vrazi vašich kamarádů."

Major také říkal, že neexistuje žádný kurdský jazyk, že ti, kdo si říkají Kurdové, jsou ve skutečnosti horští Turci, kteří přišli jako ostatní Turci ze Střední Asie. Džemalovi se to moc nezdálo. Věděl, že Kurdové mluví odlišným jazykem. Sám ten jazyk trochu uměl. Dokonce i místní psi rozuměli kurdsky, a když na ně vojáci turecky zakřičeli „Jedeš!", vrhali se na ně.

Džemal vyšel na chvíli do chodbičky. Šel na záchod a prohlédl si dveře vagónu. V chodbičce ležela na novinách jakási nemocná žena a sténala. Byli u ní dva chlapci a muž.

Když se vrátil do kupé, ocitl se uprostřed hádky. Jeho spolucestující se navzájem překřikovali. Sedl si na své místo. Dívka jménem Seher, sedící proti němu, se hádala s mladíkem vedle sebe. Ostatní se buď snažili přidat své argumenty, nebo naopak hádku utišit.

Merjem se choulila v koutku a mlčky hádku sledovala. Přitom hádka zřejmě vypukla kvůli ní. Využila totiž Džemalova odchodu k navázání rozhovoru se starší ženou naproti, zeptala se jí, proč před chvílí řekla, že syna uvidí, jen jestli to stihnou, a proč pláče. Žena jí se slzami v očích začala vyprávět, že její syn, který studuje fakultu politických věd, je teď politický vězeň a na protest proti podmínkám ve vězení drží s přáteli hladovku. Už sedmdesát dní nejedí a nepijí.

...

Do Ankary jede proto, že se jí snad syna podaří navštívit a že ho uprosí, aby přestal hladovět. Co má dělat? Je přece matka!

Na to se do hovoru vmísil mladý muž a prohlásil, že se sklání před bolestí matky, ale že teroristé hladovku využívají pro svou propagandu. Potom se rozpoutalo pravé peklo. Právě v tom okamžiku vstoupil do kupé Džemal. „Co jste to za lidi?" pustila se Seher do mladíka. „Stovky mladých lidí umírají, s vámi to ani nehne, a ještě řeknete matce do očí, že její syn je terorista. Jakým právem? Jaké na to máte právo?" „Není snad tvůj bratr ve vězení podle antiteroristického zákona?" opáčil muž. „Co ti na to mám ještě říct?" „Můj bratr nemá s terorismem nic společného. Do ničeho se nezapletl." „Není snad ve vězení na základě zákona o boji s terorismem? Není? Odpověz!" Mladík byl zjevně popudlivý a konfliktní typ. Žena sedící vedle něho se ho marně snažila uklidnit. „Můj bratr jenom pracoval ve studentském spolku", řekla Seher. „S terorismem neměl nic společného."

„Ale tenhle zákon trestá teroristy." „Kvůli téhle zvůli, které se říká antiteroristický zákon, je ve vězeních deset tisíc politických vězňů, člověče! Devět tisíc z nich jsou školáci, kteří psali po zdech nápisy a četli knihy. Nemáš v sobě kousek svědomí?" Seher stále zvyšovala hlas a ani matčiny úpěnlivé prosby, aby se s nimi nehádala, ji nemohly utišit. Otec pod svým od kouření zežloutlým knírem tiše pokuřoval, rozhlížel se svýma smutnýma, hluboce zapadlýma očima a do hovoru se nepletl. „Školáci!" zamumlal jakoby pro sebe a ke své ženě mladík. „Já vím, co je to za školáky!" „Jak to  můžeš  vědět?" vybuchla znovu Seher. „Znáš vůbec mého bratra?" „To ani   nemusím. S jejich kumpány jsem se mnohokrát dostal do křížku. Vím, co je to za ptáčky!"

...

Starý muž, který od začátku seděl bez hlesu, náhle z ničeho nic plivl Ekremovi do tváře. Neočekávaný plivanec Ekrema rozzuřil. Vyskočil, popadl staříka za límec a byl by málem vytáhl pistoli. Muž se ani nepohnul, jen se nepřítomně usmíval.

...

Merjem sebrala veškerou odvahu a pomalu vstala. Bez hlesu, opatrně našlapujíc, jako by kráčela bosýma nohama po střepech, zamířila ke dveřím. Sotva udělala dva kroky, zaslechla, jak se Džemal ptá: „Kampak, děvče?" „Ale jen tak", odpověděla, „ven."

...

Když otevřela dveře a vyšla do uličky, viděla, že tam stojí Džemal a kouří. Zarazila se. Byl zřejmě rozzlobený, strašně se mračil. Mám kolem něho přejít do kupé? pomyslela si. Stejně jí nic jiného nezbývalo. Potichounku, jako by ani nebyla, vykročila směrem ke kupé, ale zrovna když míjela Džemala, chytil ji za ruku. „Počkej!" řekl. Merjem se zaradovala. Bylo jí jedno, co jí říká, hlavně že mluvil. Ať se třeba zlobí, ať křičí, jen když bude mluvit. Merjem se zastavila, přidržela se stěny a chvíli se kymáceli v rytmu jízdy. „Podívej se!" promluvil po chvíli Džemal. „Tady jsou dveře vagónu." Merjem se neudržela.   „Já vím.  Večer jsme tudy nastupovali", vyjelo z ní. Pomyslela si, že Džemala ještě víc rozzlobila. Džemal totiž najednou prudce otevřel dveře. Dovnitř se vehnal silný vichr a ohlušující lomoz. Džemal se vyklonil ven a větrem přerývaným hlasem přikázal Merjem: „Podívej se!" Merjem nevěděla, zda je to hra jako za starých časů nebo nějaký nebezpečný zvyk. Moc se jí nechtělo, ale protože jí nic jiného nezbývalo, chytila se pevně dveří a   vystrčila hlavu ven. Do tváře ji bolestivě udeřil  vichr. Něco jí padlo  do  oka. Vlak  se závratnou rychlostí řítil do zatáčky a pískal.

přeložil Tomáš Laně 

reportážní rozhovor s autorem si přečtěte na literární.cz