Vladimír Páral: Milenci a vrazi
19. května 2011 10:20
ukázku ze slavného románu Vladimíra Párala, který na 21. Festivalu spisovatelů Praha četla Kateřina Winterová
Na záznam autorského čtení Vladimíra Párala z 21. Festivalu spisovatelů Praha se podívejte zde.
V oněch dávných dobách ještě před světovou válkou byli bratři Serafinové ozdobou chlapeckého chóru regenschoriho pátera Gotta od Nejsvětější Trojice.
Když tercián Alex poznal tajemství svého těla, vrhl se do nové rozkoše zmíraje sladkou hrůzou. Ředitel klasického gymnasia si všiml při svých hodinách řečtiny chlapce čichajícího si k nehtům. Alex se mu v ředitelně s pláčem přiznal, slíbil s neřestí skoncovat a dostal višni v čokoládě. Nikdo ze třídy nedostal bonbón od samotného pana ředitele. Alex znovu podléhal, přiznával se a sliboval a za nějaký čas to dělalo slušnou bonboniéru. Některé pasáže svého výkladu přednášel ředitel přes hlavy ostatních nezajímavých žáků jakoby jen samotnému Alexovi.
Mladičký Alex učinil objev, že hřích povznáší výše než stádní ctnost.
Z kůru rozechvíval Alex Serafin svým něžně zastřeným hlasem zlatou barokní nádheru chrámu, obraceje se více k ní a k lidem dole v kostele než k samému regenschorimu. A laskavý regenschori se věnoval bloudícímu choristovi více než celému sboru. V triumfující pýše odmítal Alex ministrovat, když na něho přišla střída, a na kůru si občas troufl menší improvizaci. A věřící se odvraceli od oltáře za jeho hlasem. Alex se stal hvězdou gymnázia i chóru. Až když jednou při mši zanotoval (na počest choti frančtináře) z kůru několik taktů toreadorské písně, vykázal ho regenschori na místě ze svého chóru hněvivým napřažením ruky k temné díře věžního schodiště. Ne quid nimis.
Co s načatou nedělí? Nulla dies sine linea. Venku zářilo slunce a zavržený Serafin se jel koupat na kníničskou přehradu. Choť frančtináře měla na vysokém břehu chatu. Dojata chlapcovou odvahou poskytla mu neobyčejnou rozkoš a než slunce zapadlo, třikrát z něho učinila muže.
„Neblázni, chlapče, takhle se jen přivedeš do neštěstí -"prosil profesor dějepisu u okna gymnaziální chodby Alexe a kroutil mu z ruky prak, kterým chtěl chlapec střelit dolů na projíždějící auto (l5. března 1939 vtáhla do Brna německá armáda. V otevřené černé mercedesce seděl generál s rudými hedvábnými klopami, projížděl pod stovkami střech a pod tisíci oken, špalíry desetitisíců lidí, kteřížto všichni velice toužili vidět ho mrtva a z nichž zajisté mnozí to mohli na míste zařídit - jakoby chráněn podivnou mocí, za nízkými skly bezpečný jak v tanku, projížděl s vladařskou netečností) „- jen do neštěstí a nás všechny."
„Tak tedy budem šťastni, pane profesore," řekl Alex a strčil prak do kapsy.
Suae quisque fortunae faber.
Zatímco Himmlerovi ostří hoši se skvěle bavili dobýváním Evropy, ochutnávajíce koňak v městě Cognac, samoské víno na ostrově Samos a moldavské v Moldávii, libyjské datle v Libyi a kaviár v Oděse (mohou si to dopřát dodnes, navíc pak střílet si raketami krajana von Brauna, od té doby pozoruhodně zdokonalenými, v Arizoně nebo v Texasu), oktáva brněnského klasického gymnasia při denním přídělu 0,125 litru odstředěného modrého mléka sborově kvákala „A urea prima sáta est aetas", sbírala kovy pro ostré hochy neporazitelného národa a po maturitě nastoupila do funkcí pomocných dělníků elektrozávodů Siemens & Halske. Alex byl právě už syt vodnatě poetického studentského života. Ne quid nimis.
S myslí oproštěnou od veršovaných duchaplností P. Ovidia Nosatce jakož i všeho toho žalostně znovu (po kolikáté už?) zkrachovalého klasicko-humanistického haraburdí objevoval Alex vševládnoucí zákonitost polarity proud prochází — proud neprochází, božsky nebo ďábelsky prostou mechaniku jak uvést věci v pohyb a po libosti je stopnout. Stal se perfektním elektrotechnikem a kursem nabyl práva psát před své jméno ing. s malým „i“ a bít své bývalé spolužáky. Činil tak; jen když měl chuť, a získal jejich oddanost a úctu. Quidquid agis prudenter agas et respice finem.
