Werner Lambersy: Coimbra
21. února 2011 17:11
úryvek
A dozněl zpěv
Nebo něco v něm
Kdo ví
Cosi co
Nemělo už místa
A z ticha učinilo
Oční víčko nad oční nepřítomností
Něco tak bezvýznamného
pro handl nebo poměr
Sil
Něco tak bezvýznamného
A buďte si jisti, že nebylo
Postrádáno: slovo bez zázraku
Mohlo si hovět dál
Krom u některých zdá se
Pro něž slovo
Je stále něco neúnosně prázdného
A duše
Ta nejryzejší část těla
Něco jako fábor
Zapomenutý na balkóně
Krom u některých možná
Trpících ještě více
V obrovitém loži samot
Kde je srdce
Krůpějí rtuti
Rozvleklou pryží
Na kůře jediného kmene
A vesmír co netečný zdá se
Protože tak vzdálen
A my jsme přitom v něm
Svět který přece známe
Protože do něj zrozeni
Přičemž tak málo ví se o sobě
A o tom tichu v něm
Vesmír čekal a nemluvil
Neboť dozněl zpěv
Nebo něco v něm
To neví se
Byť někteří pomysleli
Na ptáky co jediná zima
Oněměla navěky
Něco tak bezvýznamného
O čem budem psát
Jako o všem a to stačí
Krom některým možná
Kteří také dávno nevěděli
A zůstávali nemluvě
Když zpěv zrovna nezpíval
A vesmír čekal
Na hlas co vstoupí v něj
Jak světlo do plodů
Jako voda
Do kořených struků
A doušky vzduchu
Do plic novorozeněte
A vesmír čekal
Nehybný tanečník
Duše
Snílek všech zákazů
U plotů ze sloves
I bláznovství mezi dvěma těly
Na spojených lanech jejich dechů
A vesmír čekal
Až vyjde a ukáže se tancem
Ten kdo vidět není
Až zařve, zanadává
Slunci jistých jistot
Neboť jak staří říkali:
I bude vaším katem
Tak těžké k uvěření
Jak stříhání nehtů
Levou rukou
Či přijetí skutečnosti
Že smích je bohům k nelibosti
A že čas
Exaktní vědou není
Něco tak bezvýznamného
Ale mělo to něco
Do činění s násilím peněz
A reklamním znásilňováním svědomí
Neboť tamti říkali si
Že vzduch je věc dýchatelná
Několikrát za sebou
A dozněl zpěv
Nebo něco v něm
Něco jako dítě co
Neprozradí svoje tajemství
Vystopováno jen
Lehkým kořením
K jídlu navečer
A hrály žestě
Cirkusu z červeného sukna
Den parády poslední
Vzpínal své ryšavé hřebce
Jejichž kopyta
Lakovaná černým dehtem
Chtěla udeřit v noc
Něco tak bezvýznamného
Co bylo odjakživa
Vesmír zůstával trpělivý
A kdo by o tom psal
Byl by jak kráva
Kterou dojit zapomněli
A tak si bučí do polí
Coimbra z kopce řinula se
S onou tichostí
Věcí pokojných
Kdo se do jejich duše zaposlouchá
Uslyší jen
Tu přemíru cikád
Prostor ohlušujících
Na hranách stupňovaných střech
K spatření byly jen
Duely mečů
Ve slunečních paprscích
A ze stínu chutnala
Jen voňavá dřeň
Trávy čerstvě posečené
Město vedlo si senátorsky
A téměř zapomnělo
Na ztracený zpěv i na zpěváka
Vesmír čekal létem
A celý jeho hlas
Byť z bronzu zvonivého zůstal
Bez zvonu i bez srdce
Vesmír tančil sám
Jako zvuk v prázdnu hvězd
Svět na burze ocenili
Za drancování světadílů
A Coimbra z kopce řinula se
V tichosti
Kde čísla myjí krev
A dozněl zpěv
Vystopován jen
Kořením pepře
Mezi prsy zpocenými
Těch několika žen
Jejichž kůže otřela se
O šalvěj a tymiány rozkoše
Bouřliví bohové již
Ze dne
Svlékli si svou zbroj
Je okamžik Orfeův
A kdo poví jak potrvá
Jediný okamžik Orfeův
A ozvěna jeho hlasu v čase
z francouzštiny přeložil Denis Molčanov