Sylva Fischerová: Básně
11. května 2011 10:23
výběr básní Sylvy Fischerové ze čtení na 21. Festivalu spisovatelů Praha
Houpačka v hlubinách chaosu
Někdy přicházejí mrtví. Vlídnější
než démoni,
opakují že nás milují
míchají vodový guláš
jsoucí i nejsoucí chvíle.
Říkají že nemám
chodit tam za konec, kde bydlí
nehotový svět, kamenící
každou vteřinou…
Kde cesta je socha cesty,
ze snů a z hořčice a ze slz.
Odkud se sypou
domky z kategorií,
krátký spoj metafory, oči jak kružítka
v tunelu do prázdna,
slova!
Dítě se houpe na houpačce
uprostřed chaosu.
Chaos je bílý, rumělkově zlatý,
modrý jak pokoj s kolíbkou uprostřed,
pokoj po mrtvém.
Dítě se houpe na houpačce a dobře
se dívá. Za chvíli se zvedne
a půjde se
do kuchyně najíst.
V kuchyni je chleba s máslem
a hořčicí.
Bydlí tam dětství.
To nejsem já. Někdo jiný
chodil do lednice
ujídat kaviár. Dětství: housenka a motýl,
spojené jen
informací -
a to je detail, král Říše Memorie:
detail působí bolest.
Matko, to my
přicházíme za mrtvými,
kameníme každou vteřinou, jsme
sochy z hořčice, jinak
nemůžeme žít.
Kdo dělá dějiny?
Komu Ach a komu Běda?
Komu tisíciletá bída?
– Nedá se spát
v hukotu zástupu vyvolených
Ti buší na vrata
Řinčí sklo vzduchu
Sypou se vteřiny
Dějiny světélkují
v pablescích bitev
kdy čas je jen nádivkou
pohřebních bratrstev.
Jak bratři pijou mocně
ze svých holb!
A hlava je prázdná, tělo
vykuchané bitvy –
Dějiny světélkují, skrz průhledy vidíš
sochy z hořčice, sochy ze slz,
ty buší na vrata,
volají: Dějiny dělají zlí lidé!
jedí přesnídávku,
osud je přesnídávka, osud je
přesvícen!
Kdo dělá dějiny?
- Dějiny dělá lidská nedůslednost
- Dějiny dělá čas
jak jde a plive
zrezavělý sliny
svý kratochvilný likéry
do hrdla lidem
zauzleným v oblacích sebe
jak poznámky pod čarou,
pod čarou vesmíru
a svobodné vůle,
tedy viny,
mojí jako tvojí!
Čas
Čas není spád, nýbrž pád
z Ano do Ne
z Ne do zeleně –
to čas sčítá hrušky s jablky!
Čas je propad
dolů do nitra duté země
kde duní činy, zločiny otčiny
otloukané o bílé kosti
lidskosti
Čas je přepad
přes okraj ploché země
do kobky vesmíru
kde není ani bufet s pivem a hrachovkou
Čas je jen nápad
sester ctihodných, černých, co utekly
do klášterů ctnosti –
výchovný nápad boha
v kuchyni na věčnosti
A ty, člověče kopřiv, bdi a neumdlévej!
Čas je jen případ a bude zavřen do kriminálu
jara a léta a pozdních podzimů
- ale ty s ním!
A za to dostaneš
půvab toho všeho,
tklivý půvab běhu po zelené trávě
kde roste všelidská zelenina
a humanitní ovoce.
Ty poutník nechce. Hledá
úlomky soch z Kola Štěstěny.
Hledá Iustícii. Malíček Grácie.
Hledá bílé kosti lidskosti –
ach, a po těch doskákat
jak po panáku
doprostřed vesmíru,
kde v bufetu Panenka Maria
rozdává svatý obrázky
a nalívá hrachovku
všem poutníkům i milým mrtvým…
Peklo, duše, prapory
Takže láska je dnes už jen
nevěra.
Takže my všichni co jsme si mysleli
že můžeme to co chceme
že nemusíme že nemůžeme že chceme
že můžeme chtít co chceme
my všichni se sejdeme v pekle
se zvlášť strašnými tresty –
uprostřed cizích dětí, a hledej
to svoje
uprostřed cizích žen, a najdi
sebe
uprostřed otců a matek a všichni
budou tvoji
uprostřed bohů a zrní a spermatu
uvnitř duše a svobodné vůle
kde není nic
jen větry vlají
jako prapory
Svět je plný květin
A proč zlo nevyhraje?
A proč se tolik podobá
tomu cos miloval?
Co ti dá sílu přežít?
- To láska mate,
bere si těla a masky,
je krev a zrada
a směňuje se za sebe:
a to je trh, přerostlé bílé tuříny,
dřevěné vozíčky, mečíky ze zahrad,
skvělé figuríny žen,
ó tam je všecko!
A tak mění, až vymění –
a srdce pláče, ale pak i ono směněno
vidí, že je nejmocnější
protože nejúskočnější…
A to je podobnost:
jako-člověk
v jako-světě
směněných srdcí,
rudých mečíků
vražených do srdce
Vrazi tiše kráčejí ulicemi
květiny nechali v ráně
jdou si na trh pro nové
jejich zabití kráčejí proti nim
a vedle nich a s nimi
svět je plný květin
Svět je plný květin.
V tmavomodrém Babylóně
Proti úplně bílému nebi
je láska jenom
odvaha.
Nevrátíš se domů, nenajdeš otce
ani matku,
všecky dveře
se před tebou zavřou,
zůstaneš navždy v tomhle tmavomodrém Babylóně,
protože jsi hlupák.
- Nejsem!
Nejsem, já mám
statečné srdce!
Sestra ironie
Smutek je nezábavný.
Jak plyneš jeho bezčasím –
Čtverec okna je šedý a nezábavný.
Koule nebe je šedá a nezábavná.
Lidé, dvounohé bytosti,
chodí od sebe k sobě
a pořád si ubližují.
Jiní na to hledí,
další to zaznamenávají.
Kdo si začal? Kdo za to může?
Smutek pije pivo. Ironie
srká whisku. Je to moje sestra:
stejná jako já, ale
kde pláču, ona se směje.
Ta přežije všecko, nesmrtelná
jak prvok
anebo hrobník,
obracečka lívanců a slz, lhářka!
Miluje, to ano, ale koho?
Sebe? Smích?
Jednou ji opiju
a vytřesu z ní
ten odstup
to místo mezi.
Dole se objeví moře.
V něm slaneček.
A nad slanečkem pláče
sirotek vesmír -
Jako
Jako, jako, jako.
Všecko
jako něco, žádná čistá
polívka, vývar
od pánaboha,
věc pro sebe
úplně nahá:
jako žena, jako muž.
Jako.
Úrovně bytí
si odpovídají, astrologové sčítají
hvězdy a potraty,
cikáda zpívá
píseň o Rolandovi
a mně se v noci zdá
o komárech ve svěcené vodě.
Všecko jako něco,
jenže něco
je jenom za něco.
To máš za to! řekne holčička na písku
a kopne tu druhou do nohy.
Za co? – Za všecko!
Všecko jako něco,
takže ruší přítomnost,
která je sama, která
není nic,
bod
mezi dvojím nebytím,
hrana paraboly po které jdeš
jako po polní cestě -
JAKO
je podstata básnictví.
CO
je podstata básnictví.
Ale KDO –
já?
Ty?
A co za to?
- Všecko. Vždycky všecko
za všecko.
foto: Petr Machan, PWF 2011