V červnu 1943 se po hrubé mši u sv. Tomáše zasnoubil s anemickou dcerou majitele závodů Elektrostar, který zavčas prchl do USA. Po obědě se mu Jarmila Goldová odmítla („Až budeme svoji, miláčku…“) oddat na otcově koženém sofa a Alex — cos načatou nedělí? Nulla dies sine linea. Venku zářilo slunce — se odjel koupat na německou soukromou plovárnu na řece Svratce. Rozestouplými prkny mezi kabinami ho lačně (lehká práce, plavání a tenis rozvinuly a zpevnily chlapecký půvab těla bývalého gymnasisty) pozoroval zasmušilý čtyřicátník s brýlemi ve zlatých obroučkách. Alex mu z bujnosti předvedl pár svých terciánských kousků a do příští neděle byl převeden jako elektroinženýr inspektorátu zvláštního inženýrského útvaru a podřízen přímo jeho vedoucímu, vrchnímu stavebnímu radovi majoru Doc. Arch. Dr. — Ing. Otto Bauchovi (homosexuálnímu masochistovi).
Otto inspektoval zařízení jistého druhu od Soluně až po Kodaň a Alex po jeho boku rozkošnicky projížděl přemoženou Evropou s poutkem černého jezdeckého bičíku na svém zápěstí. Přemožitel Evropy Otto před spaním předčítal z Eckermanna, a když pak zmrskán šťastně usínal, vycházel Alex na balkóny a terasy Grand hotelů, Astorií a Imperiálů taky zpráskané evropské elity a naslouchaje v nočním vzduchu nepřetržitému dunění velkozávodů pracujících stále zdokonalovanou technologií a zrychlovaným tempem na společném díle sebezničení dovršil svá učednická léta.
Pětiletým válčením neukojeni vyžadovali poražení stále houfněji své zabíjení místo daleko přece zábavnějšího bití a u vítězů zas tála radost z moci v upoceném pachtění za pouhou sebezáchovou, obě kategorie se začaly míchat, čímž potracen válečnický esprit a v únoru 1945 to byla už vyslovená otrava. Ne quid nimis. Alex byl syt válečnického způsobu života.
Koncem března 1945 zemřel Otto Bauch za nevysvětlitelných okolností a počátkem dubna se Alex vrátil do Brna s pětadvaceti tisíci markami, to bylo čtvrt miliónu protektorátních korun, právě včas, aby je stačil vrazit do skomírajícího Elektrostaru, oženit se s Jarmilou Goldovou a uvítat Rudou armádu už na heršpické výpadovce a tedy s ní vítězně vjet na náměstí kdysi Svobody, pak Hitlerovo, nyní zase Svobody. Respice finem. Papá Gold se vrátil z USA sice chud jak kostelní myš, ale s hlavou plnou plánů, a zdatný zeťák mu přišel velice „in handy". Zrenovovali vrácenou čtrnáctipokojovou vilu v Písařkách, rozjeli Elektrostar, plodili juniory a jako první v Brně vyjeli na kníničskou přehradu na vodních lyžích. Zavládl duch „rapidly expanding enterprising".
S myslí oproštěnou od rozvláčných úvah stařičkého von Goetha, jak je nudně podává suchopárný Eckermann, jakož i všeho toho (po kolikáté už?) zkrachovalého siláckého žvanění o novém pořádku, objevoval Alex energetiku úvěru a splátky, onu přesložitou mechaniku, jak uvést věci v pohyb a zvyšovat jejich rotaci. Stopnout je už nelze — ó, čistá říše elektrických zákonů! Zkušenosti s bičíkem se skvěle osvědčily.
Leč Alex se už tak nebavil jako dřív. U Goldů se pracovalo deset hodin denně a po večeři zas, peníze přetékaly z konta na konto a vůbec je nebylo vidět, papá Gold se ukázal jako škrťa a, mezi námi, Jarmila po druhém dítěti — S úlevou odjel Alex postavit na nohy děčínskou pobočku.
Léto 1947 se nádherně vydařilo (sluníčko ovšem trochu přizabilo národní zemědělství) a nad kupami valících se objednávek vyhlížel Alex závistivě na děčínský přístav, kde se na vlečných člunech slastně provalovali (vyschlé Labe přestalo propouštět lodě) na slunci polonazí snědí šífáci s rozkošnými sotva patnáctiletými cikánečkami v růžových podprsenkách. Večer pronikalo do kanceláře drnkání kytar a dívčí chichotání, z Brna do noci jeden za druhým pilné a bleskové telegramy papá Golda. Amid, diem perdidi. „Rapidly expanding enterprising" se ukázalo jako vysilující otrava. Ne quid nimis. Alex byl syt podnikatelského způsobu života.
V únoru 1948 prchal papá Gold s celou hotovostí do USA, ale naštěstí ho zastřelili v zasněžené vinici u jihomoravské pohraniční obce Šatová, a Jarmila s dvěma fakany a rozvařeným břichem se po vykázání z pisárecké vily bohudíky otrávila i s haranty. Suae quisque fortunae faber. Alex pokojně nastoupil jako předák elektroúdržby vodního hospodářství Stalinových závodů v Záluží u Mostu.
S myslí oproštěnou od barnumských sloganů zaoceánského pámbíčka Productivity jakož i všeho toho (po kolikáté už?) zkrachovalého nudného žvatlání o svobodě a demokracii objevoval Alex pohodlí naprosté bezstarostnosti a mechaniku rychlených kariér, které lze kdykoliv přes noc stopnout — ó, čistá říše elektrických zákonů! S vynaložením zlomků pracovního úsilí požadovaného firmami Siemens & Halske nebo Elektrostar sbíral tituly nejlepšího pracovníka cechu, pak závodu, podniku a ministerstva, mimořádné prémie, věcné odměny (9 ručních olejů okresních výtvarníků s hutnickou nebo slévárenskou tématikou, 6 plastik horníka s kahanem a 11 vázaných souborů děl Marie Majerové), čestné diplomy, odznaky a medaile a desítky cechových, úsekových, střediskových, závodních, celozávodních, podnikových, uličních, místních, městských, okresních, krajských a oborových funkcí. Alex přestal používat mýdla, titulu ing. s malým „i", nosit kravatu a klobouk a čistit si boty, ke svým dvěma líným pomocníkům se choval jak k hidalgům, s vystrašenými neurotickými inženýrky jednal jak se sprostými uličníky — zkušenosti s bičíkem se skvěle osvědčily.
Leč Alex se už tak nebavil jako dřív. Nekonečné schůze v nevětraných sálech smrdících mizerným tabákem, tisíce nepatrně odlišných variant trvale téhož projevu traktované chudičkým slovníkem a žalostným stylem, doručovatelství jednotvárných, standardně v červeném plátně vázaných závazků z rukou neuměle učesaných a nenalíčených sekretářek na skřípající pódia do rukou mužů ve špatně střižených dvouřadových oblecích z uniformně téhož tmavomodrého koverkotu o vysokém procentu viskózové střiže, stále tytéž delegační párky a vodnaté kávy v 10 a 16 hodin, v poledne vždy týž vepřový řízek, vlažné pivo a roláda s barvenou řepnou marmeládou a ospalé noční návraty v přecpaných špatně pérovaných autech po kráterech úděsných okresních silnic nebo tuzemský rum přímo z láhve a dříčský sex bez špetky fantazie v nevytápěných hotelových pokojích bez koupelen na střídačku se spoludelegátem: otrávený Alex byl syt schůzovního života.
Nequidnimis. V polovině padesátých let byly Stalinovy závody přejmenovány, rozhodnuto přemístit město Most, aby se získal prostor pro těžbu, a vůči Alexovi se začaly vynořovat první zatím nesmělé požadavky opět elektrikářských úkonů.
Alex lehával nahý na nejvyšší plošince rektifikační kolony, vysoko nad závodem a městem, v planoucím žáru, samotě a meditacích. Po patnácti letech poprvé otevřel bílou obálku dopisu od bratra Juldy (dostával je celých patnáct let a vždy vztekle odhazoval bez čtení zmuchlané v bílou kuličku). „Prostě přijď,“ psal serafinský bratříček. „Patříme k sobě.“
Alex vstal, rozkošnicky rozpřáhl paže nad kovové zábradlí jak kapitánského můstku letadlové lodi (ve svém zorném úhlu pod nohama dunící velkozávod, město určené k likvidaci pod lokty a zkroucené prsty vztažené k nebi) a v návalu vitálních sil se neartikulovaně rozeřval, poslední už řeč srozumitelná tomuhle šaškovskému krvavému masochistickému zdechajícímu kontinentu. Alex dovršil svá tovaryšská léta.
V neděli ráno vystupoval na ústeckém nádraží v plandavém (za poslední léta poněkud zhubl) dvouřadovém obleku, z tmavomodrého koverkotu o vysokém procentu viskózové střiže a s černou maturitní kravatou, v ruce papírový kufřík (dar ministra paliv) s několika košilemi, ponožkami, elektrickým holicím strojkem značky Elektrostar a černým jezdeckým bičíkem.
foto: Petr Machan